Tomáš Niesner: Neumím psát skladby od stolu

Tomáši, co vás před několika lety přivedlo k tomu, že jste se odhodlal k sólové tvorbě?

Myslím, že všechny věci mají svůj čas. Kapelám jsem dřív věnoval všechnu energii a na sólovou tvorbu tedy nebylo moc pomyšlení. Pak se postupně měnila situace a potřeboval jsem se někam posunout. Jakub mě nejdříve inspiroval s akustickou kytarou a taky jsem začal pracovat pro Bastl Instruments, což představovalo unikátní příležitost dostat se do kontaktu s elektronikou. Vše se pak umocnilo s covidem, kdy byla najednou možnost dělat na vlastních nahrávkách.

Na sólových albech jste přesedlal z elektrické na akustickou kytaru. Jak složitý pro vás byl přechod na „akustiku“?

Moje první kytara byla akustická. Později jsem našetřil na aparát s elektrickou kytarou a začal se poohlížet po někom, s kým bych mohl dát dohromady kapelu. Hrál jsem primárně trsátkem. Teprve nedávno jsem se naučil vybrnkávat více prsty. To mi zabralo pár let. Nedisponuju nějakým zázračným talentem a zároveň jsem doplácel na dávné rozhodnutí hrát jako většina, přestože jsem levák.

V souvislosti s vašimi nahrávkami, zvlášť s albem Aurora, bývá skloňován žánr „american primitive guitar“. Jak jste se k americkému primitivismu dostal a čím vás oslovuje?

Jakub Šimanský byl první, kdo mě s tím žánrem nejen seznámil, ale zároveň mi ho předvedl. Z kytary se najednou dalo pomocí relativně zvládnutelné techniky a jednoduchého triku otevřeného ladění dostat něco nového. Samotný žánr amerického primitivismu sehrál významnou roli především v tomto počátečním období. Dost mě ovlivnili například hráči jako Jack Rose nebo Robbie Basho. Zároveň je tady v Evropě sice nepočetná, ale docela aktivní skupina dalších kytaristů. Vůči té škatulce se nějak ostře nevymezuji ani netvrdím, že dělám něco inovativního. Spíše než imitovat schémata mě však zajímá nacházet vlastní přístup.

Svou první sólovou nahrávku Silencia jste vydal u britského labelu ACR. Jak se tahle příležitost zrodila?

ACR založil Adam Badí Donoval, který dnes provozuje label Warm Winters Ltd. v Bratislavě. Nahrál jsem tehdy na SoundCloud záznam živého vystoupení na modulární syntezátor. Adama to zaujalo a napsal mi, jestli bych nechtěl spolupracovat na vydání kazety. Trvalo to asi rok než jsem dal materiál dohromady.

Vaše loňská deska Bečvou vzbudila velkou pozornost. Jak se zrodil koncept tohoto zvukového putování podél těžce zkoušené moravské řeky?

Ta myšlenka se postupně utvářela a nabývala různých podob. Zpočátku mi šlo především o ten motiv putování, ke kterému mě nejvíce inspirovala kniha O chůzi v ledu od Wernera Herzoga. Vydal jsem se na cestu a zaznamenával okolí na rekordér a telefon bez většího očekávání a konkrétnější představy. Celé se to zformovalo až o několik měsíců později. Trochu jsem se pak obával kritiky, že té katastrofy zneužívám ve vlastní prospěch. Bylo to ale něco tak osobního, že jsem cítil nepopsatelnou potřebu to zpracovat.

Jak člověka, který má k řece osobní vztah, zasáhne to, k čemu na Bečvě došlo v roce 2020? Převládá ve vašich emocích spíš smutek, vztek nebo bezmoc?

Byl to docela šok. Netušil jsem, jak s tím naložit. Bylo v tom hodně zoufalství, bezmoci i smutku. Sleduji kauzu Bečva, jak se táhne dál, a je to opravdu bizarní. Respekt všem, kdo se v tom jakkoliv angažují jako například lidé z Deníku Referendum nebo místní rybáři.

Jakou roli hraje ve vaší tvorbě improvizace?

Dá se tomu říkat improvizace, když prostě jen zkouším různé věci, hraju si se zvuky nebo spoléhám na náhodu? V každém případě je mi tento přístup mnohem bližší. Předchází tomu sice určitá příprava, ale pak se nechávám vést spíše citem nebo intuicí, což je ovšem další zatížený pojem. Zjednodušeně řečeno neumím psát skladby od stolu, tak se k nim musím dostat jinou cestou.

Na svých albech využíváte terénních nahrávek, jak vznikají a s jakým účelem?

Použití terénních nahrávek není náhodné, pojí se s určitým místem a mají vždy svůj účel a smysl pro danou skladbu. Rozhodně se nepovažuji za nějakého aktivního lovce zvuků. Když slyším něco zajímavého nebo si chci uchovat vzpomínku, tak nahrávám na telefon, ale málokdy s tím pracuju dál. Rekordér s sebou většinou nosím, když už mám jasnější představu. Zatím se držím spíš pasivního přístupu. Sám zvuky nevytvářím a nijak do zvukové krajiny nezasahuji. Pořizování terénních nahrávek je jedna velká disciplína, kterou někteří lidé dělají na velmi profesionální úrovni, což se nedá s mým lo-fi přístupem srovnat. Ale baví mě ten proces i výsledky.

Album Bečvou bylo vyhlášeno Deskou roku na letošních cenách Vinyla. Co to pro vás znamená?

Pro mě bylo velkým překvapením, že cenu může dostat něco jako experimentální elektronika. Troufám si říct, že to trochu vnímám jako takový precedens pro ohodnocení dalších okrajových záležitostí. Vinyly si vážím, protože se jedná o jedinou českou hudební cenu, která se více zaměřuje na nezávislou scénu a zároveň provozuje další aktivity kolem.

Váš život se odehrává mezi Brnem, kde žijete, a chalupou na Vysočině. Předpokládám, že prostředí vhodnější pro tvorbu nalézáte spíš na venkově, než ve městě, nebo je to jinak?

Když je to možné, dělám tam, kde to zrovna jde. Nejdůležitější je pro mě klid a v ideálním případě samota v jedné místnosti, abych se mohl koncentrovat. Práci na počítači nebo mixování lze zvládnout se sluchátky téměř kdekoliv, ale není to moc dobré pro uši. Naštěstí mám brněnské zázemí, kde se mi toho daří udělat nejvíc. Na Vysočinu jezdím v poslední době spíš odpočívat.

Různá prostředí jste prostřídal i na koncertech. Je pro vás příjemné přeskakovat mezi hlučnými kluby a komorními prostory?

Těch hlasitých koncertů je čím dál tím míň a upřímně mi to moc nechybí.

Kde a při jakých příležitostech vás poslouchači mohou v nejbližší době vidět a slyšet?

Bečvou vyšlo minulý měsíc na vinylu, jehož křest proběhne 15. března v brněnském Kabinetu Múz a 16. března v pražském Atriu na Žižkově. Chystají se i další koncerty. Namátkou zmíním třeba Klášterní kapli v Napajedlích 24. března nebo slovenský festival Hviezdne noci v Bytči 17. června. Případným zájemcům doporučuju sledovat můj Bandcamp nebo Instagram, kde akce průběžně doplňuju.

Kam vás hudba zavede v budoucnosti? Jste v tomto ohledu sám sobě vizionářem, nebo dáte spíš na osud?

Tohle opravdu neumím předvídat. Mám pocit, že jsem pořád někde na začátku. Dodělávám teď další nahrávky nebo se připravuju na živá vystoupení, takže se tím ani v tuhle chvíli nějak intenzivněji nezabývám. Nápadů a možností je v každém případě dost a další můžou přibývat. Budu se snažit rozlišit podstatné od nepodstatného.