Tara Fuki i na šestém albu kultivují svůj osobitý hudební svět

Dvě dekády funguje dvojice Tara Fuki, která přinesla na domácí scénu ambiciózní a originální koncept písničkářství dvou violoncellistek a zpěvaček s polskými texty. Jejich šesté album nazvané Motyle je unikátním spojenectvím akustických nástrojů a hlasů, do kterých tentokrát přináší nové impulzy perkusivní cítění jediného hosta Miloše Dvořáčka.

První dekáda fungování Tara Fuki se nesla ve znamení hledání. První album Piosenki do snu bylo bleskem z čistého nebe, ve kterém si dámy vystačily sami se svými nástroji. Na druhé desce Kapka přišlo rozšiřování hudebního výrazu přes samply a elektroniku zkušeného brněnského muzikanta z kapely Chorchestr, Maria Buzziho, i začátek koketování s češtinou. Na následující kolekci Auris zní Tara Fuki spíše jako world music kapela, s řadou hostí a producentem Alešem Hyvnarem. Čtvrté album Sens je návratem domů. K primární souhře dua a počátku kultivace vlastního výrazu ne extenzivním, ale spíše niterním způsobem. Není divu, že řada spojnic z tehdejší doby přetrvává i do dnešních dnů. I novou desku Motyle nahrávali Tara Fuki ve studiu Cyberbaobab Miroslava Chyšky, na podobě obalu se znovu podílel Marcel Bárta a dámy se opět vrátily k poezii polského básníka Krzysztofa Kamila Baczyńského.

Přesto šesté album dvojice přináší nové impulzy. Dámy teď omluví, ale povídání stočíme s Miloši Dvořáčkovi, jedinému, ale o to výraznějšímu hostu novinky. Toho si fanoušci nejspíše všimli díky dlouhodobé spolupráci s Vladimírem Václavkem (jinak Dunaj, Čikori, E apod.) na řadě jeho tišších, sólových, ale i kapelních projektech, ale i na albech Druhé trávy, Ivy Bittové, Radůzy, Ireny Budweiserové, Hany Hegerové nebo Ivana Achera. Už z tohoto výčtu je jasné, že letos 43letý rytmik je ceněn v poměrně náročných hudebních kruzích pro citlivost svého doprovodu. „Pozvání Miloše jako hosta na desku byla jasná a jediná volba. Má veliký talent do hudby citlivě vplout a ve studiu s ním byla radost spolupracovat,“ přiznávají Andrea Konstankiewicz a Dorota Barová.

Co na desce jako hudebníci oceníte?

Po několikaterém poslechu hlásím, že nejlépe novinka Tara Fuki vyzní z dobré domácí aparatury, ve večerních hodinách, kdy posluchač si můžete vychutnat skvěle nasnímaný zvuk nástrojů i vokálů s drobným echem. Ten jakoby nás virtuálně přenesl do rozsáhlejší koncertní síně. Techniky, které si duo osvojilo během dvou dekád, používají dámy nadále. Ovšem nechlubí se jimi, pokaždé si jich povšimneme až po opakovaném poslechu. Například dnes již tradiční smyčkování je základem Rano, kde ovšem nedojde k vrstvení violoncell, ale vokálů obou členek. Drobná elektronika pak pouze podtrhne fatálně melancholické vyznění Kim jestem. Miloš Dvořáček přispěje hrou na kalimbu nebo perkuse v celkem šesti skladbách z desíti. Výraznějším způsobem vystupuje z řady pouze v Rozmowy a Dlouhém pádu, který i díky použité češtině má takřka „navarovskou“ náladu. Velkým překvapením jsou pak závěrečné Samoty, které posluchače náhle přepadnou intenzivní střední pasáží s elektrifikovanými vstupy zkreslených cell a rockovou rytmikou. I přes tyto novoty a fakt, že tři texty v češtině kapela také prozatím nikdy nepoužila, se Tara Fuki spíše věnují kultivování už dobytých pozic. Stávajícím posluchačům tato skutečnost jistě nebude vadit, ti noví pak mají co dočinění s ještě vnitřně konzistentnější výpovědí dvojice, která vládne domácí scéně a i po vydání Motyle hravě obstojí v těžké mezinárodní konkurenci.

Tara Fuki – Motyle

Indies Scope, 2020, 42:13

Indie písničkářství, komorní avantgarda

80 %