Midnight Swimmers: Digitální láska je skutečná emoce v neskutečném prostoru

Mistakes otevírá poměrně citlivá témata. Co byl ten moment, který tě vedl k napsání téhle písně?

Ta skladba vznikla nejdřív čistě hudebně – měl jsem hotovou sloku, ale bez textu. Když jsme pak dodělali refrén, působil na mě strašně „šedesátkově“, beatlesovsky, až skoro jako sladká odrhovačka. Původně jsem psal text inspirovaný svojí přítelkyní, kterou mám strašně rád, ale přišlo mi to až příliš sladké. V tu chvíli jsem začal přemýšlet, jak tenhle kontrast narušit.

Narazil jsem na video esej o závislosti na pornografii a platformách jako OnlyFans, kde mladí kluci i dospělí muži utrácejí velké peníze za obsah a komunikaci s tvůrkyněmi. Zjistil jsem, že za těmi konverzacemi často nestojí samotné ženy, ale celé týmy lidí – nebo dokonce AI. Ta představa mě fascinovala natolik, že jsem o ní začal podvědomě psát. Výsledkem je song, který má dvě roviny: hudebně romantický, ale tematicky zneklidňující.

Píseň sleduje příběh šestnáctiletého kluka. Proč právě tahle perspektiva?

Napadlo mě i to, že by to mohl být starší muž, třeba někdo, kdo má rodinu a utíká do online světa z nudy nebo frustrace. Ale u mladého kluka je pro mě silnější moment nevinnosti. V šestnácti jsou emoce extrémně intenzivní – řešíš první lásky, odmítnutí, nejistotu.

A právě tohle je na tom pro mě zásadní: ta energie je ve své podstatě krásná, je to touha po blízkosti a poznání. Jenže digitální prostředí ji může deformovat. Místo reálného kontaktu si člověk vybere bezpečnější variantu – iluzorní vztah, kde nehrozí odmítnutí. A to mi přišlo jako silné téma.

Takže za tím může být i strach z odmítnutí?

Určitě. V online světě tě nikdo „doopravdy“ neodmítne, protože ten vztah je vlastně jednostranný. To samé vidíme i u AI – lidi si dnes řeší osobní problémy s chatboty, které jim vždycky vyjdou vstříc. Jenže to pak může zásadně ovlivňovat jejich vnímání reality a vztahů.

Zmiňoval jsi, že jsi při práci na songu sklouzl do určité „digitální rabbit hole“. Co tě na tom nejvíc překvapilo?
Nejvíc mě šokovalo, jak moc je to celé zprostředkované. Že si lidé myslí, že komunikují s konkrétní osobou, ale ve skutečnosti si píšou s někým úplně jiným – nebo s AI. A přesto si k té „osobě“ vytvoří reálné city.

To je pro mě fascinující i děsivé zároveň. Člověk má pocit, že někoho zná, protože ho viděl stokrát na obrazovce, ale ve skutečnosti mezi nimi nikdy nedošlo ke skutečnému kontaktu.

Vnímáš tenhle fenomén jako individuální problém, nebo spíš generační?

Myslím, že je to hodně generační věc, hlavně kvůli tomu, jak brzy mají dnes lidi přístup k internetu. Já jsem ještě zažil dětství bez něj, ale zároveň i jeho nástup v poměrně divoké podobě.

Zároveň ale hodně záleží na prostředí a výchově. Každopádně čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že technologie mají na naši psychiku spíš negativní dopad – obzvlášť když se s nimi neumí pracovat.

Promítá se tenhle vliv i do tvé vlastní zkušenosti?

Těžko říct, ale určitě ano. Už jen sociální sítě – člověk se neustále porovnává, sleduje čísla, řeší, kdo má kolik followerů. Já si to uvědomuju a snažím se s tím pracovat, ale ten vliv tam prostě je. A není úplně zdravý.

Označuješ Mistakes jako „love song 21. století“. Co pro tebe znamená láska v digitálním světě?

Je to pořád ta samá energie – potřeba někoho poznat, být s někým v kontaktu. Jen se to odehrává v jiném prostředí. Láska tam pořád je, ale realizuje se skrze obrazovku.

A to je na tom zajímavé: city můžou být skutečné a silné, ale kontext, ve kterém vznikají, je často iluzorní.

Může být tedy i digitální vztah něčím opravdovým?

Ano, určitě. Existují případy, kdy se lidé seznámí online a funguje jim to. Já jsem se ale v tom songu zaměřil spíš na tu temnější stránku.

Zároveň mě fascinuje právě ten paradox: člověk se doopravdy zamiluje, prožívá reálné emoce, ale vztah samotný je založený na iluzi.

V hudbě je cítit kontrast mezi temnotou a romantikou. Jak jsi s ním pracoval?

Hodně intuitivně. Většinou nad texty moc nepřemýšlím, spíš ze mě „vytečou“. Ten kontrast tam vznikl přirozeně – refrén je melodicky krásný a nostalgický, zatímco sloky jsou temnější a zneklidňující.

Pomohla tomu i harmonie – ve slokách pracuju s intervalem tritonu, kterému se říká „ďábelský interval“. Má v sobě něco nepříjemného, napjatého. A proti tomu stojí ten „hezký“, téměř romantický refrén.

Hudebně se v singlu i na celém debutovém albu Odd Ones Out pohybujete mezi dream popem a neo-psychedelií. Byla to vědomá volba vzhledem k tématu?

Hudebně je to určitě ovlivněné kapelami, které mám rád, třeba Crumb. Ale že by to byla vědomá volba kvůli tématu, to asi ne.

Spíš to na mě působí synesteticky – ten song má pro mě barvu. Je takový „fialový“. A s tou barvou si spojuju určitou estetiku i emoce, které se do něj propsaly.

Videoklip pracuje s obrácenou perspektivou než samotný text. Proč pro vás bylo důležité příběh rozšířit právě tímto směrem?

Jan Rec (autor videoklipu, pozn. red.): Přišlo nám důležité ukázat, že tyhle procesy nefungují jednostranně. Nechtěli jsme podporovat genderové stereotypy, které se s tím tématem často automaticky spojují. Spíš jsme chtěli upozornit na obecnější problém digitálního prostoru jako takového.

Klip tím podle mě rozšiřuje záběr skladby. Nejde jen o konkrétní dvojici nebo jednu konkrétní situaci, ale o širší fenomén digitálních vztahů, projekcí a iluzí.

Mění podle tebe AI chatboti, OnlyFans nebo virtuální realita způsob, jakým lidé prožívají intimitu?

Ano, mění. A podle mě ne úplně dobrým směrem. Já pořád doufám, že jednou bude strašně cool sociální sítě nemít. Že stejně jako bylo dřív cool mít Facebook, bude pro další generace cool být offline.

Mám pocit, že sociální sítě nedělají dobře nikomu. Nejde jen o mladé lidi. I dospělí se každý den dívají na cizí, pečlivě vytvořené reality a porovnávají je se svým životem. Jenže to, co vidí, je často zfabrikovaný obraz, ne skutečnost. A když to člověk konzumuje denně, začne mu to podle mě deformovat vnímání reality.

Když jsi píseň psal, dokázal ses do hlavní postavy vcítit, nebo ses snažil držet autorský odstup?

Myslím, že s tím člověkem do určité míry souzním. Nechci říct, že je to o mém mladším já, to ne. Ale pornografie se k lidem dostává velmi brzy, často dřív, než je jim patnáct nebo osmnáct. Takže jsem nad tím přemýšlel i osobně.

Zároveň jsem se snažil držet odstup a spíš si představovat, že si s tím klukem povídám. Proto skladba začíná otázkou Have your mind been on a standby? – jako kdybych ho konfrontoval s tím, jak se cítí. Pak ale mluvím i z jeho perspektivy, třeba ve verši I’ve seen you on my colored TV screen. Ty roviny se v textu střídají.

Takže je v tom i kus vlastní zkušenosti?

Možná ano, minimálně v tom vcítění. OnlyFans účet nemám, ale dokážu si představit, jak se ten člověk cítí. Zároveň mě fascinovalo popsat to z obou stran – z pozice pozorovatele i z pozice někoho, kdo je uvnitř té iluze.

Je angažovanější rovina textů směr, kterým se chcete jako kapela ubírat i dál?

Nemyslím si, že by to byl nějaký záměr. Většinou píšu o tom, nad čím zrovna přemýšlím. Psaní textů je pro mě konverzace s vlastním podvědomím. Něco ze sebe dostanu ven a pak moje ego vybere, co z toho je použitelné.

Takže bych neřekl, že teď chceme být programově angažovaná kapela. Spíš uvidíme, co přijde. Teď máme hotové album a nemáme rozdělaný žádný nový song, takže se těším, až deska vyjde a začne si žít vlastním životem. Pak začneme psát nové věci a jsem sám zvědavý, co z toho vyleze.

Víš už, jakým směrem by se nová tvorba mohla ubírat?

Možná bude míň popová, protože kluci říkají, že by chtěli psát méně popové věci. Ale já stejně pravděpodobně napíšu něco popového, takže uvidíme. U nás je to vždycky trochu mišmaš, který se poskládá až v procesu.

Co by sis přál, aby si posluchač ze skladby Mistakes odnesl? Má tam být ponaučení?

Asi spíš awareness – vědomí toho, že se něco takového děje. Jakmile o tom člověk ví, může si dát větší pozor, když se ho to začne týkat.

Možná je tam i jednoduché poselství: radši jít na rande, zkusit někoho oslovit a nebát se odmítnutí. Co nejhoršího se může stát? Že někdo řekne ne. Chápu ale, že když je člověku patnáct nebo šestnáct a odmítne ho holka, která se mu líbí, je to velká věc.

Zároveň mám pocit, že se někdy jako společnost dostáváme do bodu, kdy je skoro vnímáno jako trapné nebo oplzlé někoho oslovit. Samozřejmě záleží na tom, jak to člověk udělá. Ale myslím si, že v realitě jsou lidé často mnohem laskavější, než si představujeme.