Postpunkoví Lathe Of Heaven vydali sci‑fi deník mezi romantikou a apokalypsou

Lathe Of Heaven je brooklynská post‑punková čtveřice, kterou tvoří zpěvák Gage Allison, baskytarista Daniel Rojas, kytarista Noel Mateus a bubeník Stephen Reader. Vznikla v postkovidovém kvasu z okruhu místního DIY punkového a deathrockového podhoubí. Část členů dříve působila v projektu Pawns. Název si čtveřice vypůjčila z románu Ursuly K. Le Guin The Lathe of Heaven a literární/sci‑fi inspirace je od začátku výrazným prvek jejich tvorby. Písně často fungují jako krátké povídky s až filozofickým podtextem. Po sevřeném, žánrově stylovém debutu Bound by Naked Skies z roku 2023 přichází Američané pokračovatelem Aurora, který bychom mohli označit za ambicióznější, melodičtější a syntetičtější kapitolu v životě kapely. Takový postpunk si totiž drží svou tvář a zároveň otevírá náruč i výrazně mainstreamovějšímu posluchači.

Aurora překlápí kapelní svět z čistě apokalyptické dystopie do polohy, kde se zuřivost a jasnost navzájem posilují. Úvodní Exodus nastoluje novou rovnováhu: bzučící a cinkající kytary, bicí v duchu Stephena Morrise a elektronika, která v refrénu exploduje a hrozí pohltit zpěv Gage Allisona. Zpěvák zde formuluje hlavní dilema celé desky: „Vzali jsme zpět vše, co nám tenhle svět upírá, ale stejně mě hlodá, jestli jsem to pořád já.“ Postupná eroze lidskosti je refrénem celého alba. Společnost řízená algoritmy v Matrix of Control, počítače zplošťující existenci až na nicotu v Automation Bias – tady všude se Lathe Of Heaven ptají, kolik z našeho „já“ přežije tlak technologií a rutiny. A když se deska dotkne konkrétní reality, neuhýbá do metafory. V Portrait of Scorched Earth Allison obrací pozornost k válce Izraele v Gaze a k ochotě přehlížet utrpení Palestinců a připomíná, že „krev na rukou nelze ignorovat.“ Jinde se kapela vrací k existenciálnímu tónu – v Oblivion uzpůsobuje jazyk současné realitě, kdy už nepopisuje, ale pouze zahlcuje fakty a dojmy. Album tak působí jako antologie krátkých sci‑fi povídek, ne jako ucelený koncept. Spíš sada průhledů do světů, které spojuje otázka identity, empatie a deziluze.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Žánrově Aurora sedí na průsečíku postpunku, darkwave a chladnější new-wavové estetiky. Paradoxně to jsou právě technologie v podobě většího využití elektroniky nebo syntezátorů, které dávají desce jiskru. Objevují se téměř ve všech skladbách, dodávají skladbám další rozměr, a to dokonce i tam, kde kapela zrychleně uhání přímočaře kupředu. V několika písních se synťáky dokonce dostanou do popředí a původní sveřepý postpunk náhle rozpřahuje náruč směrem k melodičtějšímu darkwave až temnějšímu poprocku. Asi nejodvážnější je kapela v titulní skladbě – nejpísničkovějšímu momentu kolekce. Osmdesátková pozitivní estetika náhle infikuje temný rockový spodní proud a výsledkem je balzám desky jinak tvarované všeobecně vnímanou skepsí.

Zatímco první polovina alba sází na novější, popověji laděný zvuk, druhá zůstává drsnější a útočnější – jako by kapela chtěla sebe i posluchače ujistit, že v srdci je stále punk. Nejzajímavější jsou Lathe Of Heaven ve chvílích, kdy své vlivy nepřepisují, ale posouvají je dál: Oblivion spojuje urputnou punkovou intenzitu s klenutými synťáky podobně, jako to před lety udělali Cold Cave, v poslední době Nite nebo švýcarští mladíci Lone Assembly. Ať už se Lathe Of Heaven v budoucnu vydají kamkoli, Aurora je každopádně krokem vpřed – přechodovou výpovědí, která navrhuje příměří mezi chytlavou melodií a syrovou silou. Opatrný krok ke světlu, i když na horizontu pořád visí konec světa.

Pojďme se 6. listopadu přesvědčit do pražského klubu Bike Jesus, že tato vize plná literárních odkazů a hudebním undergroundem poháněné energie funguje i v koncertní podobě.

Lathe of Heaven – Aurora

Sacred Bones rec.; 2025; 00:41:39

75 %