Moře hoře, moře milieu

Pokaždé když jsem viděl na Karlově mostě důstojně kráčet paní Hanu Hegerovou, vybavil jsem si snímky mistra humanistické fotografie Hénriho Cartiera Bressona. Kouzlo a jedinečnost rozhodujícího okamžiku. Jestliže Bresson krásu i smutky světa vyjadřoval pomocí svého vidění, duše a fotoaparátu, tak paní Hana Hegerová činila totéž prostřednictvím svého hlasu, duše a mistrného textu skvělých básníků.

Kouzlo propojení ohnivého čardáše s křehkosti šansonu a živoucího verše. I tak by se mohla charakterizovat hudební osobnost Carmen Márie Farkašové, jež se narodila roku 1931 v Bratislavě.

Autenticita a pokora jedinečného pěveckého stylu může pramenit i z nelehké doby, ve které strávila mládí. Po baletní škole v Národním divadle v Bratislavě a po maturitě na gymnáziu komunistický režim dceři bankovního ředitele pro její „třídní původ“ zakázal vystudovat vysokou školu a musela pracovat v komárenských strojírnách.

Na počátku padesátých let absolvovala divadelní kurz státní konzervatoře a vstoupila na prkna, která znamenají svět v žilinském Divadle Petra Jilemnického. V třiadvaceti letech si vzala ředitele divadla Dalibora Hegera. Z tříletého manželství vzešel syn Matúš.

V roce svatby si zahrála titulní roli ve snímku Rona již pod pseudonymem Hana Čelková, jenž se částečně změnil poté, co přijala příjmení svého muže.

Začala zpívat roku 1957, na počátku šedesátých let se prosadila na pražské divadelní scéně (Rokoko a Semafor) a již o dekádu později vystupovala v legendární pařížské Olympii, mekky šansonu a na světové výstavě v Montrealu.

„Ve věznici v Nantes

je jeden vězeň,

kterého nikdo nenavštěvuje.

Ale dcera žalářníka ano.

 

Přináší mu pití a jídlo,

mění mu prádlo.

Jednoho dne se vězeň zeptá,

zda jí může něco říct.

 

Říkají, že zítra

spatří město můj skon.

Svážou mi nohy.

Všechny zvony v Nantes

počnou zvonit smutně.“

Ve slavné písni Dans Les Prisons de Nantes zpívá Edith Piaf prubířský kámen šansonu. Láska a bolest, milosrdenství a přemýšlení nad existencí člověka. Vnímání bytostné existence pod břemenem životních zkoušek. Přesně to se odvíjí i v životním osudu Hany Hegerové. Ať už to byl ze strany tehdejšího režimu bezohledně nařízený cynický zákaz zpěvu, jenž uvrhl zpěvačku do nezáviděníhodné existenční situace, rozpad vztahu s milovaným člověkem Janem Roháčem nebo smrt jediného syna. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Edith Piaf z Prahy na několik měsíců ocitne ve vězení za údajnou zpronevěru. Účetní chyba, kdy honorář určený Karlu Gottovi byl omylem poslán zpěvačce, stála královnu šansonu půl roku života.

„Můj milý málo milý je

on miluje své milieu!“

Jedna z nejslavnějších písní českého šansonu z pera fenomenálního textaře Pavla Kopty je stále nadčasová, strhává posluchače svým syrovým nadhledem osobitého humoru v milostném vztahu dvou různorodých duší.

Desky jako Recitál z roku 1971, Lásko prokletá z roku 1977 s okouzlujícími veršemi Pavla Kopty či Potměšilý host s Horáčkovými texty vydaný o deset let později, jsou natolik osobité a zcela vybočující z tehdejšího úhlu pohledu na hudbu, že navždy budou připomínat obrovskou pěveckou osobnost okouzlující Hany Hegerové. Ta odešla do vesmíru rozdávat radost planetám a hvězdám, které nám za tmavých nocí ukazují směr.