JONÁŠ: Je už těch kapel moc? Rozhodně ne. Založil jsem další
Skládání do šuplíku je v pořádku. Že se líhne čím dál víc tvůrců a tvůrkyň, je ale ještě lepší. Můj šuplík se začal přeplňovat při produkci alba s Branko’s Bridge a jakmile jsem ho ve správnou chvíli pootevřel, explodoval. A tak se vylíhnul JONÁŠ a spolu s ním i letní písnička Cestování, která vlastně není o ničem jiným, než o hledání sebe sama.
Před necelými dvěma roky jsem napsal do rubriky motivační článek o tom, jak nám s Branko’s Bridge pomáhají fuckupy. Vykradená zkušebna, bankrot, odchod zakládajícího člena jsou věci, který kapelám často srazí vaz, ale taky vás toho můžou hodně naučit. Čas utekl rychleji než průměrná zvukovka a podívejte se na nás – fungujeme, hrajeme, jsme lepší (i pohlednější) než dřív a z klinický smrti v podobě tříletý koncertní pauzy jsme vyšli silnější a soběstačnější. Máme za sebou dokonce i poradu, kde jsme poprvé v historii neřešili, jak toho dělat víc a kde přidat, ale kde můžeme naopak ubrat. Předtím bylo kapely málo, teď zase až moc.
Podobně jako většina kapel bojujeme s náklady na nahrávání, které neúměrně převyšují naše honoráře. Při tvorbě tak používáme síto s maličkými otvory, kterými propadne jenom zlomek materiálu. To ostatní končí v lepším případě v propadlišti našeho Google Drivu, nebo se v horším případě ztratí úplně. Chudák písnička si musí projít více vyřazovacími koly, než soutěžící v Survivoru. To všechno mělo za následek, že se „moje“ nápady mezi lidi moc často nedostaly. Sralo mě to, bylo mi to líto. A můj šuplík se tiše plnil, zatímco se otvory v sítu ještě zmenšovaly – míň času, víc věcí okolo kapely i mimo ní a víc koncertů.
Cestování jako metafora všeho
Protože jsem prokrastinátor a málokdy dokončím, co začnu – obzvlášť, když mi na tom fakt záleží – šlo by to takhle asi až donekonečna. Jakmile začnu přemýšlet nad reakcí okolí – co na to kdo řekne, co když se to nebude líbit – je zle a projekt končí u ledu. Aby se vylíhnul JONÁŠ, musely se propojit tři bezprecedentní události a společně mě kopnout do zadku. Okolnost první – byly Vánoce, já neměl na pořádný dárek pro svoji holku, a tak jsem z nouze za pět dní vyprodukoval, nahrál a na koleni smíchal několik písniček. Okolnost druhá – nejnáhodnější tři dny na Madeiře a zaplutí do místní hudební mikrokomunity, která nastavila zrcadlo všem těm „důvodům, proč něco neudělat“ i mému egu. Okolnost třetí a nejdůležitější – náhlá smrt blízkého, který mě k hudbě původně nasměroval.
Že věnuju svojí první písničku právě tátovi, byla ta první, absolutně jasná myšlenka, bez které by z šuplíku nevylezlo nic. Vnější motivace na místě, kde vnitřní motivace dlouho selhávala. To, že vznikne Sobota Bílá coby poděkování nebo pokus o vyrovnání se se smutkem, se prostě muselo stát a nejel přes to vlak. Došlo mi, že to nedělám pro své okolí a je mi víceméně u prdele, kdo si co řekne. Dělal jsem to pro sebe a pro tátu a pokud to mělo udělat radost komukoliv dalšímu, tak fajn.
Cestování už jsem dělal jenom pro sebe. Je to pokus zachytit složitý pocit do jednoduchý písničky – jsou to cizí místa, kde jsem si připadal jako doma a domov, který mi pak byl cizí. Až při psaní tohohle textu mi ale došlo, že je i takovou kýčovitou, ale pravdivou metaforou o cestě k vlastnímu hudebnímu projektu:
můžeš si přát,
stačí za tím jít
a nečekat,
sbal si to co chceš,
to co máš rád,
svět na zádech,
doma nech strach
Kdybych natřikrát „neodjel“ ze svých zajetých kolejí, šuplík zůstane zavřený. Řešil bych, že každej týden narazím na šest novejch kapel a sedm sóloprojektů a že nemá cenu něco začínat. Že tý hudby kolem je už moc a že nemám čím přispět, protože všechno už přece dávno vzniklo. A taky bych neustále řešil, co na „to“ řeknou lidi, protože já přece nejsem člověk středního proudu a pravděpodobně nemám co nabídnout. Ale stalo se a teď se můžu vesele projektovat do svých podivných písniček.
Na závěr – stejně jako v případě předchozího textu vím, že nejsem v pozici kohokoliv mentorovat. Ale pokud se uvidíme na koncertě, třeba na mým prvním koncertě v sobotu 20. září před pivovarem Lajka, nebo na křtu dokončovaného EP Samomluva ve čtvrtek 16. října v klubu Varšava, rád si poslechnu, co k šuplíkům, přetlaku a bojování s dírkama v sítech řeknete vy. Zakládejte kapely, sóloprojekty i kolektivy – nikdy jich totiž doopravdy nebude až příliš moc.
Jak ke své tvorbě přistupujete vy? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
