Přejít k hlavnímu obsahu
Robert Křesťan & Druhá tráva | Foto: archiv kapely
Robert Křesťan & Druhá tráva | Foto: archiv kapely
Anna Marie Hradecká - St, 18.11.2020 - 08:00

Robert Křesťan: V tradici naší generace mají covery významné místo

Robert Křesťan & Druhá tráva po devíti letech vydávají nové album, kde se žánrově i prostorově pouštějí zase o kousek víc „do světa“ – na dvojalbu, jehož Díl první právě vyšel, se rozhodli namixovat autorskou tvorbu s covery světových hitů nejen z oblasti bluegrassu či folku. Jak v rozhovoru vysvětluje frontman Robert Křesťan, tento koncept pro něj má výrazně osobní rozměr. Zároveň díky producentovi Eddiemu Stevensovi získaly všechny skladby specifické, lehce elektronické aranžmá. „Rozhodně nemáme žádné žánrové mantinely, ve kterých bychom chtěli tvořit,“ dodává multiinstrumentalista Luboš Malina. Co členy legendární české kapely překvapilo na spolupráci s mladým britským producentem? Jak zasáhla covidová krize do dramaturgických plánů celého dvojalba? A kdy se vyplácí tvořit texty v noci před nahráváním a kdy je naopak dobré nechat materiál předem uležet?

Jak dlouho už nosíte v hlavě myšlenku udělat album coverů svých oblíbených skladeb?

ROBERT KŘESŤAN: Prvotním impulzem byly tři čtyři koncerty, kde jsme hráli s Michalem Pavlíčkem. Ten nás přivedl ke dvěma skladbám, z nichž jedna je na tomhle cédéčku. Když jsem hledal téma desky, uvědomil jsem si, že v tradici mojí generace a českých muzikantů tvoří covery významnou položku. A tohle je reprezentativní vzorek lidí, kteří mají svou tvorbou významný podíl na tom, jak muzika, kterou děláme, vypadala a vypadá. Jak zpívám, jak píšu texty, jaké píšu melodie. Tu druhou část tvoří můj mozek, talent a inspirace, ale rozhodně to ovlivnili. Ale kromě Dylana, který tam rozhodně patří, jsem si na ně ve své tvorbě nikdy nevzpomněl. Proto jsem to považoval za takové vzpomenutí.

Hráli jste už víc těch coverů dříve koncertně, nebo všechno vznikalo až pro tuhle desku?

LUBOŠ MALINA: Hurt – Bolest jsme hráli právě už na společných koncertech s Michalem Pavlíčkem. A byl to jeho nápad, hrát tuhle písničku. Ale hráli jsme ji v originále, Robert zpíval anglicky. Český překlad vznikl až když jsme začali uvažovat o nahrávání dvojalba.

Původně mělo být dvojalbum rozdělené na jedno CD s autorskou tvorbou a druhé s covery. A nakonec jste to z různých důvodů promíchali.

RK: Ne, bylo to z jednoho důvodu – protože jsme to nemohli dotočit. Eddie (producent alba Eddie Stevens, pozn. aut.) žije v Londýně a od vypuknutí epidemie nemá možnost cestovat. Nechtěli jsme vydávat samotné covery, tak jsme se rozhodli vydat tři původní písničky, které už jsme měli hotové, a doplnit to některými covery. Další jsme nechali na druhý díl. Původně to album mělo být rozděleno na covery a vlastní tvorbu, protože jsem chtěl z těch coverů získat inspiraci a vazbu k autorským písničkám.

Podle jakého klíče jste dramaturgicky přemýšleli při řazení skladeb na albu?

RK: Protože jsem vždycky dělal dramaturgii našich desek, vytvořil jsem první návrh, ke kterému měli všichni nějaký komentář – zejména Luboš. Ale velmi důležitý komentář tentokrát narozdíl od minulých desek měl producent Eddie Stevens. Poslal svoje připomínky a podle nich jsme se nakonec dostali k tomuhle pořadí.

LM: Eddie měl vlastně úplně jinou představu, která se od té naší dost zásadně lišila – třeba která písnička by měla být na úvod alba jako první.

RK: Souhlasil s koncem podle mého původního návrhu – se skladbou Kam složíš hlavu se Spirituál Kvintetem – a s pár dalšími věcmi v závěru alba. Ale začátek je podle něj.

Robert Křesťan & Druhá tráva | Foto: archiv kapely

Jak spolupráce s Eddiem Stevensem vznikla?

LM: Producenta jsme chtěli každopádně. Přemýšleli jsme o několika lidech. Ale potom náš současný bubeník Martin Novák navrhl Eddieho. Zná se s ním skrze Janu Kirschner, se kterou taky hraje. Eddie je její manžel. Třeba mně osobně se na tom nejvíc líbilo, že Eddie je Angličan, že je to člověk, který nebude mít předsudky vůči naší tradici – teď mluvím o Druhé trávě. Protože my jsme pořád někde braní jako bluegrassová nebo countryová kapela, ačkoli já už se tak dávno necítím. Já to beru tak, že jsme kapela, která hraje písničky, a rozhodně nemáme žádné mantinely, ve kterých bychom chtěli tvořit. A proto se mi líbilo, že Eddie jako Angličan může přinést něco, co by nás samotné třeba nenapadlo. Takže jsme to odsouhlasili, pak jsme si dali schůzku a... takhle k tomu došlo.

Měli jste občas pocit překvapení třeba z tvůrčího střetu různých kulturních tradic? Přece jen je možné, že přemýšlení o dramaturgii a o aranžích skladeb může být tady pořád jiné než na západě.

RK: Rozhodně došlo i ke střetům, ale spíš to bylo překvapení. Najednou jsem po X natočených albech pracoval jinak, než jsem byl zvyklý v minulých čtyřiceti letech. Pracoval jsem s věcmi, se kterými jsem se předtím nesetkal. A měl jsem možnost podívat se na svoje písničky z jiné strany. Taky poprvé v životě jsem nad nimi neměl kontrolu. Nikdo z nás neviděl Eddiemu do hlavy, museli jsme se na něj spolehnout a museli jsme mu začít věřit. Protože jedině on měl v hlavě konečnou podobu těch skladeb. My jsme natáčeli některé hlasy a některé netradiční nástroje zvlášť, ale předem jsme nevěděli, jak to bude vypadat.

LM: Tak jako my jsme dali na Eddieho, tak on zase musel dát na nás, že chceme točit covery. Vzpomínám si, že na první schůzce vůbec nechápal, proč chceme točit něco, co už je nahrané. Nechápal tu tradici. Snažili jsme se mu to vysvětlit, ale myslím si, že to pochopil až ve studiu, když jsme na tom začali skutečně pracovat.

Je zajímavé, že mu byla cizí ta myšlenka coverů, když třeba zrovna Hurt přezpíval Johnny Cash na své sérii alb American Recordings.

RK: No, jasně. Každý má k muzice nějaký přístup. On je patrně z takové skupiny lidí kolem elektronické muziky, kde se takové věci nedělají.

Vznikaly některé části hudebního materiálu taky organicky, bez předchozí přesné představy?

RK: Některé pasáže jsou improvizované, ale s náladou kontrolovanou z Eddieho strany. A některé části jsou naopak přísně sestavené, takže on tu představu musel mít.

Jak se tam objevily takové netradiční nástroje jako lahve a sklenice?

LM: To napadlo samozřejmě všechno Eddieho. To by nás nikoho nenapadlo, použít tyhle zvuky.

A do těchhle analogových zvuků se prolíná elektronika.

LM: Většina zvuků je analogových, to je právě úžasné. A třeba skladby jako Na křídlech koní nebo Něco dobrého působí, jako by byly editované a sestříhané, ale nejsou. Je to všechno nahrané naživo. V Na křídlech koní hrajeme všichni flažolety, i basa, tedy kromě lap steel.

Jak vypadalo nahrávání technicky?

LM: Všechny základy jsme nahrávali dohromady. Seděli jsme do kruhu a nahráli jsme to naráz. V jednom prostoru.

RK: Dohrávali jsme jenom některé elektronické zvuky, klávesy, některá bicí a perkuse a dechové nástroje, které natáčel Luboš.

Jako skalní příznivec Stinga a The Police se nemůžu nezeptat na cover skladby Why Should I Cry For You. Proč jste si od něj vybrali zrovna tuhle skladbu?

RK: Já jsem si vybral písničky, které mě zaujaly na první poslech. A které mě ani po té dlouhé době nikdy neopustily. Ten Sting, to už je taky třicet let, co tahle skladba vyšla. Naopak Hurt byla asi nejmladší z nich.

Jak vznikla tahle oproti originálu rytmicky poměrně svižná verze s velkorysou gradující introdukcí? Byl to záměr, podat to o dost kontrastně oproti originálu?

RK: Rozhodně to byl Eddieho záměr.

LM: Ale možná že některé ty dlouhé pasáže nebyly úplně záměr. Počítalo se s nějakým fade outem nebo fade inem a nakonec když se to zahrálo, možná Eddie změnil názor. Prostě se nám to zalíbilo, ty dlouhé pasáže, kde se zdánlivě nic neděje a mění se tam jenom nějakým způsobem nálada, energie nebo barva.

Teď ještě k Vašim autorským věcem. Měl jste některé z nich už „naskládané“ doma třeba několik let předem?

RK: Ne. Já vždycky na poslední chvíli.

I texty?

RK: Ty někdy až ve studiu.

LM: Můžu potvrdit. (smích)

RK: Na téhle desce jsem to měl kupodivu hotové už na zkoušce. Ale dopsal jsem to až noc předtím. Ale na některých deskách jsem dopisoval ve studiu třeba i celé sloky.

Může se stát, že tenhle tlak, který někdy posiluje kreativitu, člověka naopak zašprajcuje?

RK: Mnohokrát. Ale některé věci mi nepřijdou, dokud nejsem pod tím tlakem. Není to nic příjemného. A není to ani dobře, protože mnohokrát jsem musel pustit věci, které bych asi druhý den už nepustil. Nebo bych se je snažil převymyslet. Ale takhle to se mnou je.

Pak už si lidi tu konkrétní verzi oblíbí a musíte to tak nechat.

RK: Na něco si nezvyknu a vadí mi to i po třiceti letech. Ale na většinu si tím častým opakováním zvyknu.

Jak by to vypadalo, kdyby teď nebyla viro-krize? Vyrazili byste předpokládám na šňůru.

LM: Máme naplánované koncerty od konce listopadu. Oba křty – pražský v Divadle pod Palmovkou a brněnský v Sono centru – jsme přesunuli na prosinec.

Dělali jste také streamované koncerty?

LM: Jeden jsme dělali v dubnu. Je to pořád ke zhlédnutí na youtube. Pro mě je ten koncert zajímavý tím, že je v reálném čase, není tam žádný střih a působí to strašně přirozeně. Nejsou tam prostoje a je to dobře připravené. Bylo to v Ostravě ve velké hale jedné firmy, která zajišťuje ozvučení a osvětlení koncertů. Byla to jejich dobrá vůle a my jsme zase oslovili naše dobré kamarády – režíroval to Roman Vávra.

Je pro vás zvláštní hrát bez diváků?

RK: To bylo vystoupení po nějakých třech měsících, co jsme nehráli. Byl tam vynikající zvuk a vynikající technika, takže pro mě to byla radost. Já jsem se cítil jako na koncertě.

LM: Já taky.

Tagy Robert Křesťan Druhá tráva Luboš Malina Sting Eddie Stevens
Moje hudební vzdělání začalo přívalem zahraničního popu v porevolučních rádiích. S bráchou jsme sledovali hitparády a hráli hru, kdo uhodne písničku a interpreta podle prvních taktů. Chtěla jsem být samozřejmě jako Mel B ze Spice Girls. Jenže na konzervatoř jsem pak šla studovat ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY