Přejít k hlavnímu obsahu
Teprve daleko od domova zjistíte, jestli jste parta, anebo jen soubor lidí, kteří spolu hrají. | Foto: Luke Porter (Unsplash)
Teprve daleko od domova zjistíte, jestli jste parta, anebo jen soubor lidí, kteří spolu hrají. | Foto: Luke Porter (Unsplash)
Nikola Kandoussi -

Zápisky Frontwoman #17: Koncerty v zahraničí? Nečekejte zázraky na počkání

Vítejte u prvního letního dílu Zápisků Frontwoman! Nedávno mi došlo, že vás touto rubrikou obohacuji už rok. Uteklo to, ale jak s oblibou říkám: „Čas letí, když se člověk dobře baví!”. Moc vám děkuji za přízeň a přináším několikero odstavců o koncertování v Evropě. Co čekat, anebo naopak nečekat, když se rozhodnete vzít svou hudbu za kopečky? A stojí to vůbec za to? Čtěte níže.

1. Nečekejte zázraky na počkání

Na začátku je velmi snadné podlehnout radostné euforii už jen z toho, že si zahrajete mimo český rybníček. Ať už se rozhodnete vydat do zahraničí až po pár letech objíždění tuzemských štací, anebo do toho skočíte rovnou, slovo „Evropa“ s sebou pořád nese punc jisté důležitosti.

Pokud se chystáte koncertovat v zahraničí poprvé, je důležité nemít přemrštěná očekávání. Těžko se to kouše, když strávíte mnoho hodin na cestě, těšíte se, jak to venku všem natřete – a pak přijde do klubu deset lidí. Náraz do zdi v tu chvíli bolí a prvotní reakce vám velí vrátit se pěkně do svého domácího pohodlí, do svých klubů a ke svým fanouškům.

Vtip je v tom, tuhle první srážku s realitou překonat, nečekat zázraky na počkání a zahrát naplno pro kohokoliv, kdo se na vás i tak rozhodl přijít. Protože pokud zahrajete dobře a zanecháte pozitivní dojem v publiku i pořadateli, máte otevřené dveře zpátky. A na základě reakcí a šeptandy pak přijde lidí více, případně začnete hrát na lepších místech, v lepších festivalových časech, a tak dále. Stará známá pravda, že zkratky neexistují a fanoušky si musíte takzvaně „vyjezdit“, platí v zahraničí dvojnásob.

2. Nepodléhejte pocitu méněcennosti

Mnoho kapel, zejména těch česky zpívajících, nemá ambice a/nebo chuť se podívat ven. Buď nechtějí vystoupit z komfortní zóny, nebo jim to zkrátka vůbec nedává smysl. Někdy se však zdráhají jet za hranice i skupiny s repertoárem v angličtině. Konkurence je obrovská i na zdejší scéně, venku o to víc. Můžete si tedy pomyslet: „Koho zajímá nějaká česká kapela?“ a nad nápadem zahrát si venku mávnout rukou. A to by byla škoda.

Jak už jsem zmínila v předchozím bodě, je dobré uvažovat realisticky a udržet ve svém přemýšlení určitou rovnováhu. Očekávat, že si z vás okamžitě všichni sednou na zadek, je nebezpečné a naivní. Nežádoucí je však i přijet na zahraniční koncert se sklopenýma ušima a s předem poraženeckou náladou, že „to jako teda zkusíme, no, ale beztak nikoho nebudeme zajímat, protože jsme jen póvl z Východu“.

Pokud jste dobrá kapela s kvalitní tvorbou, věříte tomu, co děláte, umíte to prodat a vládnete zdravým sebevědomím, nikdo nebude řešit, odkud jste. Budete je zajímat vy a to, jací vy a vaše hudba jste. Tím pádem zabodujete kdekoliv

Poznámka: na blbce narazíte všude a póvl z Východu není nikdo z nás, Praha je západněji než Vídeň, jsme střední Evropa, nazdar.

3. Doufejte v to nejlepší, připravte se na to nejhorší

Jednu věc jsem při mnoha kapelních výjezdech za hranice zjistila už dávno: važme si tuzemské klubové scény. V naší zemi máme skvělý „klubový okruh“, místa, která fungují už léta, jsou tu zkušení pořadatelé, zvukaři, osvětlovači a v naprosté většině kvalitní zázemí pro kapely.

Člověk má tendenci brát to vše tak trochu jako samozřejmost, dokud nemá možnost srovnávat. To pak zjistí, že v mnoha klubech v Anglii se musíte převlékat na záchodech (v dodávce, na požárním schodišti, ve skladu čistících prostředků...), protože tam není šatna. Že místo, kde hrajete v Holandsku, je vlastně squat, do kterého taháte Marshally po žebříku, případně, pokud vám nabídli místní nástrojovku, tato fungovala naposledy v roce 1976. Anebo – a to bylo zejména lahodné – že pořadatel z klubu v Německu jaksi zapomněl, že zvukař mu odjel na dovolenou, tak tady to, holky, máte a nazvučte se samy.

Opět se oklikou vracím k bodu jedna, který se celým článkem vine jako červená nit: nemějte přemrštěná očekávání. Zatímco idea „evropského turné“ zní velice „posh“ a romanticky, začátky můžou být krušné a jako kapela posunete hranice svých možností. Marshally po žebříku vynesete, kolektivně se vejdete na pódium o velikosti bicího praktikáblu, vychrchlaný místní kytarový aparát z roku 1976 vyřešíte tím, že kytaru proženete přes jeden z basových boxů, koncert vám nazvučí váš vlastní řidič, který to nikdy předtím nedělal, ale naštěstí je též muzikant, a tak si poradí. Vy si poradíte. Vždycky si poradíte.

Není samozřejmě nic noblesního na hraní blbých koncertů, byť jsou v zahraničí. Veškeré tyto zážitky však kapelu nesmírně posunou, semknou, zocelí a hlavně jí dodají tolik důležitou pokoru. Ovšem pozor, je zase důležité, aby negativních zážitků nebylo příliš mnoho. Jednak je to znamením, že něco zjevně děláte špatně, druhak to může kolektiv demotivovat, zdeptat a sundat.

4. Z dodávky do ponorky snadno a rychle (anebo taky ne)

Jakmile se vydáte na štaci někam dále, počítejte s tím, že strávíte nekonečné penzum času na cestách a váš malý kapelní gang bude v neznámém zahraničním prostředí samostatnou jednotkou. Zatímco z průměrného českého gigu to domů trvá ne více než několik hodin, venku se společně povozíte stovky, ne-li tisíce kilometrů a zjistíte tedy, jestli jste parta kamarádů, anebo soubor lidí, co spolu prostě jen hrají. 

Případné vzájemné antipatie můžou o to více vyjít na povrch, čímž se dodávka velmi rychle promění v ponorku, anebo taky naopak: společně sdílené peripetie během zahraničního tažení mohou vaše vztahy utužit a třecí plochy obrousit. Při střetu s neočekávanými situacemi a lidmi si pak uvědomíte, jak moc se na sebe v kapele můžete spolehnout a být si navzájem oporou. A to se zákonitě v dobrém odrazí na vašich společných hudebních výkonech.

Závěrem

Už jsem o tom kdysi psala v souvislosti s naším britským turné minulé léto a ráda své tvrzení zopakuji: pokud by se mě někdo zeptal, zda stojí za to sebrat se a vyjet koncertovat ven, bez zaváhání odpovím Ano. Rozhodně ano, pokud jste kapela s autorským repertoárem v angličtině. 
Nepopírám, že se jedná o krok do neznáma, který stojí čas, úsilí, nervy, někdy i peníze, a to vše s vidinou nejistého výsledku. Úplně stejně to ale je i v naší kotlině, tak proč to venku nerisknout taky. 

Je tu totiž i jedno nesporné pozitivum: v zahraničí vás nebude otravovat přiopilý pivní strejc v džísce s evergreenem „Proč jako nezpíváte česky, když jsme v Česku?“ na rtech. Vaši muziku nebude omezovat jazyková bariéra a půjde čistě o písničky, vaše nasazení, instrumentální schopnosti a takzvaný „faktor švunk“, čili ono nedefinovatelné něco navíc, co dělá z dobré kapely kapelu výjimečnou.

Kromě toho není na škodu slyšet zpětnou vazbu od publika s jinou než českou mentalitou. Fanoušci v západní Evropě a ve Velké Británii jsou velmi otevření, přátelští a ochotni kapelu, která se jim líbí, ocenit svou loajalitou a také koupí merche, který nadšeně sbírají.

A nakonec to nejdůležitější – zkušenosti a zážitky, které venku nasbíráte, už vám nikdo nikdy nevezme.

Tagy Zápisky Frontwoman Zahraniční turné

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Foto: Honza Švanda
Frontwoman ženské heavy rockové kapely The Agony. Kdysi studentka žurnalistiky na FSV UK, nyní žena v IT Service Delivery. Milovnice dobré kávy, vychlazeného Pilsneru, sarkastických textů a kvalitních riffů.  
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY