Romek Hanzlík: Ten, co uměl rozlišovat „jó nebo nebo“

Skutečnost, že Jaromír „Romek“ Hanzlík, muzikant, manažer, organizátor, a v posledním období i úspěšný fotograf, nevyhrál souboj s nemocí, která ho letos na jaře znenadání přepadla v plné síle, jsem se dozvěděl v sobotu 1. června několik tisíc kilometrů daleko, pod palmami a u moře. Okamžitě mi začaly naskakovat ty určitě desítky, ale možná spíš stovky pracovních setkání. Často u nich působil trochu ospale, ale nápady – ať už to byl kdysi festival Eurotrialog, koncertní série Slet bubeníků či film o příteli Filipovi Topolovi, dotahoval do zdárných konců s neobyčejnou vůlí a důsledností.

Nenápadný a skromný byl prakticky u všeho, co dělal. Dokonce i u tak extrovertní činnosti, jako bylo hraní v punkové kapele. Záběr jeho činností byl přitom značný: postupně byl kytaristou FPB a pak i Už jsme doma. Když s nimi opakovaně jezdil na turné po Spojených státech, napsal o tom poutavou knížku. Když se rozhodl s dráhou profi-muzikanta praštit, stal se své kapele manažerem. A časem přibral hezkou řádku dalších – Psí vojáky, Zuby nehty, Ivu Bittovou, Dunaj, Plastic People, Jablkoň, Tornádo Lue… Vlastně by se našel málokdo ze špiček naší alternativní scény, s kým nespolupracoval… Nikdy ale žádnou skupinu nevzal pod křídla své agentury AMP jen pro snadný zdroj příjmů. Jakkoli byl s většinou zastupovaných muzikantů v kamarádském vztahu, když se někteří zacyklili a začali fungovat z podstaty, klidně se s nimi profesně rozešel. A přestože si o něm mnoho posluchačů myslelo, že se pohybuje jen na alternativní scéně, později si k zastupování klidně přibral i Martu Töpferovou či zpívající herce Jiřího Schmitzera a Chantal Poullain. Když kamaráda a režiséra Václava Kučeru přesvědčil k nakonec vynikajícímu filmu o frontmanovi Psích vojáků Takovej barevnej vocas letící komety, a nemohl sehnat producenta, i když to nikdy nedělal, vrhl se do toho a finance na film nakonec sehnal. Později hodně cestoval a také začal – jen tak, pro radost – fotit. Když následně za svůj snímek dostal cenu Czech press foto, i mnohým kamarádům se tomu nechtělo uvěřit… Romek? Mezi nejlepšími fotografy?

Jenomže u něj jako by nic nebylo nemožné. Když dělal několik let manažera Visacímu zámku, tak jsem se ho jednou ptal, zda k jejich blížícímu výročí někdo už konečně nechystá biografii téhle party plné paradoxů. Tak ji napiš ty, ne? usmál se bezelstně, a naočkoval mě tím natolik, že jsem to následně udělal. Sám pak realizoval i nápady, které by jiní předem vzdali. Třeba koncertní sérii Czech Music On The Road – koho jiného by to napadlo, „vyvážet“ do zahraničí české kapely, které byly divné i pro velkou část českých posluchačů? A to nejen do Litvy či na Balkán, ale i třeba do Japonska či Austrálie?

Vzpomínám si i přesně, jak jsem ho viděl poprvé na pódiu, ještě jako student jsem zavítal do tehdy populárního klubu Na chmelnici, protože mě čerstvě okouzlila punková muzika, a spolužák pravil, že ti Už jsme doma jsou vlastně bývalí FPB (tu mystifikaci jsem pak slyšel ještě mnohokrát a i sám Romek se jí jednou smál, když jsme se o tom spolu bavili). Je pravda, že frontman Míra Wanek, tehdy hrající na baskytaru, dokázal během onoho koncertu přetrhnout hned dvě nejtlustší struny – což jsem už pak nikdy u nikoho neviděl – ale všichni tři dechaři hráli z not (!), a ten nenápadný kytarista pak dokonce vyměnil kytaru za marimbu. Marimbu! „Co to je sakra za punkáče, když používají tak divný nástroje,“ brumlal jsem si cestou domů… Ale drápek hudby, kterou jsem do té doby neznal, už byl zaseknutý.

Na aktuálne.cz o Romkovi napsal Ivan Hartmann, že „v sobě nesl svobodomyslného ducha euforických 90. let“. Myslím, že to je omyl – tu euforii a svobodu v sobě měl navzdory libovolné době. Dokonce i v posledních letech, kdy mnozí zase začali mít „blbou náladu“ z vývoje politiky i toho, kam odpovědní ženou tuhle zemi, vždy při setkání připomínal vousatého hodného strýčka, trousícího veselé poznámky, ze kterého ta dobrá nálada tak nějak samovolně prýští a ani v nejmenším se k ní nemusí nutit. Nejen mně bude chybět.