Přejít k hlavnímu obsahu
Univerzální moderní pop Mosese Sumneyho se rozlévá se jako potopa všemi směry | Foto: Alexander Black
Univerzální moderní pop Mosese Sumneyho se rozlévá se jako potopa všemi směry | Foto: Alexander Black
Pavel Zelinka - Po, 15.06.2020 - 12:00

Moses Sumney svou dvoujalbovou novinkou míří sebevědomě do izolace

Už když před třemi roky vydal Moses Sumney debut Aromanticism, bylo jasné, že od toho muzikanta s ghanskými kořeny se v budoucnu dočkáme zajímavých věcí. Letošní dvojalbum Grae tento příslib jasně potvrdilo, a to jak po hudební, tak lyrické rovině.

Každou minutou se počet obyvatel na světě zvětšuje. Lidé spolu musí častěji komunikovat, přesto jedním z největších problému současnosti se zdá být otázka, jak vyjít se samotou. Jak vyjít se sebou samým. To je jedním z hlavních témat Mosese Sumneyho i na jeho novém albu, k jehož natočení si paradoxně přizval téměř čtyřicítku spolupracovníků.

„Šedost je metafora existence mezi dvěma extrémy – černou a bílou,“ vysvětloval Moses pozadí názvu dvacetiskladbového díla. „I fell in love with the in-between/coloring in the margins,“ pokračuje autor ve skladbě Neither/Nor. Na celé desce plave myšlenkově v meziprostoru, pečlivě se vyhýbající jasně stanoveným postojům. A hudební doprovod ho v tomto průzkumu jen podporuje. Jak velký rozdíl od podobně koncipovaných obsáhlých desek Prince (např. Graffiti Bridge), který, aby obhájil svou existenci, nasazoval směrem k okolí machisticky výrazně vyzývavý postoj. Po třiceti letech si jiný původem Afroameričan Moses Sumney může dovolit „luxus“ pochybování o sobě samém. Navíc na rozdíl od podobně směřujícího Franka Oceana hraje jeho hudba pro širší posluchačskou obec výrazně zajímavějším barevným spektrem.

Když si čtenář vyslechne informaci o čtyřiceti spolupracovnících ve studiu, automaticky se začne obávat roztříštěnosti celé ambiciózní kolekce. Jenže po prvním poslechu je jasné, že Moses celý kolos udržel v rozumných mantinelech. Nenechá nápady výrazných spolupracovníků cloumat písničkami ode zdi ke zdi. Naopak rozdílný producentský nebo instrumentální přínos pouze mírně pootáčí kormidlo Sumneyho urban bárky tu mírně doleva, tu zase na druhou stranu.

Abychom byli konkrétnější, výraznou stopu zanechal na desce elektronický eklektik Daniel Lopatin (Oneotrix Point Never), aranžér Rob Moose (jeho rukopis najdeme na deskách Sufjana Stevense nebo Bon Iver) i Matthew Otto (ex-Magical Cloudz). Přesto nikde jejich fígle nepřevyšují Mosesův rukopis. A to se ani nezmiňujeme o instrumentálních příspěvcích Thundercata, Shabaky Hutchingse nebo Jamese Blakea. I zde tedy plavba v žánrovém meziprostoru přinesla sladké plody.

Prvních dvanáct skladeb Grae vypustil autor mezi posluchače v digitální podobě 21. února. Šlo o náročnou, zároveň velmi intenzivní kolekci dvanácti skladeb, ze které doslova dýchala zanícenost tématem. Jednou podtržená tísnivou nátlakovou produkcí britského tria Adult Jazz, podruhé samplovým eklektismem americké producentské dvojice Yvette, potřetí spíše loungeově vylouhovaná v úryvcích švédského jazzového Esbjörn Svensson Tria. A takto bychom mohli dále pokračovat. Strhující první polovina celku vzala posluchače do svého světa tak samozřejmě, že k tomu nepotřebovala ani jeden výrazný hit.

Druhá polovina kolekce vyšla pak o necelé tři měsíce později. Na rozdíl od opravdu komplexního, přesto náročného kusu popu, je pokračování výrazně odlehčenější variantou. Spíše baladické skladby jsou především o autorově hlasu doprovázeném jedním, maximálně dvěma nástroji. Závěrečná dvojice balad Bless Me a následný instrumentální nástavec Before You Go pak dokormidluje bárku členitým územím Grae do poklidného mírumilovného finále.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Kdo si stěžuje, že současná moderní hudba už pouze opisuje ze své vlastní minulosti, měl by si poslechnout Grae. Album, které se neprsí na první poslech futuristickou produkcí jako poslední desky Bon Iver, přesto pojetí celé kolekce není ani okatě retrofuturistické (například směrem k už zmíněnému rukopisu Prince nebo sedmdesátým létům jako Tame Impala). Moses Sumney prostě dovedl myšlenku šedivosti i po hudební stránce k úspěšnému cíli. Není divu, že se ošívá, když jeho hudbu označují publicisté za prosté r’n’b. Grae je mnohem více než dalším současným klonem Drakea nebo The Weeknd. Hudba Mosese Sumneyho je prostě univerzální moderní pop s urban základem rozlévající se jako potopa všemi směry. Intenzivně, jedinečně, hitově a především uvěřitelně.

Moses Sumney – Grae

Moses Sumney – Grae

Jagjaguwar, 66:10

Urban pop

90 %

Tagy Recenze alb Moses Sumney
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze do 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY