O stáří. O mládí. A o Williem
Před týdnem oslavil dvaadevadesátiny Willie Nelson, patrně nejstarší stále plně aktivní muzikant minimálně v „nevážné“ hudbě. A čtyři dny před narozeninami vydal nové album Oh What A Beautiful World. Sedmdesátou sedmou řadovku.
Když jsem viděl na internetu, jak Williemu (odpusťte mi to familiární označení, ale on na mě fakt působí jako příbuzný nebo starší kámoš, nemůžu si pomoct) spoluhráči a návštěvníci koncertu zpívají Happy Birthday, byl jsem fakt dojat. A to vlastně nebylo nic proti tomu, jak jsem před dvěma lety visel celý víkend na YouTubu, protože Willie slavil devadesátiny celovíkendovou show v Hollywood Bowl s mraky hostů všech žánrů, a na síti samozřejmě průběžně naskakovaly ukázky natočené z publika.
Zamlada jsem se country hudbě samozřejmě vysmíval a přiznávám, že i já (takových nás znám spoustu) jsem jeden z těch, kteří ji „objevili“ až ve chvíli, kdy Rick Rubin vyprodukoval první desku American Recordings pro Johnnyho Cashe. Postupem času jsem objevoval, že je spousta dalších zajímavých countrymanů, že ta muzika nemusí být jen nějaké přiblblé kovbojíčkování, a taky že je tam spousta pozoruhodných instrumentalistů – countryoví sóloví kytaristé jsou pro mě v posledních letech mnohem zajímavější, než všichni rockeři dohromady.
K Williemu mám ale stejně nejblíž. Baví mě na něm spousta věcí, nadžánrovým přístupem k muzice počínaje a barvou hlasu a stylem hry na kytaru zdaleka nekonče. Je to muž paradoxů. Třeba toho, že ačkoli začínal jako nájemný skladatel a má na kontě dlouhou řadu autorských hitů, vlastně jsou od něj možná nejslavnější coververze. A skvělé předělávky točí i na poslední alba – ostatně právě na poslední album Oh What a Beautiful World natočil dvanáct kousků od countryového písničkáře Rodneyho Crowella.
Jsou lidi, hlavně mladí, kteří programově nad starými muzikanty ohrnují nos. Já tímhle obdobím sice nikdy neprošel, ale znal jsem takových zástupy, i mezi hudebními publicisty. Vždycky mi to připadalo trochu legrační, rozlišovat „starou“ a „novou“ hudbu, já v ní hledal a hledám úplně jiné kvality, jiné parametry. A totéž platí o lidech, „starých“ a „mladých“. Člověk je přece buď zajímavý, nebo není. Protože, jak známo, stáří není nemoc a mládí není zásluha.
Ale stejně, ještě v devadesáti dvou sedět na pódiu a zahrát to ikonické sólo v On the Road Again, to je mimo všechny parametry...
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
