Strážce Roman Holý: Klid, co se hýbe

Už úvodní Jdu si Šumavou nastavuje tempo celého alba. Nejde o popis krajiny, ale o stav mysli: rytmus je klidný, téměř chodecký, melodie nenápadná a zpěv schválně obyčejný. Právě tahle civilnost dává skladbě sílu – posluchač má pocit, že nejde o píseň „pro publikum“, ale o zachycený moment, který se náhodou dostal na desku.

O pytlíku a bříšku je naopak ukázkou Holého práce s humorem. Absurdní text, vzniklý ve spolupráci s Nikolou Muchovou, balancuje na hraně dětského popěvku a existenciální miniatury. Směšnost motivu tu není samoúčelná – slouží jako vstupní brána k vážnějšímu čtení, které se otevře až při opakovaném poslechu. Hudebně jde o jednu z nejlehčích věcí na albu, což kontrast ještě zvýrazňuje.

Maso na špejli připomene, odkud Holý přišel. Funkový základ a práce s rytmem evokují éru J.A.R., ale bez nostalgického lpění. Groove tu není demonstrací síly, spíš přirozeným jazykem, kterým skladba mluví. Je to píseň, která ukazuje, že funk může fungovat i bez exhibice.

Ale v Jedubabě se mění dynamika. Přítomnost Bárty a Prago Union přináší výraznější dramatickou linku a skladba působí temněji, skoro pohádkově zneklidňujícím dojmem. Kontrast mezi Holého zdrženlivostí a Bártovou expresivitou vytváří napětí, které patří k nejzajímavějším momentům desky.

Dvojice skladeb Kudlanka a Primitiv s texty Lou Fanánek Hagen přináší ostřejší ironii a lehce jedovatý humor. Hudba zůstává uhlazená, ale texty do ní vnášejí drsnější pohled na lidské slabosti. Právě tenhle rozpor mezi kultivovaným zvukem a sarkastickým obsahem funguje překvapivě dobře.

Pozornost si určitě zaslouží Štrúdl, kde Holý textově míchá humor s melancholií každodennosti: obyčejné obrazy, které v sobě nesou víc, než se na první pohled zdá. Přítomnost Oriona a Jiřího Korna není laciným generačním spojováním „pro efekt“, ale promyšleným gestem. Právě v tomhle kontrastu tří světů – Holého autorské zdrženlivosti, Orionovy současnosti a Kornovy zkušenosti – skladba krásně zapadá do konceptu alba, které nestaví na generačním střetu, ale na tichém dialogu.

Jezdec formule risk patří k nejotevřenějším autorským výpovědím Romana Holého. Metafora rychlosti a rizika tu není jen efektní obraz, ale komentář k životnímu tempu a vnitřnímu tlaku. Hudební klid skladby působí jako protiváha k tématu, čímž význam ještě zesiluje.

Závěrečná Když se o tebe pokouší ďábel s textem Jacquese Préverta album tiše uzavírá. Bez gradace, bez velkého finále. Jen jemná, lyrická tečka, která potvrzuje, že Strážce klidu 2 je deskou spíš o naslouchání než o přesvědčování. Jiný, osobnější pohled na odkaz kapelníka Monkey Business, který tentokrát nepotřebuje hluk, aby byl slyšet.

Co oceníš na desce jako muzikant? 

Především chuť si hrát – jazzové odbočky, které nejsou samoúčelné, hammondky a syntezátory různých dekád, ale vždy s jasným smyslem pro celek. Nic tu není „jen proto, že to jde“. Aranže dýchají, groove má prostor a detaily se odkrývají až s opakovaným poslechem. 

Lehký, hravý tón desky je její největší devízou. Holého zpěv zůstává upřímný, nijak výrazový ani technicky exhibiční – ale o to víc lidský. Nepřekáží, netlačí se dopředu, spíš provází. V písních je cítit autor, který ví, kdy má ustoupit skladbě a kdy si dovolit drobný fór. Funkový základ, který si Holý nese z éry J.A.R., tu působí jako uzavřená kapitola – ne popřená, ale přirozeně přetavená. Groove je tu pořád, jen už není cílem, spíš jedním z prostředků. Stejně tak je deska jiným, osobnějším pohledem na odkaz kapelníka Monkey Business: méně lesku, více detailu.

Deska potvrzuje, že i klid může mít tah.

Roman Holý – Strážce klidu Vol. 2
Warner Music 42:57
70 %