Lisa Branigan „Nasta“: Od oprav nástrojů k hudební akademii na Glastonbury
Lisa Branigan je ředitelkou společnosti Replay Music CIC, zkušenou dramaturgyní a kvalifikovanou luthierkou, tedy nástrojařkou. Na konferenci ReConnect v Brně mluvila o tom, jak její kariéru provázejí „skryté poklady“ – od rozbitých nástrojů, které proměnila v komunitní projekt, přes ekologické festivaly až po hudební akademii na Glastonbury. V rozhovoru jsme mluvili o sociálním podnikání, udržitelnosti i o tom, proč by na britských pódiích měly znít kapely z východní Evropy zpívající ve svých rodných jazycích. Rozhovor si můžete pustit také v plné verzi – jako video nebo podcast.
Od renovace nástrojů k sociálnímu podnikání
Lisa je kvalifikovaná restaurátorka strunných nástrojů, výrobu houslí a kytar studovala na univerzitě. „Bylo to poměrně neobvyklé, protože většina lidí studovala jen kytaru nebo jen housle a já se věnovala obojímu,“ vzpomíná. Po studiích pracovala v legendárním Andy's Guitar Shop na Denmark Street, londýnské Tin Pan Alley, kde se učila restaurovat vzácné kytary z padesátých a šedesátých let – staré Gretsche a originální Gibsony.
Právě při práci pro různé hudební obchody a školy v Londýně narazila na problém, který se později stal základem jejího projektu Replay Music CIC. „Když jsem pravidelně chodila do všech těch obchodů, všimla jsem si, že všechny měly malou zadní místnost plnou rozbitých nástrojů.“ Po roce tam ty nástroje stále byly, protože oprava stála víc než nákup nového nástroje.
„Jsem restaurátorka, nemohla bych si ty nástroje vzít a zrecyklovat?“ ptala se tehdejších majitelů obchodů. Když potvrdila, že na tom nechce vydělávat peníze, ale nástroje opraví a daruje je lidem, kteří si je nemohou dovolit koupit, projekt začal růst. „Asi po roce byl můj dům plný nástrojů. Bylo to absurdní. Nástroje byly na schodech, vlevo, vpravo, pod schody i ve skříňkách v koupelně. Bylo to legrační, ale vlastně to nebylo vtipné,“ směje se.

Organický růst komunity
Projekt ze začátku rostl prakticky pouze díky, jak sama říká, „word of mouth“. Když se Lisa dozvěděla o organizaci Core Arts v Hackney, která chtěla poskytovat nástroje dospělým s duševními problémy, ale neměla na to rozpočet, okamžitě nabídla dvacet kytar. „A takhle se projekt rozrostl doslova přes noc,“ říká.
Postupně mohla jeden den v týdnu opravovat nástroje zdarma, protože zbylé čtyři dny v týdnu byla samostatně výdělečně činná a vydělávala dost peněz. Když jí ale lidé začali klepat na dveře v deset večer s prosbou o opravu, rozhodla se otevřít hudební obchod. Dostala se do bodu, kdy si řekla: „No, víte, asi bych měla otevřít obchod, protože přece nemůžu mít doma tyhle lidi, kteří mi večer klepou na dveře,“ vysvětluje své rozhodnutí.
V obchodě založila hudební školu a v sousedním divadle klub zaměřený na world music. „V té době nebylo v jižním Londýně běžné mít klub orientovaný na world music. Ale všechno se to rozrůstalo v podstatě velmi přirozeně a organicky,“ vzpomíná. Pořádali bezplatné lekce pro lidi, kteří si nemohli dovolit hudební výuku, workshopy pro důchodce a učili děti hrát v kapele. Nabídka byla hudebně velice netradiční a různorodá, od amerického banja po irské sessiony.
Lisa tehdy také zorganizovala festival v celé čtvrti se sedmi hudebními pódii, včetně využití podzemních římských ruin pro spoken word. „Nevěděla jsem, co dělám, jen jsem řekla: ‚Pojďme to udělat správně.‘ A bylo to skvělé,“ říká o první akci, na níž zabookovali asi sto dvacet kapel.

Glastonbury a hudební akademie
Další zlomový moment přišel s festivalem Glastonbury. Kamarád, který provozoval kavárnu v dětské zóně, se svěřil, že rodiče si kvůli nadšeným dětem ani nemohou sednout a dát si šálek čaje. „Proč neuspořádáme v kavárně hudební workshop, abychom děti zabavili, ale zároveň jim nabídli opravdu hodnotný vzdělávací program? A jejich rodiče si mohou sednout a dát si v klidu šálek čaje,“ navrhla Lisa.
„Přijela jsem obrovskou dodávkou plnou nástrojů a dokonce jsme vytvořili i sochu. Z rozbitého violoncella, kontrabasu a houslí jsme ve stanu vytvořili rodinu. Byl tam táta, máma a dvě děti, namalovali jsme jim obličeje a bylo to tak legrační,“ směje se. Děti byly nadšené.
Ve třetím roce činnosti byl jejich prostor větší než kavárna. A ve čtvrtém už dostali vlastní stan. „A teď organizujeme celou hudební akademii. Přivážíme asi dvacet pět učitelů a nejméně sto nástrojů, které jsem všechny osobně opravila,“ popisuje současný stav projektu, který na Glastonbury funguje už zhruba dvacet let.
Jako CIC registrovala Replay Music až před dvěma lety. „Nebylo to tak, že bych se jednoho dne probudila a řekla si: ‚Založme komunitní projekt nebo charitu,‘ ale vzniklo to a rostlo organicky,“ vysvětluje. Nyní kromě festivalových workshopů pořádají i akce v místních komunitách, aby tak pomyslně „uzavřeli kruh“.
Zelená inspirace
Lisa žije na venkově a ekologie je pro ni zásadní. Jako jednu z inspirací uvádí zejména festival Green Gathering. Poprvé však na podobnou akci šla v šestnácti letech na Kingston Green Fair na předměstí Londýna.
„Což byl první ekologický festival ve Velké Británii a jednalo se o jednodenní bezplatný festival s několika pódii. Myslím, že měli pět pódií a každé z nich bylo napájeno solární energií. To tehdy nikdo nedělal.“
Tento zážitek se stal její podvědomou inspirací. „Myslím, že mi pak někde v podvědomí zůstalo, že takhle se to má dělat,“ říká. The Green Gathering považuje za vrchol ekologického přístupu k festivalům. Dostalo se to do bodu, kdy „od prvního dne je o pozemek tak dobře postaráno, že ho vrací majiteli v lepším stavu, než v jakém ho převzali,“ říká a dodává, že loni festival vypěstoval veškeré jídlo pro svůj tým přímo na pozemku.
Kulturní zóna světové hudby
V oblasti festivalu, kde Lisa působí jako organizátorka, má jasnou vizi: „Začala jsem přemýšlet o tom, jak tuto část festivalu proměnit v prostor zaměřený na world music.“ Když poprvé zkoušela pozvat kapely z Pobaltí nebo Polska, které zpívaly ve svém rodném jazyce, s jejich umístěním v programu dost experimentovala. Výsledek však předčil očekávání.
„Už před třemi lety začali lidé náš stan cíleně vyhledávat. Máme vzadu kavárnu, kde můžete slyšet rozhovory návštěvníků, a ti říkali: ‚Právě jsme objevili tohle pódium. Je to skrytý poklad,‘“ vypráví nadšeně. Z šedesáti devíti kapel na jednom pódiu jich bylo asi třicet mimo Spojené království a z toho velká část z východní Evropy.
„Myslím, že právě inspirace a láska k hudbě, která vychází i z mé vlastní zkušenosti s výrobou hudebních nástrojů, jsou tím, co tuto vizi pohání,“ uzavírá Lisa. „Je úžasné, když přijdete k pódiu, vidíte kapelu a řeknete si: ‚Co to hrají? Zní to neuvěřitelně.‘ A nezáleží na tom, jestli ničemu nerozumíte, protože hudba je univerzální jazyk.“
Lisa Branigan „Nasta“ je zkušená produkční a dramaturgyně. Koordinuje také hudebně vzdělávací programy a působí jako ředitelka neziskového komunitního projektu Replay Music CIC, který daruje hudební nástroje, vzdělává děti a je stálou součástí dětské zóny Kidz Field na festivalu Glastonbury. Projekt Replay Music získal dvě ocenění Music Industry Awards za environmentální iniciativu a udržitelnost od britské asociace MIA (Music Industry Association) a americké asociace NAMM. Lisa v současnosti působí jako koordinátorka a produkční manažerka zóny Green Futures Field na festivalu Glastonbury a podílí se na dramaturgii a produkci dalších festivalů.
(Pozn.: rozhovor vedl Dan Sywala, překlad a editaci měla na starosti Lenka Frízlová.)
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.