Volbeat: Pevná půda pod nohama

Michael Poulsen zůstává hlavním architektem a podepisuje se téměř pod všechny skladby. Jeho rukopis je stále čitelný: silné melodie, hardrocková energie a styl, který se sice už dávno přestal vyvíjet, ale o to jistější je v tom, co přináší. Ať už jde o heavy motivy Devils Are Awake, epickou náladu In the Barn of the Goat Giving Birth to Satan's Spawn in a Dying World of Doom nebo o svižnou Better Be Fueled Than Tamed, kapela drží kurz a nenechá se strhnout žádným trendem.

Výrazným momentem je dvoudílná minisérie By a Monster's Hand a její pokračování Enlighten the Disorder. V tomhle konceptu se skrývá asi největší ambice alba – jinak však Volbeat zůstávají nohama pevně na zemi. Žádná revoluce, ale ani žádný přešlap. Prostě standard, který fanoušky neurazí a kapelu posouvá dál spíš setrvačností než výbuchem kreativity.

Úvodní Devils Are Awake nastavuje tón razantně. Těžkotonážní riff, který v sobě nese vlivy thrashe i klasického heavy metalu, doprovází výtečně artikulovaná bicí Jona Larsena. Kapela zní sehraně a energicky, bez zbytečné manýry. By a Monster's Hand se nese v o poznání melodičtějším duchu – refrén je přímočarý, až stadionově chytlavý, ale ne vyprázdněný. Zde se ukazuje Poulsenova schopnost napsat silnou linku, která nezní genericky.

Oproti tomu skladba Acid Rain zpomaluje tempo a nabízí jednu z nejatmosféričtějších stop na albu. Působí jako balada, ale nikdy úplně nesklouzne k patosu. Kytarové vrstvení i práce s dynamikou jsou ukázkou řemeslné vyspělosti. Následující Demonic Depression přitvrzuje – a zároveň překvapí svou temnou, až doommetalovou náladou. Není to přímý odklon, ale spíš obohacení osvědčené formule o stín těžkopádnosti, která kontrastuje s předchozím trackem.

Pak přichází opus s nejdelším názvem v diskografii kapely – In the Barn of the Goat Giving Birth to Satan's Spawn in a Dying World of Doom. Nejde jen o ironii nebo hororový humor, ale i o skladbu, která přes svou bizarnost funguje jako centrální bod desky. Těžké riffy se tu mísí s temně epickými motivy, Poulsen střídá polohy a kapela se na chvíli přibližuje až soundtrackovému feelingu. Je to skladba, která sice nepřekvapí vývojem, ale potěší rozmáchlým rozsahem.

Skladba Time Will Heal je návratem k tomu, co Volbeat dělají nejlépe – groove, dobrý text, silný refrén a žádné zbytečnosti. Všechny části do sebe zapadají, jako kdyby byly psané intuitivně, ale přesto přesně. O poznání živější je Better Be Fueled Than Tamed, kde autorsky přispěl baskytarista Kaspar Boye Larsen. Není divu, že právě basa tu dominuje. Rytmická energie, poháněná téměř punkovým drivem, dává skladbě tah, který kontrastuje s některými těžšími momenty alba.

Píseň At the End of the Sirens je prostorovější, rozvolněnější, melancholická. Připomíná, že Volbeat umí pracovat i s atmosférou a emocí bez nutnosti nahromadit decibely. Je to výdech před závěrečným dvojbojem. Předposlední Lonely Fields představuje nejslabší článek desky – skladba není vyloženě špatná, ale její melodické a textové postupy působí trochu unaveně. Přesto její pomalejší tempo a country motivy přinášejí příjemné zpomalení.

Závěr pak patří Enlighten the Disorder (By a Monster's Hand Part 2), která navazuje na druhou skladbu alba nejen motivicky, ale i zvukově. Je to velkolepé zakončení, které vrací do hry temnější energii, navazuje motivy z první části a ukazuje, že i přestože Volbeat nevymýšlejí nic nového, umí pracovat s formátem alba jako celku. Tohle je deska, která drží pohromadě a má hlavu a patu – i když cílí spíše na potvrzení než objevování.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Především naprostá jistota v tom, jak jsou skladby napsané, vystavěné a zaranžované. Nic tu není navíc. Každý riff, každý přechod, každá sloka, vše má své přesné místo. Nehledejte tu složité harmonie nebo rytmickou akrobacii – jako hráče vás ale může fascinovat právě ta přesnost, s jakou kapela vytváří groove, jak staví refrény a jak pracuje s energií v rámci daného žánrového rámce. Volbeat nejsou kapela, která vás ohromí komplexností. Ale jako příklad poctivého, řemeslně skvěle zvládnutého songwritingového přístupu fungují bezchybně. V době, kdy se řada rockových desek rozpadá pod tíhou vlastních ambicí nebo nedostatku vize, Volbeat předkládají materiál, který nezmění pravidla hry, ale důstojně stvrzuje jejich pozici na scéně.

Volbeat – God Of Angels Trust

Vertigo Berlin, 00:44:18

70 %