Thalidomide tentokrát obarvili svůj hardcore na modro
Thalidomide rozhodně nejsou žádní nováčci, jejich historie sahá až do roku 1993 a za více než tři dekády si vybudovali pověst kapely, která se nikdy příliš neohlížela na zavedená pravidla. S alby zrovna dvakrát nespěchají, což potvrzuje i novinka, na kterou se čekalo od roku 2019, kdy spáchali split album s Empty Hall of Fame. Ta je opět plná politického a sociálního hardcoru, nasranosti i textů, které mají co říct. Thalidomide tak dále pokračují ve své původní cestě.
Album nemá klasický název, ale stejně jako u předchozích nahrávek ho namísto něj charakterizuje dominantní barevné ladění obalu. Tentokrát je deska modrá. Thalidomide od začátku vycházejí z amerického hardcore punku, a to zdaleka nejen po hudební stránce. Jeho vliv je patrný také v estetice, textech a celkovém přístupu kapely, která punk nevnímá pouze jako hudební styl, ale jako prostor pro vyjádření postoje.
Na novince však přece jen dochází k menším změnám v muzice. Zvuk je silnější, snad i modernější. Hned v úvodním songu Tech bros můžou za vaše posraný životy zaujmou téměř metalické kytary. Vzápětí přijde ani ne minutová sypačka Presumpce viny.
Stejně jako v minulosti ani zde nemají Thalidomide problém s mícháním česky zpívaných písní s anglickými. Jednotlivé skladby vedle sebe nepůsobí nijak kontrastně, naopak střídání jazyků dělá desku pestřejší a zajímavější. Prvním anglickým kouskem je Hard-core romance (She’s Gone II.), v němž chlapi v refrénu ukážou, že mají smysl i pro nakažlivě přitažlivé melodie a na závěr dokonce propašují motiv z klasiky Sunday Bloody Sunday od U2.
Melodických momentů je ale na desce víc. Třeba taková Omelas začíná nadnášejícím kytarovým riffem a celkovým vyzněním může připomenout slovenskou Davovou Psychózu. Melodičtější momenty se objeví také v Riot (The Weep Of The Well-Meaning Enabler) nebo v závěrečné, pop-punkově vyznívající Pep Talk.
Mezi nejzajímavější kompozice ale určitě patří Nazi Anything… Finally Fuck Off!. Pomalejší kousek je vedený výraznou basovou linkou a podpořený samply z nahrávek Dead Kennedys. Thalidomide v něm nemají slitování s (nejen) nacistickými pankáči a ironicky poukazují na jejich pokřivené představy o anarchii i hardcore. Výstižná je v tomto směru pasáž „Mám tě po krk, polils mě pivem, smrdíme tak stejně, ale pod různým vlivem. Jak odlišně vidíme hardcore, ty vidíš porno, já radikální názor.“
Za zmínku ještě určitě stojí jinak hardcorově šlapající Lovely Ghetto (Don’t Look In The Freezer!), kterou doplňuje stylový saxofon, jenž má na svědomí Dáda Jet. Ten by si klidně zasloužil být ve finálním mixu hlasitěji. Text se tentokrát věnuje sociálnímu vyloučení a segregaci a nešetří přitom systém sociálních služeb ani politiky, kteří o něm rozhodují.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Jak už bylo řečeno, album má mohutný sound. Vznikalo v letech 2023 až 2026 ve studiu Sonic Library, které vede bývalý baskytarista Kejmy. Na produkci se spolu s ním podílel zpěvák a současný baskytarista Kozel, finální mix obstaral Richard Scheufler jr.
Album bylo pořízeno ještě před příchodem současného bubeníka Jula, takže se na něm za bicími vystřídalo několik hostů. Kytary a část vokálů pak obstarali Jáchym a Lukáš.
Aby se posluchač lépe orientoval v tom, jací muzikanti už souborem prošli, pomůže mu kapelní „family tree“, jež je součástí jinak pěkně vyvedené doprovodné brožurky, v níž dále nechybí texty a různé koláže.
Thalidomide hrají punk trochu jinak, než je u nás zvykem, s výrazným politickým a sociálním přesahem, kořeny v americkém hardcoru a postojem, který je stejně důležitý jako samotná hudba.
Thalidomide (2026)
PHR Records/Emergency Records, 00:26:00
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
