Přejít k hlavnímu obsahu
The Midnight | Foto: Nicole Mago
The Midnight | Foto: Nicole Mago
Pavel Zelinka - Po, 03.08.2020 - 12:00

The Midnight na novince posunuje synthwave směrem k současnosti

Klidnou silou můžeme nazvat subžánr synthwave, který i přes minimální zájem odborné veřejnosti dosáhl velké popularity fanoušků napříč žánry. Jedním z jejich hlavních současných představitelů je americká dvojice The Midnight, která o prázdninách přišla se svým třetím řadovým albem Monsters.

Pamatujete seriál Stranger Things? Fiktivní horor zasazený do osmdesátých let, jehož významnou složkou byla i elektronická hudba, která odkazovala na přelom 80. a 90. let? Pokud ano, pak jste se nevědomky dotknuli výrazného milníku žánru, který má hned několik svých poloh. Synthwave v podobě primárně instrumentální, výrazně temné hudby vycházející z industriálního podhoubí a la Perturbator vzali za své ve velkém i metaloví fanoušci (Perturbator vystupoval mimo jiné i na festivalu Brutal Assault). Vedle toho má tato hudební větev i svou popovou protiváhu připomínající soundtracky k prvním videohrám nebo romantickým filmům té doby. V tomto území už pár let vládne duo The Midnight tvořené Tylerem Lylem s Timem McEwanem. Ti mimochodem bez výrazné propagace vloni vyprodali při své první české zastávce pražský klub Futurum a amatérský videoklip k singlu Sunset z první desky Endless Summer zhlédlo více než 9 miliónu fanoušků. Ještě větší úspěchy sklízejí po celém světě.

 

Už první tóny intra, věrně reprodukující nenapodobitelné zvuky modemu, který se připojujuje k vytáčenému internetu, naznačují, že po dvou deskách po krk zasazených do osmdesátkové nostalgie, se Američané snaží svůj rukopis posunout do jiné dekády. I přes myšlenkový a aranžérský postup ale základní stavební kameny rukopisu The Midnight zůstávají stejné. Tím je vzdušná analogová elektronika, klasicky čvachtavý bicí automat, Tylerův melodický vokál (tu a tam zahalený do robotického vokodéru) a časté příspěvky sólujícího saxofonu nebo elektrické kytary. Novinkami jsou tedy nezvyklé rytmické vzorce (např. v Seventeen nebo titulní Monsters s hostující zpěvačkou Jupiter Winter) odkazující až někam do r’n’b hájemství nebo v žánru nečekané world music elementy (Dream Away). I přes dílčí novinky v rukopisu dvojice z Atlanty albu vládne tradiční melancholicko-nostalgická nálada přiživovaná Tylerovými vzpomínky na dobu dospívání. Vedle prvních lásek se tentokrát ovšem muzikant s dánskými kořeny rozvzpomněl i na strachy, které naplňovaly jeho noční sny.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Pop The Midnight  na nové desce se noří do neónového oparu 80. let, při poslechu přitom vytahuje memorabilie 90. let a ve výsledku se tak dostává na roveň francouzským houseovým nostalgikům prvních let 21. století jako například Justice nebo ještě více Daft Punk, kteří s podobnými kartami na stole sklidili velké úspěchy. Přitom výsledek Monsters má výrazně jiné vyznění. Neurazí příznivce synthwave z časů Kavinski nebo resuscitovaného Johna Carpentera a může zaujmout i poprockové nostalgiky, kdy například závěrečná balada Last Train si bere leccos z rukopisu starých dobrých Fleetwood Mac. Ve výsledku je Monsters vlastně přístupná elektropopová deska, která může být vhodnou vstupní branou do synthwave žánru, ale obstojí sama o sobě i bez této berličky. Jen je škoda některých vysloveně výplňových instrumentálek (např. The Search For Ecco nebo Helvetica), které snižující celkovou kvalitativní laťku kolekce.

The Midnight - Monsters

The Midnight – Monsters

Counter rec., 2020, 58:06

synthwave, elektropop

70 %

 

Tagy Recenze alb The Midnight
Jsem vystudovaný učitel zeměpisu, který nikdy pořádně neučil, bývalý skautský vedoucí, který miluje město, křesťan pořádající gotické koncerty. Láska k hudbě se nejprve zhmotnila na vlnách. Ve studentském Radio Strahov jsem nejprve vysílal a posléze do 8 let vedl (od roku 2004...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY