O feelingu aneb aby muzika nebyla strašně smutnej příběh

Narozdíl od vědy exaktní jsou na tom definice pojmů a situací v kumštu v mnohem obtížnější rovině, neboť zde neexistuje jednoznačná pravda, že jedna a jedna jsou dvě. Existuje pouze jediná přesnější definice, a to, že umění je subjektivní pohled na realitu, což jenom potvrzuje mnohoznačnost vnímání feelingu. Je jedno, zda jste bluesmanem, co poprvé brnkal na kytaru Sweet home Chicago ve Folsomské státní věznici, jazzmanem, jenž se naučil na ságo All the things you are od Charlieho Parkera na divokém mejdanu v Haarlemu, rockerem, co se zkouřil s Jimim Hendrixem v zákulisí na Woodstocku nebo filharmonikem, co studuje desítky let hudební záznamy Bedřicha Smetany v archívu Janáčkovy hudební akademie.

Feeling jako nejvyšší meta

Feeling je v podstatě pro každého z nás, kdo vnímáme hudbu jako svébytnou životní vášeň, asi tou nejvyšší metou, bez ohledu na to, v jakém žánru se pohybujeme, i když k němu můžeme přistupovat velmi odlišně.

Bylo mi sedmnáct, když se mi do rukou dostala společná deska Erica Claptona a Chestera Burnetta The London Howlin´ Wolf sessions z roku 1971. Nemohl jsem se od ní tehdy odtrhnout. Obrovská energie dvou nesmírně výrazných a podstatných osobností bluesového žánru mnou tak smýkala, až si moje máma myslela, že jsem zamilovanej, když mi talíře u nedělního oběda vypadly z rukou, či když jsem ztratil stovku, kterou jsem měl na měsíční jízdenku. Pořídil jsem si walkman, tisíckrát ohrané LP si nahrál na kazetu a neustále poslouchal osobité pojetí blues „Vyjícího Vlka“ a „Pomalé ruky“. Byl to onen feeling tryskající z desky, do kterého jsem se bezhlavě zamiloval a proměnil se na nějakou dobu v mátožnou postavičku vystřiženou jako ze Steinbeckovy plechárny.

Základem je zvládnutí nástroje po technické stránce

O osm let později jsem se začal věnovat foukačce. Měl jsem výhodu v tom, že jsem v té době byl ještě sám a veškerou energii jsem mohl napřímit směrem k bluesové harmonice. Brzy jsem zjistil, že mohu na samotný feeling zapomenout, pokud nebudu ovládat hudební nástroj po technické stránce. Na druhou stranu jsem se děsil, že se do techniky ponořím tak hluboce, že feeling v jakési pozdější nabubřelosti odeženu. Hranice estetické vyrovnanosti a nepodlézavé přirozenosti mezi technikou a feelingem je mnohdy tenká jako cigaretový papírek. Feeling je páteří osobitosti a významnou měrou ovlivňuje posluchače, tudíž dozrát, či dospět k feelingu, je velmi podstatné a vyžaduje obrovskou dřinu. Můžete hrát technicky dokonale, až vám z toho bude hořet frak, ale může vám to být k ničemu pokud to, co děláte, postrádá nadčasový obsah a umělecký přesah. Získat feeling je samozřejmě nesmírně těžké – a není možná až tak podstatné, zda jsme interprety nebo samotnými tvůrci budoucího hudebního stylu.

Fenomenální bluesman Sonny Terry v sedmnácti letech přišel během dětské hry o zrak a chvíli na to jeho milovaný tatínek zahynul pod koly náklaďáku. Přestal chodit do školy, kde jej děti šikanovaly a raději se na tři roky uzamkl ve svém pokoji, vytáhl ze skříňky maličkou marine bandku, poslední dárek od táty, a zkoušel na ni hrát, aby zahnal ubíjející depresi. Začal tím, co slyšel ve svém přirozeném prostředí na chudém americkém jihu dvacátých let minulého století, napodobováním charakteristických zvuků jízdy parního vlaku. Dunění ocelových kol po dřevěných pražcích, houkání píšťaly, rychlost železného oře a upouštění páry přetavil do uměleckého vyjádření na nejmenším hudebním nástroji. Za tisíc dnů dokázal bez znalosti not a jakéhokoliv hudebního vzdělání vytvořit zcela unikátní techniku a feeling, který ovlivňuje jeho početné následovníky, včetně Boba Dylana a Neila Younga, bezmála sto let. Když coby čerstvý dvacátník odešel z domova a začal hrát blues na ulici s budoucí hudební ikonou, bluesovým kytaristou a zpěvákem Blind Boy Fullerem, ještě netušil, že se blues stane jeho úspěšnou profesí na více než padesát let a bude to právě feeling, který ho proslaví po celém světě napříč generacemi.

Feelingu se dá naučit

Feelingu, i když to zní abstraktně, se dá naučit. Existuje několik metod a poloh, jak mu přijít na kloub. Bezesporu je to studium nahrávek tvůrců a mistrů daného žánru i s přesahem do jiných stylů, aby nedošlo k tvůrčímu zakrnění. Je velmi důležité naučit se vnímat současně techniku, rytmus a feeling jako prubířský kámen, kdy všichni tři činitelé jsou sobě rovnocennými partnery. Pro určitou část hráčů je metronom sprosté slovo, avšak není nikterak žádnou výhrou jej zcela zapudit, protože pokud se naučíme hrát v přesném tempu, pak potom budeme mít k feelingu blíže, než si ve skutečnosti myslíme. V podstatě jde o to dostat pod kůži techniku a rytmus automaticky, abychom se mohli myšlenkami plně věnovat citu a výrazu, který je pro hudbu tím, čím je vůně pro růži.

Osobně mi velmi pomáhaly jam sessiony, kdy mě každý mohl poslat do někam a nad pivem a přeplněným popelníkem pronesená nemilosrdná kritická slova z úst zkušenějších a zdatnějších muzikantů byla většinou míněna nápomocně – a byla mi nesporně dobrým vodítkem, jak se dál zlepšovat.

Pro stavbu cesty k feelingu je nezbytné přistupovat s velikou pokorou. Je totiž velký rozdíl mezi exhibováním na pódiu, kdy obecenstvo má pocit, narozdíl od účinkujícího, že je dotyčný posedlý tancem svatého Víta, a mezi uměleckým vyjádřením, které v sobě nepopírá hudební estetiku a zralost.

Jestliže na konci modlitby zaznívá Amen, tak na konci každého hraní by mělo přijít uvědomění si, že pouze technika rozhodně nestačí. Zkrátka, aby to nebyl ten strašně smutnej příběh...

Tento text vyšel u příležitosti letos už 11. narozenin Frontmana, kdy se ohlížíme za inspirativními články magazínu. Poprvé byl zveřejněn 4. března 2021.