Podcast Frontwoman #17: Najděte svůj hlas

Bylo mi 23, když jsem přišla na svou první lekci. Přestože jsem tou dobou měla za sebou už nespočet koncertů a první album s The Agony, ve zpěvu jsem měla obrovské rezervy. Holky mi daly tak trochu nůž na krk a zároveň jsem i já sama věděla, že moje vokální nedostatky negativně poznamenávají naše písničky. Chtěla jsem se zlepšit. Chtěla jsem umět zpívat. A tak jsem šla k Beego.

Hned během první hodiny jsem zjistila, že zpěv zdaleka není jen o tom, aby člověk uměl otevírat pusu a zhruba trefit noty. Ba ani správné dýchání, frázování, práce s barvou hlasu, dynamikou či různými hlasovými polohami z vás automaticky skvělého zpěváka neudělá. Protože i když zvládnete veškerou teorii a techniku, je nezbytná ještě jedna složka: psychika. Sebedůvěra.

Uprostřed žižkovské učebny Singing Is Fun (tehdy fungovala jediná pobočka, dnes jich je sedm) se nacházelo velké zrcadlo. „Postav se tady, dívej se do zrcadla a zkus mi něco zazpívat,“ vybídla mě Beego od klavíru.

Moje tělo se rázem přepnulo do režimu panika. Byla jsem zvyklá hrát pro stovky i tisíce lidí, ale jakmile jsem měla Beego zazpívat jednoduchý postup a dívat se na sebe, bez kytary jako štítu, nešlo mi skoro vydat hlásku – a to, co ze mě vylezlo, bylo zcela příšerné. Srdce mi bušilo, na zádech mi vyskočil studený pot, krk se mi úplně stáhl. V mojí hlavě se rozezněli všichni ti uštěpační kritici: „Neumíš zpívat. Muzika dobrá, zpěv je hroznej. Je to škoda. Možná byste si měly najít sólovou zpěvačku. Podívej se na sebe, vypadáš jako idiot.“

A tak jsem tam stála a bylo mi do breku, když se v tu chvíli ozval Beego laskavý hlas: „Neboj se,“ řekla. „To zvládneš. Neboj se.“ 

Neboj se... dvě slova a kolik toho dovedla obsáhnout. Neboj se... trémy před Beego? Kritiky? Výzvy? Vyjití z komfortní zóny? Sebe?

Jen jedno ale mohlo všechny strachy umlčet: já samotná a můj hlas. Beego mi dala pár jednoduchých instrukcí: pomož si rukama. Použij břicho – tak a tak. Víc otevři pusu. Zkus odrazit tón od rtu – takhle. Nezvedej bradu. Nevadí, zkus to znova. „To je ono. Pojď ještě!“

Z hodin jsem odcházela fyzicky i psychicky vyšťavená a zároveň s pocitem zvláštní lehkosti. Byla jsem na cestě. Už jen to znamenalo hodně.

Uběhly měsíce, lekce jsem měla každý týden. Kombinace Beego trpělivosti a mojí urputné tvrdohlavosti fungovala. Zrcadlo, které bylo nejdřív mojí noční můrou, se stalo záchranou a cestou do mého nitra. Přestávala jsem se bát, s Beego jsem se cítila v bezpečí a jak byly hodiny náročné, tak byly taky zábavné. Zároveň, čím víc techniky jsem dovedla aplikovat do praxe a zlepšení bylo slyšitelné, úměrně tomu stoupala moje sebedůvěra. Jedno bez druhého by nešlo.

Po ani ne roce jsem zjistila, že se dívám do zrcadla a usmívám se na sebe, protože mám ve svém hlase nebývalou sílu a kontrolu a... věřím si a mám se ráda. Před koncerty jsem se začala rozezpívávat tak, jak jsme se to učily, a na pódiu jsem pak byla klidnější a jistější. Vždycky jsem se považovala za kytaristku – najednou jsem byla i zpěvačkou. Slyšela jsem to já, slyšely to holky v kapele, slyšeli to fanoušci a dokázala jsem to na další desce, protože rozdíl mezi zpěvem na našem debutu versus druhém albu je... obrovský.

Beego mi pomohla najít můj hlas a cestu ke zpěvu, ale hlavně k sobě samotné.

Tohle tedy byl můj příběh a taky důvod, proč jsem Beego pozvala do poslední epizody Podcastu Frontwoman, kde probíráme mnoho aspektů zpěvu, zpěváků, techniky a psychiky. Podcast najdete už nyní na YouTube a všech streamingových platformách.