Přejít k hlavnímu obsahu
Steven Pressfield – autor knihy The War of Art | Foto: VisualNews
Steven Pressfield – autor knihy The War of Art | Foto: VisualNews
Honza Kučerňák - Út, 29.06.2021 - 10:00

Perly pro hudební samouky #3: Steven Pressfield aneb nepřešlapujte, tvořte

Dnešní perla má trochu širší využití než jen pro hudební samouky. Těm se samozřejmě hodí také, navíc však řeší témata, se kterými se potýká i spousta školených hudebníků a jiných kreativců. Je to povídání o inspiraci, o složité cestě z vnitřního světa představ do vnější reality, o odporu k takové činnosti, ale i o přízni, kterou se múza odvděčuje umělcům, jež zmíněnou cestu došlapou do konce.

Steven Pressfield je uznávaný spisovatel, autor převážně historické fikce, a během posledního čtvrt století vydal ke dvaceti svazkům. Dnes nás ale víc zajímá předcházející čtvrtstoletí, kdy se tento romanopisec plácal na místě a snažil se dopsat svoji první knihu. Nebyly to roky pilování detailů mistrovského díla. Naopak, byly to roky váhání a praní se s vnitřními strašáky. Roky odkládání a marného nucení se do psaní, roky neustálé touhy psát a stejně silného odporu ke skutečnému psaní. Roky, které vůbec nemusely být. Roky, které zní hromadě skladatelů velmi povědomě. A právě tyto roky pro něj byly inspirací k napsání The War of Art, které v roce 2017 vyšla pod názvem Válka umění také v češtině.

Jedná se krátkou publikaci, která se snaží odpovědět na otázku, proč se podobný příběh děje tak často. Kniha nabízí čtenáři návod, jak se dostat ze stádia přešlapování do té skutečně tvůrčí fáze. V průběhu života jsem si zmínek o této publikaci všimnul v hromadě rozhovorů s nejrůznějšími umělci, a po jejím přečtení jsem si potvrdil, že to má hodně dobrý důvod. Nejen že se jedná o důležité téma a užitečný návod. Je i poznat, že autorem je špičkový spisovatel. Pressfield zvládá čtenáře popostrčit správným směrem a inspirovat ho k práci na vlastním díle. Proto právě u této perly, víc než u kterékoliv jiné, doporučuju nepřečíst si jen „výcuc“, ale vrhnout se přímo na knihu samotnou.

V češtině kniha vyšla pod názvem Válka umění | Zdroj: Melvil

O vnitřním souboji

Podle Pressfielda se uvnitř každého člověka odehrává malá osobní válka. Na jedné straně je nutkání k tvoření  nápady, které chtějí být převedeny do reálného světa, talent co si žádá být využit. Prastará lidská touha po něčem novém, po posunu kupředu. To platí jak ve světě umění, tak ve všech zákoutích lidského snažení, od cukrářství po stavbu mrakodrapů. Na druhé straně existuje snad ještě starší pud k pasivitě (v knize stručně označovaný jako „odpor“). Touha šetřit energii, držet se v bezpečných probádaných vodách, nevystrkovat nos, nechodit s kůží na trh, nechat představy představama a neudělat radši vůbec nic.

V historii lidstva sehrály oba pudy svoji důležitou roli – dovedly nás k tomu, že jsme místo vymření osídlili celou planetu. V historii umění je to ale trochu jinak. Nemáme se jak dozvědět o obraze, který zůstal v představách malíře, co nemaluje. Knihu, jejíž psaní spisovatel odkládal „na zítra“, dokud neumřel, si těžko přečteme. A nápad na zajímavé koncepční album, které hudebník nosil v hlavě, dokud se nevzdal a nešel se radši věnovat „normální práci“, si taky těžko poslechneme. Navíc jsou všechna ta puzení, která nikdy nedoslala šanci, zdrojem spousty lítosti a výčitek, které si pak takový netvořící tvůrce sám k sobě v průběhu života pěstuje.

Přitom ten nápad samotný je v celé rovnici jediná tajemná a neuchopitelná věc. Je jen na vás, jestli jej chcete racionálně přiřknout podvědomí, či jiné části mysli, personifikovat jej jako Pressfield do postavy šeptající múzy, nebo vše rovnou přičítat nadpřirozenu. Jasné je jen to, že o obsahu nápadů nerozhoduje naše vědomí. Nemůžeme se rozhodnout, jaký nápad budeme mít a co si představíme. O čem ale rozhodnout můžeme, je realizace. Kterým pudem se v souboji mezi tvořením a pasivitou budeme řídit. Tato část tvůrčího procesu je obestřená tajemnem většinou úplně zbytečně, protože v ní jde jen o tak prosté věci jako je disciplína a práce. A právě na tom zbytečně ztroskotává spousta umělců se skvělými nápady. Především o tomto souboji Pressfield píše.

The War of Art | Zdroj: https://stevenpressfield.com/

Co v knize najdeme

The War of Art má tři části. První je pojednání o tzv. „odporu“. Jedná se o projev onoho pasivního pudu, který se nejčastěji zjevuje ve formě vnitřníhlo hlasu, jež nám zdůvodňuje proč se raději do ničeho nepouštět. Má mnoho forem, a čtení o nich je velkým pomocníkem ve snaze neřídit se odporem. Je to tak běžná součást života, že by to snad měla být povinná četba. I kdyby jste nechtěli nikdy nic složit, a zajímalo vás jen proč je tak těžké rozhoupat se někdy k činu, první třetina knihy má co nabídnout.

Druhá část je o profesionálním přístupu k tvoření, jakožto způsobu, jak se s odporem vypořádat. Pressfield nedefinuje profesionála jako někoho, kdo je za dílo placen, ale jako někoho, kdo tvoří každý den, nehledě na to, jak se cítí. Jasně – ne všechno, co takto člověk udělá, je skvostem. Něco patří do šuflíku, něco do koše. To ale není důvod netvořit. Naopak, podle autora je takový návyk něco, co inspiraci dlouhodobě přitahuje. Pokud každý den vstaneme na budík a půjdeme tvořit, tak si i múza zvykne na pravidelné setkávání s umělcem, a na místo se dostaví se také. Tento pravidelný návyk k tvoření je navíc skvělý způsob, jak obcházet odpor. Ten se totiž hlasitě hlásí o slovo pokaždé, když umělec smlouvá sám se sebou, zda dnes skutečně jde na věc, nebo to zase odloží na „zítra“ (zítra často znamená nikdy). Profesionál je dle Pressfielda ten, kdo si vytvoří tak silný zvyk, že už k žádné vnitřní tahanici ani nedochází – a prostě jde. Tímto se inspiraci dláždí cesta, po které může skrze umělce vejít do skutečnosti.

Osobně jsem měl díky lockdownu možnost si tento přístup na pár měsíců vyzkoušet, a vůbec mě nepřekvapilo, že fungoval. Hodněkrát jsem zažil den, kdy jsem si připadal od rána prázdný a bez nápadu, ale stejně jsem došel do studia s tím, že jdu skládat. A dost z těch dnů začaly dobré nápady přicházet chvíli potom, co jsem sedl s odhodláním, že dnes budu skládat. Kdybych seděl doma a čekal na inspiraci, tak bych se s ní skoro nikdy nepotkal. A ty dny, kdy nic nepřišlo? Pořád lepší cvičně složit něco blbého než vůbec nic. Právě strach z nekvalitního díla je jednou z mnoha podob odporu. A cesta z toho ven je stejně skládat. Když je výsledek doopravdy slabý, nic nás nenutí publikovat ho. Paradoxem však je, že spousta dobrých věcí začne vznikat až po tom, až člověk přestane stresovat s kvalitou výsledku. Možná proto, že ego špiní inspiraci.

Poslední část knihy je pak takové abstraktnější pojednání o poslání umělce a jeho vztahu k inspiraci. O vnímání se jako zapisovatele nápadů, nikoli jejich skutečného tvůrce. O tvoření jakožto formě uctívání inspirace. Je mi jasné, že kdejaký pragmaticky a racionálně smýšlející čtenář bude mít s touto kapitolou trochu problém. Jazyk se zde už mnohem víc posouvá do vod spirituálna a symboliky. Jde ale vůbec o inspiraci mluvit jen pragmaticky a racionálně? Pressfield sice sám věří na múzu v podobě šeptajícího anděla doslovně. Nijak k tomu ale nenutí čtenáře. Naopak, nechává na vás, jestli zdůvodnění najdete v psychologii, nebo ho nebudete řešit vůbec. Kniha totiž není o vysvětlování smyslu života, ale o funkčním přístupu k umělecké činnosti. Že autorova víra nemusí být technicky vzato pravdivá, nic nemění na tom, že metody, které předkládá, jsou funkční a ověřené generacemi různých umělců. Podle mě je poslední třetina knihy stejně tak důležitá jak předchozí dvě. Ať už je o tvoření jakožto uctívání vyšší moci, nebo jen schopnosti vyjadřovat nápady v čisté podobě, bez nátlaku imaginárního publika.

Z knihy The War of Art | Zdroj: https://stevenpressfield.com/

Přečíst, či nepřečíst?

Přečíst! Otázkou spíše je, jak nad tím vším přemýšlet, jak to aplikovat v životě, co z toho brát doslovně, co metaforicky a s čím třeba nesouhlasit. Jedná se však o tenkou knížku, která se dá přečíst za pár hodin. A obsahuje obrovské množství skvělých postřehů a úvah. Navíc je díky spisovatelské dovednosti autora i velmi čtivá, zábavná a vedle prostého poskytnutí informací má schopnost čtenáře dokopat tím správným směrem, tj. ke tvoření toho, o čem sám sní.

Publikace existuje i ve formě audioknihy a jak jsem uvedl, její text se dočkal také českého překladu. Těch pár hodin, co s ní strávíte, nebudete litovat. Já ji četl už dvakrát a myslím, že se k ní v průběhu života ještě budu vracet. Pokud vám přijde užitečná a v tomto směru zatoužíte po dalším sebevzdělávání, můžete se poohlédnout i po dalších Pressfieldových knihách o kreativním procesu a zjistit více přímo na webu tohoto inspirativního autora.

Tagy Perly pro hudební samouky kniha hudební tvorba Pressfield
Honza Kučerňák - foto z živáku
Když zrovna někde nekoncertuji nebo neučím, tak si ve studiu tvořím vlastní instrumentálky: https://youtu.be/QDbPdGhhRXY?t=1
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY