Mirai Navrátil: Na vrcholu nikdo nevydrží věčně

Album Tomodachi jste nazvali nejsvobodnější nahrávkou v historii skupiny. Co vám umožnilo rozpřáhnout křídla a tvořit svobodněji než dřív?

Řekl bych, že pozice kapely Mirai, k níž jsme se po deseti letech dopracovali. Necítili jsme žádný zásadní tlak na to, abychom udělali jen kompilát osvědčených písní. Jinými slovy, nikdo nám už dneska nestojí za zadkem a neříká nám, že potřebuje tříminutový hit se čtyřmi refrény a ideálně – ať je to veselý! Myslím, že teď můžeme dělat muziku tak, jak nám to vyhovuje, a chceme, aby kapela Mirai fanoušky pořád v něčem překvapovala. Protože ten moment překvapení funguje v muzice a třeba i ve vztazích úplně stejně – brání tomu, aby člověk upadnul do stereotypu.

Na druhou stranu, opustit úspěšný model by asi bylo kontraproduktivní. Fanoušci chtějí kapelu tak, jak ji znají. Nebo ne?

Jasně, my se jim taky nechceme za ty vyprodané O2 areny a spousty skvělých koncertů „odvděčit“ tím, že natočíme něco, co by se úplně vymykalo a vzdálilo muzice, která nás do těch arén dostala. Žádná tlustá čára, žádná změna žánru, jen se na nové desce nutně nedržíme přístupů, které kapele v minulosti zafungovaly. Aktuální situace nám umožnila víc si s písněmi hrát a tvořit naprosto upřímně, bez nějakých vnějších vlivů. Nepřijde mi, že bychom tím uhnuli výrazně jiným směrem. Tomodachi je pořád deska natočená kapelou Mirai, podstata tam zůstává. Mám nové album rád, udělali jsme ho nejlíp, jak dokážeme.

První písničky skupiny Mirai jste natočili skoro v teenagerském věku, teď je konkrétně vám jedenatřicet. Je logické, že témata písní i jejich zvuk budou řekněme dospělejší. Cítíte to tak?

Nechal bych to hodnocení na lidech, ale jestli musím, tak ano, myslím, že je to dospělejší deska. Zase to vychází ze svobody, kterou teď v kapele cítíme. Promítla se i do toho, jak deska vznikala. Chtěli jsme si tentokrát udělat nahrávací proces co nejzajímavější. Kdyby Mirai točili v pořadí čtvrtou desku ve stejném prostředí, v jakém vznikaly ty před ní, a s těmi samými inspiračními vstupy, asi by se nezměnily ani výstupy, to znamená písničky a nahrávka samotná. Takže jsme si řekli: „Oukej, máme něco našetřeno, můžeme investovat do studia a strávit v něm třeba i víc času.“

Kde jste natáčeli?

Nahrávali jsme v Římě, ve studiu, kde točili i Måneskin, byli jsme taky v Berlíně, prostě jsme se odřízli od domácího prostředí. Při natáčení je třeba postavit docela vysokou hráz mezi kapelou a zbytkem světa – aby se muzikanti mohli plně soustředit na hudbu a tvorbu. Elementů, které člověka připravují o pozornost, je v dnešní době strašně moc. Proto jsme se uchýlili do zahraničí, kde nemáme tolik kámošů a nemůžeme si tak snadno odběhnout na pivo nebo na randíčko. Venku jsme jedna parta, bydlíme ve stejném bytě, chodíme spolu na snídaně, na obědy, na večeře. Je to vlastně takový školní výlet...

Mirai hrají rovných deset let v nezměněném složení a název desky to odráží – v překladu zní „Kamarádi“. Měli jste v průběhu těch deseti let nějakou krizi, ponorku, která hrozila třeba i rozpadem kapely?

Na každý kolektiv, tak jako na každé manželství, občas dolehne krize, a kapela Mirai nebyla výjimkou. Ale nikdy ta ponorka nebyla tak intenzivní, že bychom zvažovali rozchod. Velký problém nastal v roce 2017, to však nebyla krize, ale zásah vyšší moci. Bubeníkovi Sajmonovi (Šimon Bílý, pozn. autora) tehdy tragicky zemřela manželka. Dozvěděli jsme se to cestou na nějaký festival, tuším Znojemské vinobraní, seděli jsme v autě, Sajmon zrovna vyprávěl vtip a do toho ten telefonát... Tenkrát jsme na pár měsíců zvolnili, chtěli jsme mu dát čas, aby si našel nový smysl života. A pak jsme se zase skrz koncert v Lucerna Baru v dubnu 2018 naplno vrátili na scénu.

Od vydání druhé desky Konnichiwa jedete na vlně popularity. Možná i proto se vám kapelní krize vyhýbají, ne?

Je pravda, že i když se mezi sebou sem tam trošku štengrujeme, na hádky většinou nedojde, což může být právě i tím, že když se daří, není k třenicím důvod. My zatím opravdu neprošli žádným zásadním pádem popularity, na každé desce jsme měli x hitů, a tak to běží pořád dál.

Ale všichni nás připravují na to, že krize jednou to přijde. I ty největší kapely se musely vyrovnávat s poklesy popularity, po kterých se zase zvedaly. Na vrcholu se nikdo neudrží věčně, zvlášť ne v tak malé zemi, jako je Česká republika, kde se vás lidi můžou snadno přejíst. Takže my s nějakým propadem počítáme, na příští rok ještě máme jeden velký a zatím nezveřejnitelný plán, ale potom, počítám, bychom si trochu spočnuli – ať se všichni na chvilku nadechnem.

Na sólovou kariéru jste nikdy nemyslel?

Vůbec nad tím neuvažuju. Když se dívám na Eda Sheerana a jiné sólo interprety, jsem rád, že ten moment před koncertem, kdy přichází tréma a kdy máte nervy, můžeme v kapele rozložit mezi víc lidí. Já jsem docela trémista, dost to před koncertem prožívám. A kdybych na to byl sám, nevím, s kým bych ty nervy sdílel.

Jako frontman ale i tak nesete tu hlavní část odpovědnosti – skoro za všechno...

To je pravda. Vedle toho, že v případě úspěchu jsem to hlavně já, koho plácají po zádech, jsem logicky taky hromosvodem průšvihů. Ale Mirai není můj sólový projekt. Jsme kapela, veškeré útrapy i radosti neseme na bedrech i prožíváme společně.

Vidíte na té desetileté cestě skupiny Mirai nějaké klíčové body, dobyté mety, od kterých jste se zase odpíchli dál?

Myslím, že takovým milníkem byl song Když nemůžeš, tak přidej. To se psal rok 2017. Díky téhle písni jsme vyhráli Slavíka i Anděla, byl to hiťák, který byl dlouho nejhranější skladbou v rádiích a další rok nám vynesl totální blázinec, kdy jsme hráli přes dvě stě koncertů. Tenkrát nás lidi sice znali z rádií, ale naživo nás ještě neviděli, neměli tu píseň spojenou s konkrétním obličejem. Byl to důležitý rok.

S novým albem jste vydali i videoklip k písni Easy. Skládá se z „home video“ záběrů z dětství členů kapely. Jaké to bylo, probírat se archivy?

Pořádně nostalgický! Vidět sám sebe v porodnici jako totální mimino a k tomu mamku, která na těch starých záběrech vypadá jako teenagerka, to už se té nostalgii neubráníte. Našli jsme doma staré kazety z Japonska, se záznamy, které natáčel před třiceti lety na kameru můj táta. Jsem rád, že se zachovaly, protože děda v nějakém zápalu aktivismu polovinu těch VHS kazet z Japonska přetočil a omylem na ně nahrál Dallas a jiný dobovky... Ale i kdyby se to nestalo, klipovej formát tří minut je tak omezený prostor, že by se tam všechny obrazové materiály, které jsme posbírali, stejně nevlezly.

Pořád se titulujete jako čtveřice z Frýdku-Místku. Je v tom i kus hrdosti? Byl by příběh kapely Mirai jiný, kdyby nebyla ze severu Moravy, ale třeba z Prahy?

Toť otázka. Přijde mi, že náš region vždycky produkoval dost úspěšných umělců, v tom tu hrdost možná cítím. Nevím, jestli to není nějaký maloměšťácký syndrom, něco v životě dokázat, někam dojít, když vyrůstáte zrovna na severu Moravy... Každopádně Frýdek máme rádi jako místo, odkud pocházíme, třeba já tam stále i napůl bydlím. Mám tam tátu, mámu, brášky, kámoše a taky svůj festival FM City Fest, který se ze skromných začátků už taky vyvinul ve velkou akci asi pro dvacet tisíc lidí. A hlavně mám kousek od Frýdku Beskydy. Jestli mi v Praze něco chybí, tak možnost okamžitého úprku na kopec.

Na léto chystáte Mirai Summer Fest, vlastní festival s koncerty i dalším programem. Inspirovaly vás Kryštof Kempy? 

Určitě taky. Je to model, který v posledních letech dělá víc kapel, Rybičky 48, Chinaski, Divokej Bill, prostě každý, kdo má sílu natáhnout na svoje jméno lidi. My jsme se pro vlastní festival rozhodli proto, že už tak pět až sedm roků jezdíme každé léto na ty samé akce a uvědomili jsme si, že to chce změnu. Že si můžeme svoje koncerty vymazlit podle svých představ, byť je s tím práce jako na kostele. Nabrali jsme za ta léta zkušenosti, které jsme se snažili implementovat do vlastní akce.

Co svým nejvěrnějším fanouškům nabídnete?

Bohatý program – a pro nás v kapele i hodně náročný... Asi ve čtyři odpoledne odehrajeme první, akustický koncert, pak budou nějaké autogramiády, talkshow a někde i sportovní aktivity, a v osm začne velký koncert. A sotva slezeme z pódia, tak poběžíme na další stage, kde budeme dělat dýdžeje. Koupili jsme si teď vlastní dýdžejský pult a už to ladíme.

Chystáme taky herní zónu, protože v kapele jsme všichni příznivci PlayStation a různých her – a předpokládáme, že fanoušci to nemají jinak. Milujeme i sport, takže když to velikost areálu dovolí, začutáme si s lidmi fotbálek nebo si společně dáme basket. A zrovna řeším ještě stánkaře, protože nám záleží taky na tom, aby byla na festivalu pořádná food zóna.

To chválím, speciálně v tomhle mají české festivaly ještě pořádné rezervy.

Ne všude, ale často si tam koupíte tak halušky na váhu anebo si zamáznete žaludek klobásou... My máme v kapele rádi Gastromapu Lukáše Hejlíka, a když jezdíme po republice, vybíráme si jídla a podniky podle něj. Takže festivalová food zóna bude vycházet právě z Gastromapy a stánky tam budou mít vesměs jen ti podnikatelé v gastru, kteří mají svoje vlastní restaurace nebo vymazlené foodtrucky.

S každým stánkařem vymýšlíme i speciální festivalové jídlo, které máme rádi, nebo k němu máme nějaký hlubší vztah. Třeba luxusní kimchi burgery, neapolskou mortadella pizzu nebo moje nejoblíbenější jídlo z dětství v Japonsku – chicken katsu curry. Myslím, že si lidi pochutnají.

Chicken katsu curry... Můžete tu dobrotu popsat?

Je to takový jakoby japonský guláš, ale na kari základě s rýží a na tom je nakrájený řízek obalený v panko strouhance. První lidi si ho budou moct dát 14., 15. a 16. června, kdy Mirai Summer Fest odstartuje v Praze v Riegrových sadech. To bude náš křest ohněm, tři dny po sobě, uvidíme, jestli to bude v našich silách. A snad to přežijí i lidi v barácích kolem Riegráku.

Mluvili jsme o milnících v kariéře vaší kapely. Máte teď, po těch deseti letech, čtyřech albech a vyprodaných O2 arenách zase nějaký výrazný bod před sebou?

Máme plán. Velký plán. Ještě o něm nechci nic říkat, napřesrok uvidíte. Ale obecněji řečeno, vždycky je dobré mít plán a možná je ještě lepší, když máte těch plánů víc. Minimálně dva – jeden s pozitivním a druhý s negativním scénářem. A zhruba tak na tři roky dopředu.

Proč zrovna na tři?

Mně přijdou tři roky jako relevantní časový horizont. I kdyby vám všechno krachlo, setrvačností danou bookingem koncertů a festivalů budete mít pořád co dělat. Ale plánovat na pět nebo deset let dopředu je podle mě zbytečnost. Protože nikdy nevíte, co bude – a zvlášť v dnešní, hodně nejistý době...