Přejít k hlavnímu obsahu
Bradfield předkládá zajímavý příběh nejznámějšího písničkáře Chile, oprašuje historii a dává najevo politický postoj | Foto: archiv umělce
Bradfield předkládá zajímavý příběh nejznámějšího písničkáře Chile, oprašuje historii a dává najevo politický postoj | Foto: archiv umělce
Petr Adamík - Pá, 21.08.2020 - 12:00

Příběh Victora Jary ožívá na albu Jamese Deana Bradfielda

Frontman Manic Street Preachers si odskočil od své domovské kapely, aby připravil druhou sólovou desku. Tentokrát se rozhodl vydat cestou koncepčního alba a s pomocí velšského básníka Patricka Jonese (mimochodem bratra Nickyho Wirea z MSP) dal dohromady kolekci jedenácti skladeb pojednávajících o životě, smrti a odkazu chilského muzikanta, básníka a aktivisty Victora Jary, který byl v roce 1973 zavražděn příslušníky armády diktátora Augusta Pinocheta.

Jméno Victor Jara se v tvorbě rockových muzikantů objevilo už dříve, například The Clash jej zmínili ve své skladbě Washington Bullets na trojalbu Sandinista!, U2 na svém majstrštyku Joshua Tree, konkrétně v písni One Three Hill nebo Simple Minds, kteří na jeho počest napsali Street Fighting Years. I díky nim jeho jméno stále zůstává v povědomí celého světa. Bradfield se poté, co mu Jones nechal přečíst některé z jeho básní, rozhodl, že mu věnuje celou desku. Této nelehké výzvy se zhostil velmi dobře. 

Kytarový začátek Recuerda, asi nejvíce připomínající Jarovu tvorbu, se pomalu přesune k mohutnému zvuku a rychlejšímu tempu. Následně si projdeme dětstvím Victora Jary (The Boy From The Plantation), seznámíme se ale i s jeho ženou Joan (Without Knowing The End ve stylu Manics). Ta svůj život po tragické události na Národním stadionu Chile (dnes nese Jarovo jméno) zasvětila boji za ideály, které Jara prosazoval a také za uchování jeho památky. Píseň Thirty Thousand Milk Bottles připomíná 30000 lidí, kteří za Pinochetova režimu zemřeli nebo „zmizeli.“ V The Last Song překvapí tvrdé momenty, které jsou v kontrastu s jemnou povahou skladby, jež se nese tak trochu v duchu Pink Floyd.

Je dobře, že se Bradfield nepustil do vykrádání Jarova repertoáru a zanechal si svou vlastní skladatelskou tvář. Jeho rock/popové pojetí písní nepostrádá typický rukopis, zároveň skladby prokládá prvky španělské kytary, což dotváří potřebnou atmosféru. Jednou přeci jen do zpěvákova seznamu písní sáhl, a to když se po svém ujal písně La Partida a vytvořil její moderní verzi pro 21. století. 

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Z nahrávky si odneste něco víc,  než jen hudební požitek. Bradfield nám předkládá zajímavý příběh nejznámějšího písničkáře Chile, oprašuje historii a dává najevo svůj politický postoj, ostatně tak, jak jsme u něj zvyklí z Manic Street Preachers. Vyspělé album, které si zaslouží pozornost. 

James Dean Bradfield - Even In Exile

James Dean Bradfield – Even In Exile

MontyRay, 2020, 48:20

70 %

Tagy Recenze alb Manic Street Preachers James Dean Bradfield
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY