Přejít k hlavnímu obsahu
Nejvíc by se člověk měl věnovat feelingu, bez něj je to strašně smutnej příběh, říká Jan Švihálek | Foto: archiv JŠ
Nejvíc by se člověk měl věnovat feelingu, bez něj je to strašně smutnej příběh, říká Jan Švihálek | Foto: archiv JŠ
Matěj Ptaszek - Po, 01.03.2021 - 15:00

Jan Švihálek: Hrát blues na ulici v Buenos Aires je neskutečnej rajc

Honzu Švihálka znám dvanáct let. Poprvé jsem jej potkal roku 2008 na 13. ročníku mezinárodního festivalu Blues Alive v Šumperku. Frontman kapel Hoochie Coochie Band a Band of Heysek na mě už tehdy zapůsobil nejen jako vynikající muzikant, ale i rovněž velmi srdečný člověk s pokorou a bytostnou láskou k blues. Když jsem si s ním zahrál o deset let později v ateliéru malířky Jany Mikyskové v „Medříči“, bylo pro mě velmi potěšující, že přes veškeré úspěchy je to stále ten bezvadný, hodný a skromný chlap se širokým úsměvem a veselýma očima dobrodruha. Povídali jsme si o muzice, o dvou albech natočených na jihu USA a také o životě v Jižní Americe.

Co ti Honzo vytane okamžitě na mysl, když se řekne blues?

Prazáklad hudby, která mě zajímá a modrá barva. Když jsem byl mladej, tak jsem netušil, že by mě taková hudba mohla tak moc bavit.

Jak ses k blues dostal a v kolika letech?

Po metalovém období nastalo hardrockové období. A pak přišlo blues. V devatenácti jsem už poslouchal hlavně blues a zkoušel jsem jej pomalu hrát na kytaru. Začínal jsem s akustikou a zajímalo mě, jak hrával Brownie McGhee. No, ve dvaceti jsem v tom jel už natvrdo.

Na univerzitě jsem samozřejmě byl za exota, protože všichni spolužáci poslouchali nové kapely jako třeba Nirvanu nebo lokální brněnskou alternativu Bratrstvo, zatímco já poslouchal Brownieho McGhee a všechny jsem marně přesvědčoval o tom, jak je to geniální. Zkrátka jsem byl za exota, ale to mě vůbec nevadilo, protože mě vždycky bavilo jím trošku být.

Jsi lídrem známých kapel, Hoochie Coochie Bandu a tria Band of Heysek. Co se týče žánrů, tak se v podstatě jedná o dva různé projekty. V čem jsou pro tebe odlišné a proč?

Ta zásadní odlišnost je v tom, že Hoochie Coochie Band je v podstatě revival, i když samozřejmě bych nikdy nedělal revival skupiny, která ještě normálně funguje. Do určité doby to byl čistě revival, protože jsme hráli pouze převzaté staré bluesové věci. Ale musím říci, že jsme si s klukama v kapele vždy velmi vybírali, co budeme hrát. Sto let staré, prověřené věci, o kterých jsme přesvědčeni, že fungují. Vyhýbali jsme se hlavně modernímu městskému blues. Snažili jsme se hrát unikátní vychytávky, které neznali ani zarytí bluesoví fajnšmekři.

Později jsem začal psát svoje věci a když jsem zjistil, že jsem schopen něco ze sebe vyplodit, tak to byl pro mne skvělý pocit. Byl to pro mne obrovský průlom v mém hudebním životě. A na to navazuje Band of Heysek. Jestliže na poslední desce Hoochie Coochie Bandu je už čtyřicet procent autorských věcí, tak Band of Heysek je kompletně autorský. Když to zjednoduším, tak Hoochie Coochie band pro mě znamená návrat ke kořenům v tradiční formě, kdy jdeš s kůží na trh, ale víš, že to bude fungovat. Ale co se týče Bandu of Heysek, tak tam jdu s kůží na trh s ryze autorskou tvorbou. A ten zásádní rozdíl je v tom, že v autorství je zranitelnost, což je zvláštní pocit, ale na druhou stranu je to báječné, když se to povede!

Honzo, máš coby pravděpodobně jediný český muzikant unikátní profesionální hudební zkušenost jak ze Severní Ameriky, konkrétně z Mississippi, tak z Ameriky Jižní, kde jsi několik let žil a hrál blues v Argentině. Jak velký je rozdíl, co se týče vnímání hudby a muzikantské duše mezi Severní a Jižní Amerikou?

To je hrozně zajímavá otázka, protože na jednu stranu rozdíly jsou a na druhé straně nejsou. Věc, kterou mají všichni muzikanti na celém světě společnou, je prožití hudby a určitá míra exhibování na pódiu, ale emoce se různí. V Jižní Americe tamní muzikanti blues hrají přesně tak, jak je Jižní Amerika nastavená. Jejich pojetí blues je mnohem radostnější, velice těžce se jim dostává splínu a temné hloubky, protože jejich rytmus je skočnější. Je to „crocante“ (křupavé), jak říkával můj kontrabasista Edwin, co jsem s ním hrál na ulici v Buenos Aires skoro rok. A to temně hloubavé blues, co dělal například fenomenální Junior Kimbrough a které já mám strašně rád, není crocante, ale je o náladě. Takže pro mě je největší rozdíl mezi bluesmany v Jižní a Severní Americe v rytmu, což je dáno jejich nastavením na život i místním specifickým klimatem. Ale musíme si uvědomit, že v začátcích blues bylo taneční muzikou i ve svém rodišti a muselo tak říkajíc šlapat.

Jelikož jsem hrál blues tři roky s místními muzikanty v Ekvádoru a Kolumbii, vím, že i když jsou to velmi přátelští a srdeční lidé s obrovským darem vnímat hudbu hluboce celou duší a srdcem, tak jsem se hlavně z počátku pral s představou konfliktu a raději si zachoval chladnou hlavu, když zapomněli přijít na nějakou tu zkoušku, či přišli pozdě na koncert, a jejich oblíbená odpověď byla „maňana“ („zejtra“) nebo „tranquílo“ („klid“). Jak jsi to měl s tamními muzikanty ty?

No, úplně stejně jako ty. (smích) Tady je v podstatě zbytečné obšírnější vysvětlování tamního fenoménu vnímání času. To tak prostě je. Půl hodina zpoždění je to, co se očekává. Když někde chtějí být lidé v Argentině o půl čtvrté, tak řeknou, že tam chtějí být ve tři, protože počítají s tím, že když se řekne ve tři, tak se stejně všichni sejdou o půl čtvrté. A než si na to zvykneš, že půl hodiny standardně čekáš a někdy se vůbec nedočkáš, tak to chvíli trvá. A standardní půlhodinka čekání se týká samozřejmě i práce. Já, když jsem učil Argentince lyžovat...

Band of Heysek

Ty jsi učil Argentince lyžovat? Jak ses k tomu dostal?

Ano, já jsem v Patagonii učil lyžování tři sezóny. Dostal jsem se k tomu tak, že jsem tenkrát měl část rodiny v Argentině a rozhodli jsme se, že tam zkusíme žít. Potřeboval jsem si najít práci a co jsem tenkrát dobře uměl, bylo lyžování, jelikož jsem hodně v Česku jezdil na hory a ještě na univerzitě v Česku jsem získal mezinárodní akreditaci coby lyžařský instruktor. Byl to skvělý džob, protože to, co jsem vydělal za dva měsíce lyžování v Patagonii, tak z toho dalšího půl roku jsme žili. A v létě jsem pak hrával v Buenos Aires na ulici s regulérní bluesovou kapelou o sedmi členech.

Jaké to je hrát blues na ulici v Buenos Aires?

Hrozný vedro, Matěji! (hurónský smích) Jseš celej den zpocenej jako kráva a ještě v tom největším odpoledním čtyřicetistupňovým vedru hraješ pro lidi. Je to ale neskutečnej rajc, hrát blues na ulici v Buenos Aires. Měl jsem štěstí v tom, že jsem hrál se zkušenými hráči, kteří se nenechali z ulice vytlačit „tangérama“, neboli profesionálními tanečníky tanga, kteří v rámci konkurenčního boje byli schopni na člověka vytáhnout i nůž. Hrál jsem na ulici v Buenos Aires v rozmezí let 1998 až 2001 v době ekonomického a kulturního rozkvětu. Dva dny před tragickým jedenáctým zářím jsem přiletěl z Argentiny do Čech. A doba rozkvětu v Argentině skončila a začala hrozná ekonomická deprese. A nyní je Argentina sice stále tou krásnou a úžasnou zemí, ale s obrovským množstvím smutných lidí, kteří jsou nešťastní z té situace, jaká tam nyní je. Ale na politiku se raději vybodněme.

Máš pravdu. Macristy raději vynechejme. (Macristé jsou příznivci tamního ex-prezidenta Mauricia Macriho, poz. red.)

Přesně tak, „Macristy“ vynechám, ale je bohužel holým faktem, že v Argentině to jde od desíti k pěti, což je hrozné, protože si pamatuju nádhernou společenskou atmosféru, která tam na konci devadesátých let panovala.

Ve studiu s Kennym Brownem

Bylo jen otázkou času, kdy vyrazíš po stopách blues do Mississippi. Když si na americký jih přijel poprvé, jak veliký to byl či nebyl pro tebe šok a co tě nejvíce překvapilo?

Samozřejmě prvním šokem jsou vzdálenosti. Jedeš po silnici už dvě hodiny, nemíjíš jedinou zatáčku a kousek od tvého malého osobáku proudí karavany obrovských kamionů. Stačí jediná chybička a doslova tě smetou ze silnice.

Co mě nesmírně potěšilo, tak návštěva severu Mississippi, protože jsem měl tu čest potkat komunitu baječných lidí, kteří hrají stále tamní unikátní bluesový styl hill country. Jih Mississippi ovšem pro mě bylo takovým skanzenem, pastí na turisty, na rozdíl od severu, kde lidi stále hrají blues nikoliv pro turisty, ale pro sebe. Já už se vracím jen k jezeru Sardis, což je v centrální severní části Mississippi, a okolo jsou městečka, kde se hill country blues hraje nejvíce.

Natáčel jsi profesionálně s Kennym Brownem a R.L. Boycem. Co tě na těchto legendárních osobnostech North Mississippi hill country blues nejvíce zaujalo jak z profesního, tak lidského hlediska?

Kenny Brown je naprosto unikátní a fenomenální hráč slidové školy, protože on „slide“ (slide s „bottleneckem“, poz. red.) posunul do úžasné syrovosti. V podstatě udělal ze „slidu“ vlastní uměleckou disciplínu. Z lidského hlediska je Kenny obrovský kliďas. Působil na mne jako kovboj z westernu, který za celý den řekne jen tři slova, ale všechny mají svůj hluboký význam a sedí jako kalhoty na zadku. Kenny Brown je pro místní lidi stejná kultovní postava jako Elvis Presley. Vnímají ho totiž jako někoho, kdo táhne tu bluesovou káru dál.

R.L. Boyce je totální svéráz, který začínal na píštaly a bubny v místní kapele. Později se začal věnovat kytaře. A hraje úžasně, protože jde až ke kořenům africké hudby. Je naprosto propojený s africkou duší a dokáže tě hrou pouhého jediného akordu dostat do naprosté hypnózy. Co se lidské stránky týče, je R. L. Boyce moc hodnej chlap, který mne třeba vzal na výlet k hrobu legendárního bluesmana „Mississippi“ Freda McDowella, ale je s ním velmi těžká domluva, protože mluví pouze místním nářečím. I když umím anglicky opravdu velmi dobře, tak jsem mu nerozuměl zhruba polovinu toho, co říkal.

Ve studiu

Představ prosím vaše dvě alba natočená v Mississippi. Na co se můžou nejen vaši fanoušci, ale i další milovníci dobré muziky těšit?

Obě alba jsme za dva dny natočili analogově a pojali jsme je coby živé nahrávky ve studiu ve Water Valley. Jedno album, které se jmenuje Juke My Joint, je s R.L. Boycem, na němž zpívá moje texty a my jej doprovázíme včetně Kennyho Browna. Z počátku jsme nevěděli, zda bude chtít zpívat naše věci, ale on do toho šel, což bylo nádherné, protože R.L. se s tím fantasticky popasoval a texty úžasně nafrázoval.

Pro následující album Bad Ideas jsem napsal písničky v letadle, když jsem letěl do USA. Na albu zpívám já a doprovází mě krom kapely i Kenny Brown, který na desku natočil opravdu neskutečně propracované kytarové party. Myslím si, že se nám na obou albech podařilo dostat velké množství energie.

Jakou kytaru a lampové kombo nejraději používáš?

Záleží jak na co. Na různé věci mám různé kytary jako například lubového Gibsona, nebo předělanou „Diamantku“. Ale nyní nejraději používám Telecastera z osmdesátých let v kombinaci s lampovým kombem jako hot rod. Nemám moc rád těžká lampová komba. Jsem totiž línej a pohodlnej se s nima tahat. A proto rád používám komba, která si můžu sám na koncert přinést a odnést.

Ve studiu

Co bys poradil začínajícím bluesmanům?

Aby hodně poslouchali muziku. A pracovat na technice samozřejmě, ale nejvíc by se člověk měl věnovat feelingu, protože bez feelingu je to potom strašně smutnej příběh.

Co pro tebe osobně bylo nejužitečnější a nejdůležitější v učení se zpěvu a hře na kytaru?

Já se vždycky učil hrát písničky. Od šesti do čtrnácti let jsem studoval kytaru na lidušce. Hodně jsem hrál v pubertě Beatles a Stouny a protože jsem hrával u táboráku jinak než ostatní, tak na mně letěly holky (smích)... a přes Stouny a podobné kapely jsem se dostal k blues. Hrával jsem blues s kazeťákem. Co se zpěvu týče, tak nejvíce mě bavilo zpívat se starýma bluesmanema, ale i s Led Zeppelin. A hlavně jsem se věnoval frázování, a to více než intonaci. Pro mě je dobrá písnička ta, v níž zpěv je přirozeně, v podstatě nenuceně nafrázovaný, což je typické například pro Roberta Planta. A to je pro mě ta nejúžasnější věc, která mě moc baví i na skládání písniček.

Vím, že máš děti. Také v nich tancuje muzika jako v tobě? A je to blues?

Dá se říct, že jo. Mám dvě malé děti a jednu velkou dceru. Učím děti „bumca“ na bicí. Julii je pětadvacet, má k hudbě hodně blízko a příležitostně si s námi i zazpívá. Nevěnuje se tomu cílevědomě, ale má to strašně ráda a já jsem rád, že jsem jí k muzice otevřel dveře. Je moc hezké, když můžeš to, co máš rád, sdílet se svými dětmi.

S Band of Heysek

Můžeme se těšit v budoucnu na rodinný bluesband Honzy Švihálka, jak tomu bylo například u R.L. Burnsidea?

No, spíše na Kelly Family bych to viděl. (smích)

I když je současná doba v mnoha ohledech nejistá, tak přesto, jaké akce, koncerty chystáš na tento rok?

Máme s Band of Heysek na tento rok dopředu domluvené festivaly jako například Hradecký slunovrat nebo Valašský špalíček. Festival Blues Alive, kde jsme měli pokřtít CD Bad Ideas, se loni bohužel kvůli pandemii neuskutečnil, a tak snad to vyjde letos. Navíc nám koronáč narušil i ojedinělé turné, kdy coby Band of Heysek doprovázíme Phila Shoenfelta.

Co bys rád vzkázal lidem v dnešní pohnuté době?

Držte si klobouky a poslouchejte hudbu. Má léčivé účinky!

Tagy Osobnost týdne Jan Švihálek Hoochie Coochie Band Band of Heysek Blues
Bluesový zpěvák a profesionální hráč na foukací diatonické harmoniky. Vystudovaný fotograf a spisovatel. V současnosti je mým hlavním hudebním projekt Screamin The Blues s uznávaným bluesovým kytaristou Janem Stehlíkem. Na svém hudebním kontě mám pět oficiálních CD a dvě uč...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY