Přejít k hlavnímu obsahu
Leon - St, 19.02.2020 - 12:00

Studiový gear Anguse Younga ve skladbě Hells Bells

V kariéře australských AC/DC představuje album Back in Black z roku 1980 hned dvojí zásadní milník. Za prvé se na desce objevil nový zpěvák Brian Johnson, který se stal plnohodnotnou náhradou za zesnulého Bona Scotta, a za druhé se kapele podařilo natočit skutečně mimořádně úspěšný hardrockový majstrštyk, který prodejními čísly překonal nejen předchozí počin Highway To Hell, ale s cca 50 miliony kopií dnes patří k nejprodávanějším albům v hudební historii.

Zkoušky zpočátku probíhaly v prostorách londýnského E-Zee Hire Studio, základy byly nahrávány během dubna a května 1980 ve studiovém areálu Compass Point na Bahamách, kam si kvintet muzikantů přizval ke spolupráci producenta Roberta Langa a finální mixáž probíhala ve známém newyorském komplexu Electric Lady Studios.

Back in Black s černým obalem vyjadřujícím smutek z odchodu bývalého frontmana, obsahuje desítku tracků, jejichž autory jsou Angus Young, Malcolm Young či Brian Johnson a mezi nejvýraznější songy této kolekce se kromě skladeb You Shook Me All Night Long, Back in Black nebo Shoot to Thrill řadí také otvírák s názvem Hells Bells.

Kromě tradičních stop chtěli AC/DC u zmíněné skladby původně využít i zvuku zvonů z kostela stojícího nedaleko bahamského studia, ale kvalitní náběr rušili zvukaři Tonymu Plattovi neustále ptáci. Manažer Ian Jeffery nakonec nechal pro tyto účely odlít speciální zvon, který ovšem dorazil na místo určení až po sedmi týdnech a nahrávku tak poté obstaral Ronnie Lame se svým mobilním studiem LMS.

Stejně jako v případě celého alba, tak i při natáčení Hells Bells používali AC/DC většinou svou osvědčenou a pro řadu muzikantů notoricky známou nástrojovku sestávající z kytar Gibson, Gretsch, aparátů Marshall, Ampeg, baskytar Music Man atd. Nicméně – jak se dozvíte z následujích řádků – ve zvukovém řetězci kytaristy Anguse Younga najdeme také jednu poměrně často opomíjenou komponentu, která má zásadní dopad na jeho zkreslený tón.

Kytara

Pro doprovodné party sloužil oblíbený Gibson SG Standard z roku 1970 s aktivovaným kobylkovým humbuckerem Gibson „T-Top“ (Alnico magnet) a příslušnými kytarovými potenciometry na maximum. Na nástroji byly nataženy struny Gibson Ultra Lights o průměrech .009, .011, .016, .024, .032, .042 ve standardním ladění a jako trsátka použil Young tvrdší modely Fender Extra Heavy.

Zesilovač

Další klasika v podobě stowattového Marshallu JMP 2203 z konce sedmdesátých let s dvojicí vertikálně usazených vstupů, preampovými lampami 3x 12AX7 a koncovými elektronkami 4x EL34. Nástroj byl zapojen do horního vstupu s vyšší citlivostí a aparát měl přibližně následující nastavení – Pre-amp Volume: 6, Master Volume: 5, výšky: 5, středy: 6, basy: 5, presence: 0.

Kabinet

Podobně jako u zesilovače zůstal Young při výběru boxů věrný značce Marshall a pro beglajty u daného songu využil kabinet 4x12 v rovné B verzi (předchůdce současného modelu 1960BX) s celkovým výkonem 100 W, osazený čtveřicí reproduktorů Celestion G12M Greenback 25 W (některé zdroje uvádějí starší typ G12M Blackback).

Bezdrátový systém

Mezi kytaristy se traduje, že Angus Young nikdy nepoužíval žádné efekty, což ale není tak úplně pravda. Zapojovat ve studiu kytaru do vysílačky nevypadá na první pohled jako ten nejlepší nápad, ovšem u Younga bylo toto zařízení velmi důležitou součástí jeho signálového řetězce, protože vysílací systém používal jako booster k nakopnutí vstupu aparátu.

Jednalo se o analogový model Schaffer-Vega s klasickým popruhovým transmitterem a poměrně velkým skříňovým receiverem, který Young u Hells Bells využil při nahrávání postupně vrstvených stop nutných k dosažení plastičtějšího a masivnějšího soundu kytar.

Bezdrát, navržený ve druhé polovině 70. let newyorským konstruktérem Kenem Shafferem, má ve vysílačce zabudován obvod s potenciometrem citlivosti, díky němuž lze dosáhnout zesílení a určité porce komprese, kterou je navíc možno následně částečně korigovat expanderem integrovaným v přijímači, kde najdeme další dvojici hlasitostí. Podle dostupných informací disponuje původní verze Schaffer-Vega zdvihem až + 30dB a dodává zvuku také bohatší harmonické, muzikálnější středy a perkusivnější projekci.

Angus Young údajně využil unikátní kaskádové boosty a kompresor ze systému Schaffer-Vega i v sóle skladby Highway To Hell ze stejnojmenného alba z roku 1979, stejně jako na deskách Flick of the Switch (1983) či Blow Up Your Video (1988).

Především u těchto alb někteří producenti a zvukoví inženýři přičítali typický Youngův tón s měkčím atakem, kulatějšími špičkami a jemným dynamickým zhoupnutím buď vytaveným koncovým stupňům Marshallů s lampami na hranici limitace nebo studiovým kompresorům použitým v postprodukci.

Kromě AC/DC byl SVDS (Schaffer-Vega Diversity System) nedílnou součástí gearu kytaristů kapel Aerosmith, Kiss, Pink Floyd, Rolling Stones, Van Halen, ZZ Top, Yes, Thin Lizzy apod., z čehož jasně vyplývá, že se jednalo o profesionální a na svou dobu revoluční, technicky mimořádně vyspělé zařízení.

Originální set (RX, TX, anténa, kabely atd.) už dnes samozřejmě seženete pouze z druhé ruky a ceny za zachovalý kousek se pohybují okolo 1 400 eur. Ovšem pro zvukové nadšence je zde řešení z dílny návrháře Filippa Olivieriho (přezdívka „SoloDallas“ asi bude kytaristům známější), který už nějaký čas vyrábí reinkarnované modifikované modely Schaffer Replica EX Tower a boost-pedály Storm/TSR4.

Jak zní Schaffer Replica EX Tower ve spojení s lampovým aparátem Suhr SL68, vycházejícím ze starého Marshallu Super Lead, můžete posoudit na přiloženém videu, jehož hlavním protagonistou je skvělý kytarista Pete Thorn.

Tagy Angus Young AC/DC Hells Bells
Na Frontmanovi mám na starosti zejména sekci novinek a nástrojovky známých muzikantů. Léta hraju v různých kapelách na kytaru a hru na tento krásný nástroj také vyučuju.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY