Matyáš Adámek (Island Mint): Mám silnou touhu, aby vznikaly krásné věci

Když jsem se v posledních dnech aktivně ponořil do písniček Island Mint, vrátil jsem se do dětství, kdy jsem doma na otcově kazeťáku sjížděl nahrávky Beatles nebo Pink Floyd. Současně jsem u toho ovšem vnímal i jakousi hořkosladkou, uvěřitelnou přítomnost a radost. Jaké byly tvé začátky s hudbou?

Něco podobného jsem zažíval taky, ale o něco později. K hudbě jsem se totiž nedopracoval přes rodiče, ale až přes kamarády ze střední. Táta sice hraje na kytaru, rodiče ale nejsou až takoví hudební fanoušci, v rodině jsme takové to zapálené geekovství neměli. Třeba Karla Plíhala ale táta poslouchal hrozně rád. A ten na mě hodně velký vliv, myslím, měl.

Začal ses kvůli němu učit na kytaru?

Na tu jsem začal hrát už v pěti, chodil jsem na ni ale jen tak střídavě. Klasické hudební vzdělání nemám a vůbec neumím teorii. To zásadní se pro mě v každém případě začalo dít až na střední, když jsme s kamarádem dali dohromady kapelu Humdrum Lighthouse. Hodně mě to tehdy naučilo. Začal jsem spolupracovat s jinými lidmi a pochopil jsem, jak moc je hudba i její tvorba subjektivní. Jak moc v tom každý hledá něco úplně jiného.

Hudebně to už tehdy bylo dost na výši, proto mě překvapilo, když jsi nedávno mluvil o tom, že si pořád nepřipadáš jako muzikant. 

Za tím je hlavně úcta k mým vzorům, lidem, kterých si vážím a obdivuju je – a kteří jsou v hudbě fakt daleko. Uvědomuju si, že to není jen hraní na nástroj a řemeslo, které se člověk může strukturovaně učit celý život, a přesto ho nikdy nebude stoprocentně umět. A znám lidi, kteří se po této cestě vydali a ušli už opravdu velký kus. No, a já po té cestě občas jdu, občas ne...

Koho máš třeba na mysli?

Třeba Vláďa Švestka – bubeník z konzervatoře, se kterým jsme hráli s Humdrumem. Viděl jsem, jak je v tom hrozně hluboko, což mě inspirovalo. Ukázalo mi to, že existuje něco jako jiný svět, do kterého je možné se ponořit nad rámec nějakého povrchního poslechu. A potom určitě Mikuláš Roubíček – producent, se kterým jsme dělali první EPčko. Virtuos na hodně nástrojů, který je pilný a cílevědomý. Ukázal mi, jak se o hudbě dá přemýšlet.

Po semestru v britském Brightonu, kde tě učil mimo jiné Joe Watson ze Stereolab, jsi rok studoval produkci hudby v Berlíně. Jakým způsobem tě posunula tato zkušenost?

Studium hodně změnilo můj pohled na hudbu celkově. Hudba prostě není jen jedna věc. V Berlíně jsem potkal spoustu lidí z různých konců světa a každý k hudbě přistupoval úplně jinak. Uvědomil jsem si, že v hudbě je to jako v životě, že každý to má jinak, přichází odjinud a má v hudbě úplně jiný cíl, dělá ji z odlišného důvodu a s úplně jinou motivací. V rámci jedné scény – a když jsi dlouho na jednom místě – narazíš na lidi, kteří to mají dost možná velmi podobně. Tuhle představu o hudbě mi Berlín úplně rozbil.

Mluvil jsi o terapeutickém efektu, který na tebe dělání hudby má. Zjevně ale jen za tímto účelem písničky nepíšeš. 

Já mám trochu problém psát o čemkoliv relevantním v běžném životě. Ale cítím určitou iracionální touhu to pořád dělat. Vnitřní touhu, aby vznikaly další písničky. Současně ale nijak nepotřebuju vykřičet, že mě něco uvnitř trápí. Mám jen velmi silnou touhu, aby vznikaly krásné věci. Přijde mi to jako nejsmysluplnější způsob, jak můžu trávit svůj čas.

Aktuálně jste s Island Mint vydali nový singl Burnout, ke kterému vám Radio Wave díky výhře v Czechingu financuje i klip. Souvisí tato písnička nějak s všudypřítomným tématem vyhoření, nebo se dotýká něčeho jiného?

V tomto songu jsme dovedli do extrému věc, kterou si kultivuju už delší dobu – spojení protikladů a kontrastních principů. Koneckonců naše hudba je často taková hořkosladká. Takový pocit nebo atmosféra mě fascinuje. A speciálně tato píseň je o milostném vztahu, ovšem celý příběh se odehrává na pozadí konce světa. Je to apokalyptická lovestory založená na kontrastu mezi motivy láskyplného opojení a zdrcující pomíjivostí. Klip k singlu režíruje Marek Partyš, z čehož mám obrovskou radost.

Vraťme se ještě na chvilku do Berlína. Potkal ses během studia s někým opravdu zajímavým?

Mezi učiteli tam byla celá řada inspirativních osobností, třeba Tim Gowdi, který produkoval Suuns. A skamarádil jsem se také se dvěma mladými slovenskými producenty, Davidem Krajčíkem a Samem Benkem. Oba jsou extrémně talentovaní a technicky zdatní.

Jako producent se začínáš etablovat už i ty sám. Pevně v rukou jsi kromě nového singlu měl už i vaše aktuální EP All Studium No Punctum. Cítíš se v této roli sebejistý?

Něco jsem se naučil v Berlíně, něco už předtím. Postupně jsem získal víc sebevědomí se do produkování pustit. Dřív jsem měl představu, že mix a produkce prostě musí být perfektní, že je to extrémně technicky náročné a člověk musí mít hrozně moc zkušeností. Ale potkal jsem lidi, kteří mě přesvědčili, že všechno je jen otázka vkusu a že každý to dělá jinak. A že si na to klidně můžu troufnout.

Uvažuješ o vlastním nahrávacím studiu?

Debut Irreality jsme nahrávali na chatě u mých rodičů a loňské EP ve sklepě, takže zatím je to hodně DIY přístup a práce v improvizovaných prostorách. Studio postupně stavíme, zatím je ale pořád ještě ve fázi zkušebny.

Jakým způsobem hudbu skládáš?

Často dělám zejména s Abletonem a od berlínského období je u mě počítač primárním nástrojem už od začátku. Jinak jsem ale zvyklý si věci skládat v hlavě. Mám třeba nějaký motiv, který si vymyslím na kytaru nebo na nějaký jiný nástroj. Hodně si nahrávám do telefonu a potom si ty věci poslouchám a spojuju. Koncept pro singl Burnout vznikl zhruba před třemi lety. A přehrával jsem si to během té doby tolikrát, že jsem měl už komplexně vytvořený celý obraz toho songu. Věděl jsem, jak budou znít party, které jsem ale ve skutečnosti nikdy nezahrál, jen jsem je měl v hlavě.

Skladby píšeš primárně sám, a proto jednotlivé motivy a nápady můžeš dlouho rozpracovávat a posouvat. Změnili jste ale místo nahrávání. Tentokrát jste už nenatáčeli na chatě ani ve sklepě, ale ve studiu Andel Sound.

U Erica Stevensona s kapelou Cold Meat Party nahrával desku náš klávesák Honza a já jsem ji spoluprodukoval. Když jsme od Radia Wave po výhře v Czechingu dostali úkol udělat singl, byla to jasná volba. A moc jsme si to užili – hledání zvuku je úplně nejvíc!

Objevili jste díky této zkušenosti v rámci gearu a jeho možností něco nového?

Vyzkoušeli jsme hodně různých kombinací, což mě extrémně bavilo. V důsledku je tahle práce ale o něčem jiném. Dobrý producent totiž neexperimentuje čtyři hodiny s různým nastavením krabiček. On už ty krabičky dobře zná a dopředu ví, kterou použije. Užívali jsme si hybridní nahrávání – kompletně bubny a basu na pásku, což mám hrozně rád. Ostatně celé album bych jednou chtěl nahrát analogově. Hodně jsme používali taky Space Echo od Rolanda, což je vlastně taky páskový efekt. Ve skladbě Burnout mám jakoby posunutý vokál. Nazpíval jsem ho o půl tónu níž a pak jsme ho digitálně posunuli zase o půl tónu výš. Právě tohle jsem chtěl vždycky hodně zkusit.

Příští týden hrajete na Eurosonicu. Jak moc se na to připravujete?

Nedávno jsme díky Radiu Wave jako návštěvníci byli v Budapešti na showcase festivalu a konferenci Bush. A byla to skvělá zkušenost. Potkali jsme tam spoustu lidí a naplánovali hodně schůzek do Groningenu. A získali jsme taky hodně kontaktů pro naše plánované podzimní turné na Balkáně. A secvičili jsme čtyřicetiminutový set, který teď v neděli otestujeme v Café V lese, a poté ještě cestou na Eurosonic zahrajeme v Chemnitzu.

Co dalšího děláte pro to, abyste v Groningenu uspěli?

Řešíme to s naší manažerkou i bookerkou. S řadou lidí jsme se bavili o tom, jak k tomu showcase celkově přistoupit. A dali jsme dohromady set, který má 40 minut (bez prodlev a bez zastávek), kde to prostě dynamicky plyne. Songy na sebe plynule navazují a každý včetně zvukaře a osvětlovačky přesně v každou chvíli ví, co má dělat. Všechno by mělo být synchronizované do jednoho celku. Celkově si to na Eurosonicu chceme odpracovat, aby to mělo smysl. A uvědomuju si, že bez manažerky by to bylo daleko složitější. Je hodně věcí, na které člověk nesmí zapomenout a musí si je pohlídat, od domlouvání schůzek přes image kapely, sociální sítě nebo streamingové platformy.

Nejpodstatnější bude, jestli se vám na lidi podaří přenést tu radost, kterou z vaší tvorby a vašeho hraní cítím.

V některém z prvních rozhovorů jsem říkal, že česká scéna je zbytečně depresivní. Dnes, když si to čtu, mně to přijde hloupé.

Už si to nemyslíš? 

Ano, ale říkat to je trochu zbytečné. Zmiňuju to teď znovu jen proto, že já z hudby chci mít radost. Fakt chci, aby to byla v první řadě zábava. A když to nebude zábava, tak to prostě nemá smysl a nechci to dělat.

Tohle je tvá hlavní motivace, zažívat radost z hudby?

Samozřejmě je v tom pro mě ještě hlubší význam. Ale v první řadě, když už tím člověk tráví tolik času, by to měla být hlavně zábava.

Pevně věřím, že i na Eurosonicu to bude zábava. Co dalšího pak máte v plánu?

Na jaře turné po Čechách, pak letní festivaly, na podzim turné po Balkánu. A příští rok nové album. Počítám ale, že hned po Eurosonicu na půl úvazku zapadnu do studia a budu pracovat na nových věcech.

Zmínil jsi turné po Balkáně. Zkusíte pro jeho podporu využít výzvu OnRoad vypsanou SoundCzechem?

Žádost na OnRoad rozhodně podáme. A z mého pohledu nám právě východ teď dává logiku. Bookovat koncerty v Německu je daleko složitější a musí se to řešit hodně dopředu. Domluvit show v Berlíně byl poměrně dlouhý proces – byl jsem rád, že to vůbec dopadlo. Na Balkáně by to mohlo být jednodušší.

V závěru se zeptám na tvé kytarové vybavení. Co aktuálně preferuješ?

Měl jsem dřív takové Beatles období a koupil jsem si Epiphone Casino. Je to skvělá a vlastně jediná kytara, na kterou jsem teď schopný opravdu hrát. Vždycky jsem hrál na Fendery, měl jsem Jaguara i Telecaster. Ale až když jsem si koupil Casino, najednou kytara v mixu hrála úplně jinou roli. A taky jsem si koupil od Davida Herziga skvělého Höfnera – model baskytary, na který hrál i Paul McCartney. To je taky můj strašně oblíbený nástroj. I když není moc do studia, až tak dobře neintonuje a není v úplně dobrém stavu, hodně na něj nahrávám dema a mám strašně rád jeho zvuk.

A pedalboard?

Donedávna jsem jezdil s velkým pedalboardem, ve kterém jsem měl hrozně moc věcí. Na posledním turné jsem taky měl dvě kytary, ještě jednoho Strata. Říkal jsem si, že ty skladby budou znít přesně jako na mixu. Jenže pak jsem se vždycky na podiu zamotal do kabelů a trvalo mi vždycky dvě minuty to mezi písničkama přenastavit. A teď před Eurosonicem byla dobrá příležitost s tím zúčtovat, změnit svůj přístup. Takže jsem svůj pedalboard zmenšil o půlku. Mám už jen malinký kufřík a jednu kytaru. Úplně jsem to přestal řešit a soustředím se na to, abych dobře zpíval.

S debutem Irreality je spojený příběh mechu dovezeného ze švédské Uppsaly, který jsi využil v klipu a taky na křtu. Budeš s podobnými osobními symboly pracovat dál?

S deskou to pro mě bylo intenzivní, hodně jsem se do toho ponořil. Byl ještě napůl covid, měl jsem prostor o všem koncepčně přemýšlet. I teď je pro mě ale důležité, aby moje hudba dokázala říkat to, co jsem opravdu měl na mysli. Abych nedělal hudbu, kterou by lidé chtěli slyšet, ale mně by byla vzdálená, ale především abych hudbou opravdu říkal to, co chci říct. 

To není malý nárok...

Past je v tom, že když to člověk bere příliš osobně, může s hudbou spojovat i svou vlastní hodnotu. A to se mi dřív dělo hodně. Dnes – a je to snad i mou prací sound designera pro Český olympijský tým, která mě hodně vycvičila – jsem schopný dělat i něco, co se mně osobně vůbec netýká. A nebojím se přitom experimentovat a zkoušet věci, kdy dopředu vůbec netuším, jak dopadnou. Cítím se po všech zkušenostech už tak nějak lehčí. Kolem vydání Irreality jsem ale v těchto věcech byl ještě dost extrémní. Těžce jsem nesl i jen to, když se lidé, se kterýma se bavím o hudbě, k desce třeba nevyjadřovali. Pochopil jsem, že je úplně v pořádku, že to někoho nemusí zajímat.