Přejít k hlavnímu obsahu
Jediné, co opravdu funguje, je najít způsob, jak ze sebe dostat to, co cítíš | Foto: archiv Kataríny Knechtové
Jediné, co opravdu funguje, je najít způsob, jak ze sebe dostat to, co cítíš | Foto: archiv Kataríny Knechtové
Veronika Wildová - Pá, 19.06.2020 - 08:00

Katarína Knechtová: Dokážu poslouchat i thrash, moje duše je punkerská

Jak tvoří a co chystá Katarína Knechtová? Na scénu přišla jako frontmanka kapely Peha, už dvanáct let ale tvoří a vystupuje sólově. S autorkou mnoha hitů jsem mluvila o jejím chystaném šestém studiovém albu, spolupráci s producentem Depeche Mode Christianem Eignerem, přípravách nového videoklipu, tvůrčím flow a o tom, zda si žena musí vybrat mezi rodinou a úspěšnou hudební kariérou. Zastihla jsem ji uprostřed výstupu na nejvyšší horu Slovenska, Gerlachovský štít.

Katko, pracuješ teď na novém sólovém albu, a brzy vyjde i videoklip. O čem bude?

Z nového alba už vyšlo pár singlů, například FEA nebo Svety. Nový singl Takí sme je pro mě výjimečný v tom, že to je duet, psala jsem ho i pro mužský hlas. Bude to pro mě první taková spolupráce a vybrala jsem si k ní Adama Ďuricu. Je o hledání pravé podstaty sebe sama. Všichni dostáváme rady, jak máme žít – pravidla od rodičů, zákony… To, kdo jsme, hledáme kolikrát celý život a někdy se nám to ani nepodaří. Videoklip jsme natáčeli nedávno v Bratislavě.

Kdo nový videoklip režíroval?

Jakub Gulyás. Musím říct, že jeho výtvarné oko miluji. Už s ním nějaký čas spolupracuji a jsem šťastná, že se natáčení ujal opět on. Tentokrát jsem scénář psala sama, ale režii jsem nechala kompletně na něm, věděla jsem, že porozumí mým představám.

Katarína Knechtová

Jak natáčení probíhalo? Stalo se něco, co jste nečekali, co vás překvapilo?

Všechno je jinak, než jsme čekali. Singl už měl být venku, měli jsme jet turné… Ale přišla corona a s ní velmi dlouhé prázdniny. Dlouho jsme hledali prostor, kde bychom mohli natáčet a kde bychom se mohli ubytovat. Nakonec jsme prostor našli u Bratislavy, ale čekali jsme dlouho, než ho otevřou. Netekla teplá voda, neměli jsme kde jíst, všechno bylo zavřené. Měli jsme jen určitý počet hodin a museli jsme uměle vytvořit tmu, abychom to stihli. Takže natáčení bylo náročné, ale užili jsme si ho.

V minulých rozhovorech jsi zmiňovala, že ještě nevíš, zda budeš na novém albu opět spolupracovat s Christianem Eignerem, který produkoval mj. Depeche Mode. Jak to dopadlo? 

No představ si, že dopadlo. To album je zvláštní v tom, že se hudebně trochu vrací v čase. Některé písně mi připomínají zvukově Pehu, takže jsem si dovolila se vrátit do devadesátých let. Christian Eigner dal některým písním zase zvuk osmdesátek a zároveň jsou tam i písně velmi současné. Baví mě natáčet takový časosběr, v každém období má člověk jiné vlivy, jiné pocity. Byla by škoda ho natočit za týden a pak po měsíci zjistit, že jsem jinde, takhle je to pestré.

Jak se bude album jmenovat?

Svety. To vím určitě.

Mix a mastering děláte v jednom studiu, nebo ho posíláte jinam?

Většinou je posíláme do Anglie, Ameriky… třeba za producenty, se kterými jsem spolupracovala dříve. Většinou to záleží na písni, každému sedí něco jiného. 

A hádáte se u toho s kapelou nebo s týmem?

Většinou se hádám jen sama se sebou. Už jsem teď tedy klidnější, ale nejvíc rozporuplných pocitů mám sama, v tom je super mít ten časový odstup.

Co ti pomáhá tvořit, jak se udržuješ v tvůrčím „flow”?

Přiznám se, že tvoření je věc, kterou nedokážu ovlivnit. Někdy mám v životě období, kdy se neděje nic výjimečného, ani se o to nijak nesnažím, a najednou to přijde. Někdy bych naopak velmi chtěla, mám pocit, že zažívám zajímavé věci – a tvořit se mi nedaří. Tvůrčí proces u mě probíhá tak, že když to přijde, musím to chytit za pačesy a hned k tomu sednout.

Skládá se ti lépe s pianem nebo kytarou? 

Záleží na náladě. Většinou je to tak, že slyším v hlavě nějaké harmonie a potom hledám kontext. Vezmu nástroj, který mám po ruce a u kterého mám pocit, že tu melodii najdu. Většinou vítězí piano. Hledám pak k melodii harmonické akordy, které ji nejlépe doplňují, postupně to měním a dotvářím. Někdy je to otázka deseti minut, melodie vznikne rychle a je vynikající, ale někdy s tím bojuju rok, a pak to hodím do koše.

A když ta tvůrčí myšlenka přijde, necháš kapelu nebo producenta ji proměnit? Nebo je na konci podobná jako na začátku? 

Jako autorka hudby mám svůj rukopis, který je jasný, už je v mých písničkách čitelný. Sama cítím potřebu se posouvat a tvořit věci, které budou pro mé fanoušky něčím nové, zajímavé. Proto je pro mě tým ve studiu důležitý. Postupem času jsem se naučila, že melodie umí být velmi proměnlivá. Něco napíšu, pak přijdu do studia, a najdeme nový groove, jinou náladu, napadne mě fúze, která s tou melodií lépe koresponduje. Výzvou je najít ten kreativní tým, který umí s mými představami pracovat. 

Odjela jsi turné s orchestrem. Používáte při živých koncertech samply, nebo spoléháte na živé hraní? 

Základem je určitě živé hraní, ale používáme samply na jemné podtržení toho, co hrajeme. Například triggery na bicích. A některé zvuky jdou přes looper, aby to bylo barevnější. 

Trénuješ před velkými koncerty hlasivky? Mohla bys začínajícím zpěvákům poradit nějaký tréninkový tip? 

Mám písně s velkým hlasovým rozsahem, a odzpívat hodinu a půl na každém koncertě dlouhého turné není jen tak. Stane se, že hraješ na přímém slunci, ve čtyřiceti stupních, potom se ti velice hodí být v tělesné kondici. Jinak to trošku flákám. Ale když dlouho nehrajeme, přezpívám si doma třeba celý koncert, někdy i víckrát. Protože pak, když jdeš na pódium, před sebou lidi, naběhne ti adrenalin, a tlačíš na hlas mnohem víc než doma. Na problém s hlasivkami mi nejvíc pomáhá teplá whiskey a nebo teplý koňak s medem. Už jsem zkoušela i různé injekce na foniatrii, a tohle vždycky zabralo nejlépe.

To se bude čtenářům líbit, tahle informace. Určitě se dá použít, i když máš problém jen s hraním na kytaru. 

Ale pozor, to jsou jeden dva panáky maximálně, ne celá flaša!

Katarína Knechtová

Vnímáš mezi českou a slovenskou scénou nějaké rozdíly? 

Ty koncerty jsou úplně jiné. Doba se velmi změnila. Slovenští posluchači jsou jiní, čím dál více vnímám, jak se ty země odlišují. V Čechách se nám koncertuje lehčeji, čeští fanoušci jsou neuvěřitelní, velcí fanoušci hudby. Na koncertech se baví od začátku do konce, i když nás třeba tolik neznají. Stále mě fascinuje, že nějaké rádio uspořádá oslavu v O2 Areně, a je vyprodáno, to by se u nás nestalo. V Čechách mám na festivalu plno i v dešti. Už se nám stalo, že jsme volali organizátorům vinobraní, zda akce bude, protože na Slovensku nám koncerty kvůli dešti rušili. A pořadatelé se divili, že se tak divně ptáme, že samozřejmě všechno platí, lidé jsou venku, baví se a těší se na nás. To je super.

Jak tě čeští fanoušci vnímají? 

Je to zajímavé, spousta z nich mě znají ještě z kapely Peha. Někteří mě vidí na koncertě prvně a až podle Spomal’ poznají, o koho jde. Možná některým připadám příšná, kvůli tomu, jak jsem působila v porotě SuperStar.

A jak s odstupem času vnímáš své působení v SuperStar? 

Pro mě to byla zajímavá zkušenost. Otevřelo mi to oči. Strávila jsem spoustu času s mladými lidmi, a oni mi otevřeli obzory, pustili mi do života čerstvý vzduch. Hlavně v tom, jakou muziku poslouchají, jakým způsobem. Jsem za tu zkušenost velmi vděčná. 

Jak ovlivnily tvoji hudbu sociální sítě? Přistupovat k propagaci své hudby proti svým začátkům jinak? 

Myslím si, že všechno je jinak. Ale za tu dobu se to změnilo mnohokrát. Budu teď působit asi jako nějaký dinosaurus, ale pamatuji si, jak jsem první demonahrávky nahrávala na kazetu a posílala textaři poštou. Potom přišla cédéčka a nelegální vypalování, a vymýšlely se způsoby, jak tomu zabránit. Pak nastoupily MP3, sociální sítě… ten vývoj jde stále dopředu. Když v tom chceš zůstat, pořád dělat hudbu a dostat ji k lidem, musíš se tomu přizpůsobit. Na druhou stranu, neustále komunikovat přes sociální sítě pro mě není vůbec přirozené. Nejsem žádný spisovatel ani velký fotograf, nechci neustále špulit pusu do objektivu.
 

Daří se ti v tom všem zachovat autenticitu? 

Autenticita se udržuje sama. Tím, že si všechny písně píšu, to nemůžu nějak ošidit. Zpívat převzaté písničky by mě ani nebavilo. Ta síla je právě v tom, že se musím posouvat, jít hlouběji. Například když jsem složila Muoj Bože, zjistila jsem až ve studiu, že to vůbec nedokážu zazpívat. Tehdy mi jedna moudrá paní řekla, že když mi ta píseň přišla, tak někdo tam nahoře musí vědět, že ji zazpívám. A měla pravdu. A takhle je to vždycky. Na světě je spousta teorií, jak tvořit, ale podle mě jediné, co opravdu funguje, je najít způsob, jak ze sebe dostat to, co cítíš.

Byly nějaké momenty v tvém životě, nebo hudební vzory, které silně změnily způsob tvé tvorby? 

Když jsem ještě zpívala s IMT Smile, tak jsem chtěla strašně dělat elektroniku. Měli jsme těžké groovy a samply. I s Pehou jsme pak v tomhle směru experimentovali, a vznikly věci jako Slnečná balada. Pak jsem začala poslouchat Massive Attack a Prodigy a strašně mě ovlivnilo Madonnino album Ray Of Light. Poslouchala jsem Depeche Mode, z toho vznikla spolupráce s Christianem Eignerem. Lákala mě i filmová hudba, soundtracky… Což se teď zúročilo v tom, že pracuji na hudbě k počítačové hře. Dokážu ale poslouchat i hip hop nebo thrash, zajímá mě, co poslouchají mladí lidé. Moje duše je punkerská, hodila bych se spíš do doby Kurta Cobaina a roztrhaných kalhot.
 

Máš pocit, že tě ta punková duše občas ovlivní? Použila jsi někdy třeba akordové postupy Depeche Mode?

To vůbec, tomu se snažím naopak vyhnout. Pro mě je třeba překvapivé, jak Christian Eigner umí ve studiu moje písně úplně změnit, udělat z taneční písničky baladu a naopak. Existují různé způsoby, jak vznikají písničky. Vzpomínám i na některé zvuky, které mě inspirovaly, a na základě kterých vznikly zajímavé melodické věci. Například zvuk vysavače u mě doma. Monotónní zvuk něčeho, co hučí, a najednou máš melodii. Inspirovat tě může opravdu cokoli. Myslím že z toho vychází i taneční hudba.

V jednom z předchozích rozhovorů jsi uvedla, že zvažuješ i pobyt ve tmě. Došlo k tomu?

Měla jsem to v plánu, ale k pobytu ve tmě nakonec nedošlo. Zažívala jsem v životě náročné věci, a na tmu musí být člověk podle mě odpočatý, silný. Takže možná časem. Možná, že když teď zvládnu výstup na Gerlach, odvážím se i do tmy.

Máš někdy pocit, že si žena musí vybrat mezi hudební kariérou a založením rodiny?

Můžeš si vybrat, a nemusí se ti to podařit. A je jedno, jestli jde o nové album, nebo založení rodiny. Samozřejmě je mi líto, že jsem doteď neměla štěstí na partnera nebo okolnosti, ale myslím si, že jsou věci, které člověk nemůže ovlivnit. Ne každý máme stejnou cestu. Kolem mě je nespočet žen, které tím trpí a cítí se méněcenné jen proto, že existuje nějaká společenská norma, nějaký diktát. Ale žijeme v době, kdy to není jen tak, zplodit dítě, i když se o to dlouho snažíme. Není to samozřejmost. Mluvme o tom otevřeně – ženy by se měly naučit žít i jinak. Je nesmysl žít s tím, že všechny budeme matky, protože ne vždy se to podaří – a je kolem toho spousta neštěstí.

Tagy Katarína Knechtová
Písničkářka, pianistka a frontwoman kapely Divoko. Přes den tradiční projektová řídící v IT.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY