Přejít k hlavnímu obsahu
„Nápady se třeba dostavují okolo šesté ranní. Najednou se člověk probere... U postele mám iPad a můžu hned začít psát,“ říká Vladimír Mišík | Foto: Zuzana Bönisch
„Nápady se třeba dostavují okolo šesté ranní. Najednou se člověk probere... U postele mám iPad a můžu hned začít psát,“ říká Vladimír Mišík | Foto: Zuzana Bönisch
Petr Horák - Po, 08.11.2021 - 08:00

Vladimír Mišík: Nápady na texty se někdy dostaví ve snu

Vladimír Mišík letos vydal kritikou oceňované album Noční obraz. Legendární muzikant na něm ke zhudebnění svých autorských textů i básní velkých českých literátů přizval úctyhodnou řadu zahraničních i domácích hvězdných hostů, včetně Jameyho Haddada (perkusisty z kapely Paula Simona), klávesisty Ondřeje Pivce nebo Lenky Dusilové a Roberta Křesťana v úloze „hostujících vokalistů“. Jak probíhá spolupráce s producentem Petrem Ostrouchovem, který se s kapelou Blue Shadows podílel už na předchozí Mišíkově desce Jednou tě potkám? Kdy se Vladimír Mišík nechává při skládání svých textů inspirovat sny? Jaké následky mělo jeho odmítnutí spolupráce s StB a co pro něj znamená demokracie?

Obě alba, na kterých jste spolupracoval s Petrem Ostrouchovem, jsou velmi úspěšná. Máte v úmyslu v této spolupráci pokračovat? Co vám práce s tímto producentem dává?

O dalším albu jsme zatím nehovořili. Tahle deska dopadla zaplaťpánbůh zajímavě a je lehce jiná než předchozí album Jednou tě potkám. Teď mám v popisu práce rozhovory s novináři, rádia a tak dále. A jsem rád za to, že za mnou můžou novináři přijet do mé oblíbené hospody.

Album může působit jako životní bilancování s lehce melancholickým nádechem. Byl to váš záměr, nebo měla deska vyznít jinak?

My jsme album nezačali točit plánovaně. Při oslavě předešlé desky – asi měsíc po předávání Andělů – mi Petr nadhodil: „Vláďo, kdy začneme točit nové písně?“ Tak jsem se podíval vzhůru a odpověděl něco v tom duchu, že začneme, až nám budou nějaké úžasné nápady seslány seshora. A on mi asi za dva měsíce poslal několik demo snímků nahraných už s kapelou, protože v době covidu muzikanti neměli koncerty a on si je mohl pozvat do studia.

Řekli jsme si, že budeme písně točit bez tlaku, že to nemusí být celé album. Jestli budou čtyři, tak budou čtyři. Bylo to nezávazné. Když to šlo, dojel jsem na Nouzov do studia SONO a něco jsem nazpíval. Když jsem nebyl zdravotně v kondici, jen jsme si povídali a já zase odjel domů. Takhle to trvalo asi rok a najednou jsme si řekli: Kolik že máme vlastně těch písní? A ono jich bylo čtrnáct (smích).

Vladimír Mišík | Foto: Zuzana Bönisch

Na albu hostuje řada hudebních osobností. Jak vnímáte skutečnost, že tolik hostujících hráčů a zahraničních interpretů rádo a bez problému přijalo účast na vašem albu?

Proč ne? Jsou to profesionálové, není podstatné, že žijí v zahraničí. A taky si řekli o honorář, který dostali. Předešlé album bylo dobře hodnoceno, byť jenom v Čechách. Třeba takový Jerry Douglas nebo další si ho poslechli a líbilo se jim. Většina z nich chtěla anglické překlady. Blind Boys of Alabama se zase ptali, jestli je v písni Šedesátá léta něco o Pánubohu, protože jsou gospelová kapela. Petr Ostrouchov jim po mailu odpověděl, že ano. Je tam zmínka, že když hráli Beatles, tak i Pánbůh tancoval, je tam i ďábel a odvěký spor zla a dobra – a to jim stačilo. Dostali text a na zaslanou nahrávku si vymysleli svoje vokální party. Asi v době covidu taky nekoncertovali, takže se jim to hodilo (smích).

Ve svých písních rád používáte verše významných českých básníků. Nejčastěji Václava Hraběte, nyní například Jana Skácela nebo Františka Hrubína. Jak si je vybíráte?

My jsme si to rozdělili tak, že Petr mi posílal návrhy textů, já jsem některé odsouhlasil a on je pak zhudebňoval. Výběr poezie jsem tedy nechal víceméně na něm. Mě by třeba nikdy nenapadl Hrubín, ale Petr našel krásnou báseň Dech, kterou jsem si s chutí zazpíval. Jsem za jeho výběry rád. Spolupráce s ním je úžasná.

Vladimír Mišík během nahrávání | Foto: Zuzana Bönisch

Jak vznikaly vaše autorské texty pro toto album?

Třeba Šedesátá léta. Tenhle text jsem přinesl na minulou desku, bylo to trochu takové reggae, ale tenkrát to neprošlo u muzikantů. To se tak někdy stane. A teď seděli chlapci po natáčení ve studiu, popíjeli červené víno a myslím, že Matěj Belko vzal španělu – tihle muzikanti si pořád hrajou. Najednou si někdo vzpomněl: „Hele, Vláďa tam měl ten text, co kdybychom to udělali jinak?“ Začali hrát blues, pak si to nahráli a když jsem přišel do studia, ptali se: „Vláďo, co ty na to?“ A já na to: „Ty vole, jste dobrý.“ (smích)

Nové album v sobě mísí prvky blues, country, gospelu, neworleanského a bigbandového jazzu, irského i českého folku, rocku 60. let minulého století i pop-rocku následující dekády. Jak moc těžké je poskládat žánrový hudební mix, aby to mělo uspokojující výsledek? Všechno to působí tak přirozeně…

Víš co, to vyjde samo, když je dobrá parta muzikantů. My jsme to měli s Etc... podobně. Nedbali jsme na styl a ono z toho vyšlo něco takzvaně speciálního (smích). Tenkrát nám to vycházelo a teď je to obdobné. A kluci ty žánry ovládají.

Některé vaše texty na předchozích albech jsou prý inspirované sny. Bylo to tak i tady?

Někdy se to děje. Je to fáze spánku, která přichází většinou k ránu. Já usínám třeba v jednu nebo ve dvě, takže nápady se třeba dostavují okolo šesté ranní. Najednou se člověk probere a ten sen si trošku pamatuje. Je to, jako kdyby mi někdo ty verše seslal. U postele mám iPad a můžu hned začít psát. Takhle třeba vznikl text Nad útesem dění.

Vidíte konkrétní obrazy, výjevy, nebo něco jiného?

Zdálo se mi, jak jsme byli kdysi dávno s manželkou v Bretani. Podnikali jsme výlety – a to pobřeží plné útesů nás fascinovalo… Bydleli jsme v malém městečku a pod námi byla malá pekárna. Chodili jsme po městě a kolem moře… Pak jsem se probral a začal jsem to psát. A pak jsem zase usnul (smích).

A pak zase další sen a další píseň?

Ne, takhle to zase nechrlím (smích). To se stává jen občas. Jindy je to mnohem složitější. Třeba píseň Sen. To se mi takhle jednou zdálo, že je vedle u sousedů mejdan. Tak jsem to začal psát, ale pak jsem to dlouho dodělával. Někdy je náčrt pouze náčrtem a člověku se to nezdá. Jedna verze je úplně blbá a pak ji zkrátka přepíšeš. Psaní textů je někdy docela komplikované (smích).

Vladimír Mišík | Foto: Václav Jirásek

Bylo nahrávání alba Noční obraz v něčem výjimečné?

SONO Records je opravdu jedno z nejlepších studií v Čechách. Kapela nahrávala pohromadě, stejně jako u předchozího alba, tentokrát navíc v šesti lidech. Výjimečné ale bylo korespondenční“ dotáčení partů zahraničních hostů. Technologie dnes tuhle spolupráci umožňuje. Pošleš track, jiný muzikant bůhvíkde ve svém studiu dohraje svůj part a pak se to v našem studiu smíchá. To mě zarazilo, ale zároveň nadchlo. Je to krok dopředu, takhle spolupracovat. Rozšiřuje to možnosti spolupráce, a z toho já mám jako stařec radost (smích).

Když spolupracujete s Petrem Ostrouchovem, diskutujete o tom, co projde a co ne?

My už si rozumíme. Já akceptuji to, co on navrhne, protože to vždy dopadne dobře. U básnických textů mě nechá vybrat a pak to zhudebňuje. Tam už má mou důvěru. On to zpracuje a zaranžuje, já tomu pak dodám svým zpěvem výraz.

Prý býváte lehce nervózní, pokud máte svoje písně prezentovat před rodinou. Je to pravda? Máte to tak i u přátel a před spoluhráči z kapely?

Většinou před těmi muzikanty. Já nejsem tak sebevědomý jako třeba Petr Janda. On je dobrý kytarista a skládá pecky. Má to v sobě – a to já zkrátka nemám. Já umím své čtyři akordy, které se snažím neustále kombinovat, a v prezentaci svých nápadů nejsem tak suverénní. Ne, že bych si nevěřil, to by bylo asi přehnané, ale nemám takové to: „Tak kluci, tady to máte, je to hit!“

Slyšel jsem, že při přípravě na koncerty máte rád demokratický přístup, ale pak už nechcete, aby se během hraní věci měnily.

Já mám rád, když repertoár funguje. S Etc... jsme léta neměli moc nových věcí, ale koncert byl postavený tak, že publikum bylo nadšené. Dostalo se jim starších písniček, které měli rádi, v kombinaci s jinými, které nebyly tak populární, ale zase se třeba líbily nám. Takže asi takhle. Není to žádné drama (smích).

Vladimír Mišík | Foto: Zuzana Bönisch

Vaši nejbližší o vás tvrdí, že jste nekonfliktní člověk. Snažíte se střetům předcházet? Vybíráte si kolem sebe lidi, kteří zvládají případné vyhrocené situace s grácií nebo jsou zkrátka flegmatici?

Z Etc... tedy nebyl flegmatik ani jeden. Tam jsem to byl jenom já (smích). Když člověk sestavuje kapelu, vybírá si muzikanty jednak podle toho, aby hráli dobře a jednak aby to byly typy lidí, kteří dokáží vzájemně spolupracovat a na šňůrách i soužít, což se ne vždycky daří. Dříve nebo později dojde k různým nedorozuměním nebo nepochopení a někoho to přestane bavit. Pak nastane blbá situace, kdy se takzvaně dávají padáky. A to já úplně nesnáším. Z toho jsem vždycky měl trauma – někoho vyhodit z kapely. Samozřejmě že k tomu občas docházelo, že jsme se s někým rozešli. Někdy se to řešit musí. Ale já jsem těžká konzerva.

Mně v souvislosti s vámi hodně rezonuje slovo demokracie, a to nejen v kapele, ale i v politických názorech. Často je v souvislosti s vámi zmiňováno odmítnuté státní vyznamenání od prezidenta Zemana. Jak moc je tedy pro vás demokracie důležitá?

Princip domlouvání se je snad jediný, který může vést k nějakému řešení – pokud se lidi umějí a chtějí domluvit. To je demokracie. Když to tak není, někdo se zmocní moci. Historie je toho plná a lidstvo se vraždí od nepaměti. Z toho mně běhá mráz po zádech a doslova mě to vnitřně bolí. Když čtu některé komentáře na sociálních sítích, nechápu, že někteří lidé jsou tak nenávistní. Nechci říct, že z toho mám strach, ale bohužel někdy se většina mýlí – a to je možná slabost demokracie. Je to život, ale jsem z toho smutný. Demokracie je křehká a je to zranitelný systém, ale v podstatě je to jediný způsob, jak se nějak do budoucna domlouvat.

V roce 1982 jste dostal dvouletý zákaz činnosti. Předehrou mělo být vystoupení, kdy se na bílé trenky v pozadí koncertu měl promítat dokument. Nicméně onen tvrdý zákaz přišel teprve v momentě, kdy jste odmítl spolupracovat s rozvědkou. Myslíte, že ten trest byl tak silný právě kvůli tomu?

Bylo to trošku jinak. Ten zákaz byl vyřčen na středočeské agentuře, tam mě zbavili papíru, takže jsem nemohl profesionálně vystupovat. Tak jsem šel na pražskou agenturu, kam jsem příslušel bydlištěm, ale tam se se mnou nikdo nebavil. Řešili jsme to i se Supraphonem, u kterého jsme měli vydanou desku, ale tam jsme taky neuspěli. Byli jsme i na ministerstvu kultury, ale nic nepomohlo.

Strýc mojí bývalé manželky byl šéfem Československého Svazarmu, zkrátka komunistická šajba, a říkal mi: „Vladko, neboj“. Sehnal nějakého svého přítele, ten se se mnou sešel v restauraci a slíbil, že zjistí, co a jak. Že to jistě bude nějaká marginálie. Pak mi volal, sešli jsme se před Bílou labutí, a tam mi řekl, že to bohužel má v kompetenci II. správa StB a verdikt je „do zapomenutí“. Takhle jsem se to dozvěděl.

Pak mi asi po třech měsících zavolal jeden člověk ze středočeské agentury, Jirka Hrdina se jmenoval, že by se to dalo vyřešit. Šel jsem s ním do Reduty, tam seděla nějaká estébácká šarže, a prý že ten Elvis by také bez CIA nebyl a takové ty kecy. Pak mi nabídl spolupráci a já jsem strnul. Žádný hrdinský pocit nebo něco podobného jsem neměl, ale řekl jsem prostě, že ne. Ten Jirka za mnou ještě běžel, že si poseru život a podobně. No, a z toho pak vyplynul ten trest – naštěstí tedy jenom dvouletý. Nebylo to do zapomenutí.

Vladimír Mišík | Foto: Zuzana Bönisch

A co účast na politické písni Sokolov? Nebál jste se, že si příliš zadáte s komunistickým režimem?

Já jsem říkal, že tam nepojedu, ale dramaturg Dr. Chlíbek říkal, že to nemůžu udělat. Zazpíval jsem tam Obelisk, ale pak, když bylo estrádní defilé, jsem si řekl, že tam prostě nemůžu jít. Šel jsem na záchod s lahváčem v kapse, seděl jsem na míse a v pohodě popíjel pivo. A když jsem vyšel ven, stál tam velký chlap a říká mi: „Pane Mišíku, vy si zahráváte.“ Naštěstí to bylo to jediné, co z toho vyplynulo.

Jak nahlížíte na to, že jste se nemohl osobně setkat s otcem, který zemřel relativně nedávno? Bral jste to jako osudovou záležitost? Získal jste velkou početnou rodinu v USA...

Já jsem si dlouho myslel, že můj otec padl v Koreji, protože mi to maminka takto vyprávěla. Byl jsem s tím smířen, ale pak vyšlo najevo, že to nebyla pravda. Vešel jsem v kontakt s bratry a sestrou. Tom a Dan, dva bráchové s manželkami, přiletěli do Prahy na premiéru dokumentu o mně od Jitky Němcové. Vylezli na Ruzyni do haly a hned jsme se objali. Bylo to vřelé. Cítili jsme, že jsme jedna krev. Oni jsou roztroušení po celých Státech, ale byli v Praze na té premiéře. Stále jsme v kontaktu přes sociální sítě.

Ze zdravotních důvodů jste bohužel musel ukončit koncertní kariéru. Prý však toto rozhodnutí vnímáte pozitivně...

No, trochu jsem se zbavil stresu a deprese. Vzhledem ke špatnému dýchání jsem se už před každým koncertem musel naládovat kortikoidy. Zvládnul jsem to, ale druhý den mi bylo špatně. Kontakt s hudbou prostřednictvím nahrávání mi naprosto vyhovuje a jsem rád, že se jen neválím na gauči (smích).

Plánujete už další hudební počin?

Takhle už nepřemýšlím. Jsem rád, že jsem. Zaplaťpánbůh, že jsme teď dotočili album, a víme, že je dobré – abych nebyl skromný (smích). Odráží náš hudební vkus, je to naše ztvárnění určitého materiálu. Máme vždy radost, když se to podaří nahrát.

Tagy Vladimír Mišík Petr Ostrouchov SONO Records Blue Shadows Etc...

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Petr Horák
Miluji grungové kapely 90. let. Považuji se za velkého fanouška kapely Pearl Jam. Dokonce jsem se za tímto účelem vypravil do USA, abych viděl jejich koncert. Za svůj nejintenzivnější hudební zážitek považuji jejich pražský koncert v roce 2012. Mojí srdeční záležitostí je třeb…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY