Přejít k hlavnímu obsahu
Věděl jsem, že když zůstanu v New Yorku, tak zemřu dřív, než mi bude třicet | Foto: archiv LM
Věděl jsem, že když zůstanu v New Yorku, tak zemřu dřív, než mi bude třicet | Foto: archiv LM
Petr Adamík - St, 23.09.2020 - 10:00

Leon Matthews: Říkali mi, že černoši nemůžou hrát rock´n´roll

V 70. letech byl přímým účastníkem vznikající punkové scény v New Yorku. Pod jménem Neon Leon vystupoval s kapelou v klubech Max´s Kansas City nebo CBGB´s. Zároveň přebýval v nechvalně proslulém hotelu Chelsea, kde byl i tu noc, co došlo k záhadné vraždě Nancy Spungenové, přítelkyně Sida Viciouse. Ve snaze utéci divokému životu v New Yorku, přesídlil Leon v 80. letech do Evropy, kde po sérii několika singlů získal smlouvu u Warner Bros. a následně vydal svou debutovou desku. Posléze se pod pseudonymem King Lion vrhl na reggae a na skandinávské hitparády útočil tanečnějšími kousky. Dnes Leon Matthews žije v poklidu na německém venkově, hraje blues, koncertuje, nahrává, maluje obrazy a píše knihy o svých rock´n´rollových zážitcích.

Koukal jsem, že už se zase v Německu pomalu začíná koncertovat?

Jo, včera jsem hrál koncert tady kousek od mého baráku. Asi dvě stě padesát metrů směrem dolů je místo zvané Aller Paradise, kde se dá koncertovat. Je to venkovní místo na řece Aller, posluchači jsou ode mě asi deset metrů, takže na ně neprskám. Pro jistotu ještě mají roušky, jsou od sebe v bezpečné vzdálenosti a vůbec vše je zařízeno potřebným způsobem. Jo, takhle se dá v pohodě hrát. Hrál jsem tam teď osm sobot po sobě a je to fajn. Možná to do budoucna bude muset být takto. Není tam moc lidí, ale ten pocit byl skvělý. To, že můžeš hrát lidem a cítit od nich tu zpětnou vazbu. Někteří říkají, že celá ta věc s Covidem je hoax, ale není, měli bychom být opatrnější. Já sám jsem si tím prošel, chytnul jsem to, když jsem byl v Saint-Antoine a byla to jedna z nejhorších zkušeností v mém životě. Myslel jsem, že umřu. Jo, pěkně na hovno. Jen proto, že jím zdravě, neberu drogy, tak můj imunitní systém je na tom dobře, a to mě asi zachránilo. Nezažil jsem nic horšího, teda až na to, že mě obviňovali z vraždy Nancy Spungenové, přítelkyně Sida Viciouse. To ale byly kecy, tak trochu typická ukázka amerického rasismu, ale to je jedno. Pojďme dál.

V listopadu ti vychází tvá druhá kniha memoárů, ponese název New York City Babylon. Z toho usuzuji, že půjde o vzpomínky z doby, kterou jsi trávil v NYC.

Bude to nejen o New Yorku. Je tam také Londýn, Stockholm, Kodaň, Helsinki a také Německo. Bude to o mých vzestupech i pádech. Život je takový, jednou si dole jednou nahoře a není možnost tomu nijak uniknout. Chápeš, chřipku prostě dostaneš, i když jsi anglická královna. (smích)

Je pravdou, že ses do New Yorku přistěhoval na doporučení Johnnyho Thunderse a Sylvaina Sylvaina v době, kdy jsi dělal předskokana New York Dolls?

Jasně. Hrál jsem koncert s New York Dolls a po vystoupení jsme si povídali v šatně. David Johansen byl trochu odměřený. Myslel si, že je nový Mick Jagger. Bylo to v pohodě, protože on jim vážně byl, ale… však víš. Arthur Kane byl zase totálně namol z piva Olde English 800. Vychlastal toho asi šest lahví jako by to byla voda. Sylvain a Johnny byli v pohodě. Zeptal jsem se jich, jestli by mi mohli poradit. „Poradit s čím?“ zeptali se mě. „Chci se prosadit, chci být rocková hvězda, myslím, že na to mám,“ povídám jim. A Johnny na to: „První, co musíš udělat, je odejít z téhle díry!“ (smích) Byl jsem z venkova, takže jsem byl v šoku a nechápal o čem mluví. Sylvain mi pak rozumně vysvětlil, že musím přijít do New Yorku, jenže tam já nikoho neznal. „Znáš nás!“ odvětil mi. Dal mi telefon, ať se jim ozvu, že mají loft na dvacáté třetí ulici, kde klidně můžu přespat. Trvalo mi šest měsíců, než jsem nasbíral nějaké peníze a oznámil jsem kapele, že jedu do New Yorku. Tam jsem se ubytoval v hotelu Chelsea, který byl dva domy od místa, kde bydleli Dolls. Zkoušeli tam tehdy i Kiss. Dělal jsem oběma kapelám bedňáka, nikdy mi sice neplatili, ale poznal jsem se s hromadou zajímavých lidí.

Posléze jsi pak pendloval mezi New Yorkem a Londýnem, kde ses setkával s lidmi jako Mick Taylor z Rolling Stones nebo Suzi Quatro.

V New Yorku jsem totiž hrával často v Max´s Kansas City. Tehdy mi předskakovali třeba Devo nebo The Cramps. Nikdo je v té době neznal, ale na Manhattanu věděli, kdo jsem já. Lidi od Rolling Stones a jejich ženy a členové týmu chodívali do Max´s koukat na koncerty. Pozvali mě do Anglie, kde jsem strávil nějaký čas v domě Micka Taylora a jeho ženy Rosie v Northiamu, Sussexu. Dělali mi vlastně manažery, bydlel jsem u nich nějakou dobu, což některé lidi v New Yorku šokovalo. Když jsem se vrátil do New Yorku s obleky od Armaniho, potom, co jsme nakupovali v Harrods, potom, co mě u sebe doma Mick Taylor učil, jak používat slide a tak podobně, tak jsem věděl, že za sebou něco mám, byl jsem zhýčkaný. Najednou se se mnou chtěl každý kamarádit. Můj život se díky Stones změnil. Tehdy taky začal můj láskyplný vztah s Evropou. Nebyl jsem jen negr, nepřítel. Hodnotili mě tam podle toho, co umím, podle toho, jestli je má muzika dobrá, jestli maluju pěkné obrazy, jestli jsem dobrý člověk. Když jsem se vrátil do Ameriky, tak se mnou zacházeli, jak s hovnem. (smích) V Evropě se ke mně stavěli jako ke člověku, k umělci, protože tím jsem taky byl.

Do Evropy ses přestěhoval v 80. letech, konkrétně do Švédska, mám pravdu? Co tě zavedlo zrovna do této severské země?

Musel jsem z Ameriky odejít. Věděl jsem, že když tam zůstanu, tak zemřu dřív, než mi bude třicet. Měl jsem toho ale hodně na práci, měl jsem něco, co jsem chtěl předat lidem. Myslím tím umělecky, prostřednictvím hudby, obrazů nebo knih. Evropa řekla: „Vítej.“ A tak jsem tady. Do Švédska jsem zamířil, protože jsem odtamtud měl přítelkyni, kterou jsem poznal ve Stockholmu. V New Yorku byli všichni na drogách, kokain byl všude, užívali ho právníci, doktoři, politici, bylo to šílené. Navrhl jsem, že se přestěhujeme do Švédska. Představ si, že první večer, co jsme byli ve Stockholmu, jsem získal nahrávací smlouvu, kterou jsem tak sháněl posledních deset let! Má přítelkyně byla modelka a uvědomil jsem si, že je tam opravdu slavná. Kdekoliv jsme přišli, tak nás vítali. Byl pátek a my šli do klubu Bad News, kde se scházely všechny skandinávské rockové hvězdy jako Hanoi Rocks a tak podobně. Tam jsme narazili na šéfa evropské pobočky Warner Brothers, který ke mně přišel a povídá „Ahoj, Neon Leon? Co tady děláš?“ Divil jsem se, že mě vůbec zná. Pověděl jsem mu, že jen tak cestuju a zůstanu ve Švédsku, dokud mě to tam bude bavit. „Máš teď smlouvu s nějakým labelem?“  Řekl jsem mu, že smlouvu nemám, ale mám kupu nových písniček. „Skvělé, tady je má vizitka, měl bys zájem podepsat nějaký kontrakt?“ (smích) „Jo, to by šlo,“ povídám, načež pohotově reagoval: „Fajn, sejdeme se v pondělí? Máš rád sushi?“ (smích) V pondělí jsme se sešli a v úterý už jsem měl smlouvu. Po deseti letech!

Před tím jsi ale vydal pár singlů. Proč bylo těžké sehnat v New Yorku pořádnou nahrávací smlouvu?

V New Yorku všichni říkali, že nejsem komerční a radili mi, ať hraju raději disko. „Hmm ale černoši nemůžou hrát rock´n´roll,“ slýchával jsem. Sakra, jasně, že můžou, vždyť jsme to vymysleli. „No, to je ale něco jiného,“ byla jejich odpověď. (smích) V Evropě jsem smlouvu na své první album získal hned. Je to překrásný příběh. Když jsem se pak po čase koukl zpátky do Ameriky, bylo to velmi temné. Všichni byli na heroinu. To nebylo nic pro mě, takže jsem zase vypadl. V Evropě jsem natrvalo asi od roku 1985, jen sem tam se vracím zpět, ale vždycky odjíždím zklamaný. S New Yorkem to jde z kopce.

Ve Švédsku ti poté v roce 1983 vyšlo album Artificial Stimulation. Kde se vlastně deska natáčela, ještě v New Yorku?

Polovina desky byla nahrána v Ranch Studios v New Yorku a zbytek se dotáčel ve Stockholmu. V New Yorku s námi natáčeli lidi z Blondie, Honi O´Rourke, dále tam byl Snuky Tate. Ve Stockholmu jsme použili muzikanty, kteří byli ze známých kapel. Nikdo neměl žádné ego a všichni dělali, co měli. Skvělé časy a asi můj nejlepší zážitek ze spolupráce s lidmi. Pár skladeb zabodovalo ve švédské, finské a norské hitparádě. Jsem s tím albem spokojen. Ty písničky fungují dodnes. Některé z nich jsem dokonce letos natočil s norskou kapelou Bony Malonie. Je to rock´n´roll. Kontaktovali mě a požádali mě, jestli bych nepřijel do Osla. Užili jsme si to.

Říkáš, že Rolling Stones ti změnili život. V roce 1981 jsi vydal singl Las Palmas (Catching The Sun), kde se na B- straně nacházela skladba Heart Of Stone od Rolling Stones, v níž se jako host objevil samotný Mick Jagger. Jak k tomu došlo. Jak a kde natáčení probíhalo?

Bylo to magické! Mým manažerem byl tehdy James Karnbach. Pracoval roky pro Rolling Stones, ať už šlo o knihy nebo filmy (např. film Let´s Spend The Night Together z amerického turné 1981, pozn. autor). Jednoho dne mi volá s tím, že mám okolo sedmé přijít do studia, prý je to velmi důležité. Tenkrát jsem bydlel v hotelu v Greenwich Village, hned vedle Buddyho Guye. Nasadil jsem si své děravé conversky a šel čtrnáct bloků do studia. Zbytek kapely už tam byl a James nám řekl, ať hrajem nějaké skladby. V tom se tam zjevil Keith Richards a s ním Mick Jagger. Páni, to byla paráda. Začali jsme hrát a já navrhl, ať dáme Heart Of Stone ve stylu B.B. Kinga. Mick přiskočil a začal zpívat se mnou. Křičeli jsme jeden na druhého a ta energie byla fakt něco. Prostě kouzelné. Natočili jsme celkem čtyři skladby. O dva týdny později jsme pak hráli showcase pro Rolling Stones Records v klubu Trax.

V New Yorku jsi přebýval v legendárním Chelsea Hotelu. Když čtu o historkách, o lidech, kteří na tomto místě žili a všem, co se tam přihodilo, zdá se to být v dnešní době absolutně neuvěřitelné. Byl Chelsea Hotel opravdu tak magické místo, jak se vypráví?

Nedokážu si představit, že by něco takového dnes mohlo fungovat. Můj pokoj měl číslo 119, Isaac Asimov, spisovatel, žil v tomto pokoji, Keith Richards tam bydlel taky, já tam napsal celou svou debutovou desku. Mí sousedé byli Tom Waits a Rickie Lee Jonesová. Byli vždycky našrot a když jsem se vracel v noci z Max´s nebo CBGB´s, nacházel jsem je odpadlé před dveřmi se zastrčeným klíčem v zámku, a tak jsem jim musel pomoct dostat se dovnitř. Nico z Velvet Underground sedávala na chodbě a vyhrávala na své harmonium, na konci chodby bydlel zase Cheetah Chrome z Dead Boys. Třetí patro, Debbie Harry a Chris Stein, dále Sid a Nancy. Sedával jsem dole v lobby, kouřil jointy, popíjel víno a kecal s lidmi. Procházeli tudy Andy Warhol, Robert Mapplethorpe a Patti Smith. Tohle se dělo každý den a bylo to naprosto normální. Bylo mi ctí, že jsem u toho mohl být a že jsem o tom všem mohl napsat, protože tohle už se nikdy nebude opakovat. Je to však škoda, protože svět potřebuje něco bohémského.

Max´s Kansas City bylo vlastně také zvláštní místo. Nebylo nic neobvyklého, že se tam v publiku setkávali obyčejní lidé z ulice spolu s celebritami typu Rolling Stones.

Ano, všichni společně na jednom place. A taky právníci, prostitutky, feťáci a tak dále. Opravdu unikátní. Někdy, když se kouknu zpět a zavzpomínám, tak tomu sám nemůžu uvěřit, ale mám všechny ty fotografie. (smích) Když jsem sepisoval svou knihu, procházel jsem staré fotky. Páni, některé z nich jsem neviděl třeba třicet let.

Před pár lety ses objevil v dokumentu Sad Vacation o Sidovi Viciousovi. Sid a Nancy byli tví kamarádi a asi každý zná ten příběh, který se v Chelsea hotelu stal.

Vedle Sad Vacation o tom ještě natočil dokument Alan G. Parker. Jmenovalo se to Who Killed Nancy? Chtěl jsem uvést věci na pravou míru. Sid a Nancy měli své problémy, ale nebyli to špatní lidé. Sid Nancy nezabil, jsou to kecy. Jestli Malcolm McLaren tvrdil něco jiného? Buď mu země lehká, ale byl to jeden z největších kreténů, jakého jsem kdy potkal. Pamatuji si ho z dob, kdy se pokoušel dělat manažera pro New York Dolls. Byl něco jako Donald Trump v punkové muzice.

Na nějaký čas jsi rock´n´roll opustil a v roce 1994 pak vydal singl I Love The Melody, což byl v podstatě pop reggae dance song. Byl to letní hit v mnoha zemích, řekl bych typická devadesátková záležitost. Rozhodně něco jiného, než jsi do té doby dělal. 

Jó, ve Skandinávii tu skladbu pořád hrají. Jedna německá kapela ho dokonce předělala. Moc se mi ta jejich verze nelíbí, protože je to jako když zpívá Little Richard Tutti Frutti a pak ti ji zazpívá Pat Boone. Ale jsem rád, že to udělali, protože mi to vydělalo nějaké peníze. Peníze nejsou všechno, ale můžeš si za ně kupovat kytary. (smích)

Mimochodem ten černý Les Paul, kterého za tebou vidím, je pořád ten samý, jaký jsi používal v 70. letech?

Ano, to je on. Ta kytara patřila Keithovi Richardsovi. Keith ji používal, když zemřel Brian Jones. Mimochodem Keith má zase mého Les Paul Juniora, kterého jsem koupil od Johnnyho Thunderse, protože potřeboval prachy na heroin. Koupil jsem od něj half stack Marshalla a Juniora za 400 dolarů s tím, že mi pak vrátí peníze a já mu ty věci dám zpátky, což se nikdy nestalo. Sranda je, že toho LP Juniora ukradl právě Keithovi, když byl poprvé v Anglii na turné s New York Dolls. Takhle mi to alespoň popisovala žena Micka Taylora. V roce 1979, když jsme měli ten zmiňovaný showcase v klubu Trax, mi ho Keith ukradl a vzal si ho zpátky. (smích) Fajn, v pohodě. To je rock´n´roll. Kytary se kradou a toho černého Les Paula od Keithe už s sebou na cesty raději neberu. Používám ho jen ve studiu anebo na focení.

Ve své sbírce máš ale vícero zajímavých kousků.

Ten Les Paul je můj nejoblíbenější. Doma v Německu mám dvacet kytar, pět jich mám v Kodani v Dánsku, pro případ, když jedu hrát do Skandinávie. Pět kytar mám v USA. Mám naštěstí podporu mé ženy. Některé manželky to nechápou, ptají se tě, kolik těch kytar potřebuješ. Každá kytara, každá značka/model je osobitá. Gretsche mají silný, zvonivý zvuk. Když toho chci dosáhnout, musím použít Gretsch. Když chci znít heavy, vezmu si Les Paula nebo SG. Když chci Stevie Ray Vaughana, Hendrixe a Claptona, použiju strata. Z Gibsona stratocaster neuděláš, ani naopak. Z akustik tady mám tohodle Epiphona Esonic 2. Má úžasný zvuk nebo tenhle Ovation, ručně jsem ho maloval, říkám mu Neon Aloha.

To jsem se tě chtěl zeptat. Viděl jsem, že maluješ i obrazy. Kdy ses tomu začal věnovat?

Maluju asi od svých čtyř let. Mívám i své výstavy. Vystavoval jsem v Bohman Museum tady v Celle, v Art Box Gallery v Rakousku, v Dánsku a tak dále. Měl jsem výstavu i v hotelu Chelsea. Život je fajn. Jsem rád, že jsem naživu, sedím si s mou ženou na zahradě našeho domu a hledáme kočku, která se nám někam ztratila.

Leon Matthews

 

Tagy Osobnost týdne Leon Matthews King Lion CBGB´s Max´s Kansas City Neon Leon
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY