Stará thrashová škola v podání Volbeat nerezaví

Robu Caggianovi, bývalému kytaristovi legendárních Anthrax, muselo natáčení připadat jako návrat v čase. Zuřivé riffy, burácející rytmika a čistokrevná thrashová sóla, to vše nahradilo dřívější punk'n'roll, díky němuž se kapela zapsala většině posluchačů do podvědomí. Že se jedná o dosud nejtvrdší nahrávku dánského kvartetu, o tom není pochyb.

Psychobilly tu soupeří s hororovou psychedelií Danziga, arénové refrény sice nezapřou rukopis Volbeat, přesto je struktura písní přímočařejší, tíhnoucí ke groove metalu. Kytarová chemie mezi Caggianem a frontmanem Michaelem Poulsenem tu čerpá z odkazu „velké čtyřky“. Hlavím tahounem je ale Poulsen. Jeho práce s melodiemi a harmonií je fascinující, pohodově a kamarádsky se vlní nad drtivými riffy, nebojí se experimentovat a snaží se být stále nad věcí. Tím víc se proto zdá, že na Servant Of The Mind vládne pestrost a kompoziční nepředvídatelnost.

Brutální skladby jako metalcorová Shotgun Blues, otvírák Temple Of Ekur, The Devil Rages On s prvky rockabilly či sabbatovsky podladěná The Sacred Stones mají neskutečnou sílu ve svém odhaleném metalovém podání, stejně tak odlehčená Dagen Før v duetu se Stine Bramsen, která nejvíce připomíná předchozí tvorbu Volbeat.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Volbeat dokazují, že hranice mezi rockem a metalem může být takřka neviditelná. Přitom deska Servant Of The Mind nezní jako připomínka devadesátek nebo metalcoru z přelomu tisíciletí. Volbeat jsou přirození a uchovávají si vlastní charizma. Přestože jejich tonalita vychází ze starého rocku, heavy metalu a punku, modulační přechody z dur do mollových refrénů mají vždy moment překvapení. Největší síla Volbeat je ale ve fúzi metalu s rockabilly, která ještě více vynikla v thrashmetalovém zvuku (viz píseň Domino).

Volbeat – Servant Of The Mind

Universal Music, 78 min.

Thrash/heavy metal, rockabilly

90 %