Rock for People 2025: Dost možná hudební událost roku

Lze říci, že ačkoliv od onoho zlomového ročníku Rock for People stále roste co do šíře line-upu, velikosti areálu i počtu návštěvníků, onen magický vibe se navzdory masovosti akce naštěstí nevytratil. Návštěvníci původního festivalu by z nostalgie možná nesouhlasili, ovšem já hodnotím pouze na základě mých návštěv cca od roku 2016.

Zároveň konstatuji, že (alespoň podle mého názoru) nejdůležitější a pro hudební scénu nesmírně cenný je fakt, že ve svitu hvězd, které Rock for People hostí, o to více září i menší interpreti, jedno zda zahraniční či tuzemští. Fanoušci na Rock for People totiž mají otevřenou mysl, ve velkém zaplňují prostory pod velkými i menšími pódii a interprety vášnivě, vřele a nahlas podporují. Hledají si své nové oblíbence a energii z pódia vrací zpátky třikrát tolik.

Z hlediska muzikanta je tedy slot na Rock for People za odměnu. Kultovní klubovky typu Hentai Corporation, Mucha, nebo Cocotte Minute mají na svých setech natřískáno tisícovými davy. Větší jména jako Horkýže Slíže nebo „domácí“ Vypsaná Fixa se pak s obrovskou masou lidí pod pódiem musí cítit pomalu jako Metallica – anebo, v případě Ewy Farne, jako Dua Lipa.

Právě Ewou na hlavním pódiu moje letošní návštěva Rock for People započala. Ačkoliv moje preference jsou jinde, co se Ewy týče, mám k ní absolutní obdiv a respekt. Přestože je přední zástupkyní mainstreamového popu, neztrácí značnou míru rebelie a odhodlání dělat věci po svém. Nejen, že se jí to daří (starým pořádkům navzdory), ona při tom ještě umí spojit lidi. 

Což je zejména v dnešní době ohromně pozitivní, osvěžující a vítané, takže ať si klidně gatekeepers prskají, že pop do hlavních časů rockového festivalu nepatří – vibem a profesionálním výkonem si Ewa tenhle slot absolutně zasloužila. Úspěšně boří žánrové hranice a zažité postupy, stejně jako organizátoři festivalu, a možná i proto zapadla, zazářila a dav opouštěl hlavní ranvej po jejím vystoupení s úsměvy na tváři, popěvkem z „Na ostří nože“ na rtech a třpytivém slunečním svitu.

(Mimochodem, nevíme, zda tým organizátorů festivalu v čele s ředitelem Michalem Thomesem uzavřel smlouvu s vyšší mocí, ale počasí měli objednané neskutečně.)

Milovníci starých dobrých grungeových časů se následně v hojné míře sešli u druhé největší stage, kde svůj set rozjel Jerry Cantrell. Legendární fláky z diskografie jeho domovských Alice in Chains mi připomněly, jak jsem jednu dobu tuhle kapelu milovala a jak dobré ty songy stále jsou, leč hnidopich by mohl samozřejmě namítnout, že z úst kohokoliv jiného než Layne Staleyho to už prostě není „takový to vono“. 

Srovnávačky stejného střihu čekaly i pozdější headlinery, Sex Pistols s Frankem Carterem, a pochopitelně sobotní Linkin Park. A stejně jako Chester Bennington, i Layne Staley byl jen jeden a jedinečný. Ovšem jeho bývalý parťák Jerry plus jeho doprovodná kapela svůj koncert odehráli se ctí a maximálním respektem k Layneově odkazu, zdobil je skvělý zvuk v čele s kulervoucí basou, a spoustě fans udělali radost. A o to jde především.

In Flames pouze telegraficky zdálky: hlasité, agresivní, skvělé. Potvrzeno zcela zářícícmi a zmoženými účastníky mnoha právě proběhnuvších moshpitů.

Nevím, jak se to stalo, ale později toho dne jsem se ocitla v davu na Skillet, kde jsem dostala do obličeje kelímkem, stala se pasivním účastníkem crowd surfingu a celkově si poprvé zkusila letošní RfP víc jaksi kontaktně. Skillet byli super a plní energie, bubenice i kytaristka mi udělaly velkou radost a mrzelo mě jedině to, že už jsem to nestihla na Leoniden, kteří prý měli set ještě brutálnější. Ostatně, časový střet těchto dvou kapel mnoha fanouškům rozhodně radost neudělal a spousta z nich řešilo dilema, na koho jít, případně byli nuceni přebíhat mezi dvěma pódii. Jenže zkuste si naplánovat harmonogram čítající bezmála dvě stovky slotů tak, aby byli všichni spokojení – to prostě možné není.

V pokročilou večerní hodinu jsem si ještě spíše ze zvědavosti odskočila na ČT Art stage na vystoupení Kat von D, jejíž na můj vkus příliš elektro pojetí hudby nebylo mým šálkem čaje. Lze však konstatovat, že si stále uchovává svůj tajemný divnovibe, jenž dovede chytit a nepustit. 

Sobota patřila vychutnávání si atmosféry, potulování se po areálu a relaxu. Plán byl jasný: hlavně Biffy Clyro a Linkin Park. Cokoliv dalšího mě náhodně chytne bude příjemným překvapením. 

Festivaloví veteráni jedoucí od středy vkuse na plné pecky sice již vykazovali známky notné opotřebovanosti, gumovosti a otřískanosti mnoha moshpity a/nebo drinky, nicméně bylo zjevné, že se nad Parkem 360 vznáší jakási kouzelná aura, patrně v očekávání hlavních hvězd onoho dne a vrcholu celého festivalu.

Jak to tak na Rock for People bývá, člověk se dá do řeči i s úplně neznámými lidmi, prostě proto, že jsme všichni na jedné lodi a na jedné vlně, takže jsem nad výbornou quesadillou zakecala s partou kluků, kteří pomáhali festivalový areál stavět. „Je nás tady 4000,“ svěřil jeden z nich, „a je to džob na zhruba 25 dní. Až zítra po Guns všichni odjedou, budeme to tu bourat týden.“

Na tomto místě si tedy i díky konverzaci s kluky dovolím vsuvku: ohromný díky za všechny tyhle lidi, jejichž práce možná není tak vidět, anebo si ji neuvědomujeme, ale festival by bez nich neexistoval. Od prvního riggera, po padesátou barmanku, po posledního vstupaře, tisíce lidí tvoří soukolí organizace takového festivalu, a musí šlapat jako hodinky, aby všechno fungovalo jak má.

Ne že by to letos bylo úplně bez zádrhelů – organizátoři řešili hned první den těžkosti s příjezdy, odjezdy, vstupem, páskováním, anebo vodou v kempu. Ale problémy se aktivně řešily a třeba hned ve čtvrtek se udělaly změny tak, aby se zmatky při odchodech z areálu když už ne eliminovaly, tak alespoň zredukovaly. U festivalu takové velikosti nebudou nikdy stoprocentně spokojení všichni, ale bylo vidět, že v zázemí Rock for People se situace sleduje a hledá se cesta. Díky za to, konec vsuvky a zpět k pódiím.

Biffy Clyro jsou mou srdcovou záležitostí. Pár let o nich nebylo slyšet, ovšem teď se vytasili s písňovou novinkou „A Little Love“ a opět se jali objíždět festivalový okruh. V případě zastávky na Rock for People si vytáhli černého Petra v podobě slotu v nejteplejší možnou hodinu na hlavní stagi a bylo vidět, že s vražedným hradeckým sluncem statečně, leč obrovsky bojují.

Zejména Simon Neil měl co dělat, aby to všechno uzpíval a uhrál ve svém obvyklém standardu nadupaného králíčka Duracell a můžu říct, že jsem pro něj měla maximální pochopení. Loni jsem hrála koncert ve čtyři odpoledne, třiceti dvou stupních a přímo naproti pálícímu slunci, které teplotu na pódiu vyšponovalo zhruba na padesátku. V tu chvíli jste rádi, že můžete existovat, natož předvést nějaký heroický výkon. Kytara klouže, potíte se z podoby, zatmívá se vám před očima, je vám na omdlení, nemůžete dýchat, což ovšem potřebujete k tomu, abyste mohli zpívat.

A teď si představte, že jste v roli sekundárních headlinerů a prostě to odehrát musíte. Takže posunete hranice svých možností a sáhnete si na dno svých fyzických i mentálních sil, protože nemůžete říct, že to nedáte. To jsou možná věci, které si hudební fanoušek neuvědomí. V nemoci i ve zdraví, ať už je člověku jakkoliv špatně po jakékoliv stránce, pokud to bezprostředně neohrožuje život, muzikant hraje. Pro vás.

Biffy to možná taky trochu odskákali tím, že během jejich setu se již dopředu štosovaly početné zástupy fanoušků Linkin Park, kteří si tvrdě hájili své vybojované pozice, takže reakce publika se zdála být velmi studenou. Je možné, že v tom také hrál roli výběr pomalých či středně-tempých songů do playlistu, anebo delší absence kapely na světových pódiích: co si budeme, trio prožilo svůj prozatimní vrchol kariéry v letech 2011-2015. Bylo by skvělé, kdyby novou muzikou a obnovenou koncertní aktivitou nakopli zájem publika zpět tam, kde kdysi byl, protože muzikanti a skladatelé jsou excelentní a naživo jsou obrovskou silou, která neztrácí pokoru a vtip: „Víte, my jsme ze Skotska, na tohle z*urvený sluníčko tam nejsme zvyklí!”

Na chvíli jsem zahlédla vystoupení English Teacher, kapela však bohužel v E2 stage stanu také trochu doplatila na načasování slotu těsně před headlinera a nevidělo ji tolik lidí, kolik by si svým lehkým uvolněným stylem a skvělým muzikantstvím zasloužili. Snad tedy někdy příště, ideálně v klubovém prostředí a větším počtu.

Motionless in White si svou brutální silou, energií a přitažlivostí také řekli o praktičtější čas, než ten, který jim byl dán, ale jejich jméno jsem si v každém případě zaznamenala do sekce Na ně musím znova ve svém deníčku.

Co se týče Linkin Park, možná jsou povolanější znalci kapely, kteří by měli vystoupení zhodnotit. Já vím jen to, že to něco magického, co viselo ve vzduchu a naznačovalo, že přijde něco výjimečného, se následně zhmotnilo do masy padesáti tisíc lidí, z nichž naprostá většina měla husinu až na zadku.

Zcela souzním s tvrzením mnoha textů v médiích, že nová vokalistka Emily Armstrong se zprvu zdála poněkud zakřiknutá a nervózní, ovšem ruku na srdce – mít na ramenou taková obrovská očekávání, být ustavičným předmětem tolika (často velmi nevybíravých) srovnávání a poznámek a muset večer co večer před obřími davy obhajovat svou nově nabytou pozici, z toho by se pravděpodobně většina lidí zhroutila do klubíčka v koutě - anebo, lidově řečeno, by se prostě a jednoduše pos*ali. Pardon.

Bylo ale znát, že s přibývajícími zářezy v setlistu a díky neutuchající podpoře zbytku kapely v zádech, hlavně spolufrontmana Mikea Shinody, se Emily rozjela a uvolnilo. A když přišlo na písně, jejichž nahrávání se na albu From Zero už přímo účastnila, muselo být každému jasné, proč si ji Shinoda a spol. vybrali a proč její příchod do kapely dává tak neuvěřitelný smysl – a skvělý nový impuls. Tohle je comeback, který se vydařil a který nakopává zadky. A člověk ani nemusí být fanouškem Linkin Park, aby to viděl, slyšel a měl z toho radost.

„Nepustím do taxíku nikoho, kdo je tak ožralý, že nedovede vyslovit slovo kytička.“ Tak pravil pan taxikář, když jsem se ptala, jak zatím festivalové šílenství zvládá s nepodlomeným psychickým zdravím a čistým interiérem vozidla, které mě vezlo z areálu směr centrum.

Přede mnou již byla pouze neděle – přidaný festivalový den a také den, kdy jsem si vůbec poprvé na Rock for People měla zahrát se svou kapelou i já sama. Byl to další z příběhů, kterých tenhle festival píše nespočet a které utvářejí to nepopsatelné kouzlo, za nímž do Hradce Králové každý rok míří tisícovky hudebních fanoušků.

Ale o tom možná někdy jindy...