Jiří Šimek: Krabičky dnes mají všichni, vracím se k čistému zvuku

Vzpomínáš si na nějaký vizuální nebo zvukový zážitek, díky němuž jsi zaznamenal existenci kytary?

Já mám dvě starší sestry a jedna z nich chodila do ZUŠky na kytaru, takže doma byla její kytara. Ale co si pamatuju, tak mě vůbec nezajímala. Nicméně díky tomu, že byla doma, jsem na ni začal v pubertě brnkat.

Jakou jsi k tomu měl motivaci? Hráli na ni nějací kamarádi?

Můj hlavní kamarád z dětství byl Marcel Bárta (dnes známý jazzový saxofonista a dodnes Šimkův hudební souputník z některých projektů – pozn. aut.). Vyrůstali jsme spolu v Toužimi, odmalička jsme byli sousedi. Ale hráli jsme spolu spíš tenis než muziku. Ovšem Marcel musel vždycky, když jsme byli v nejlepším, jít cvičit na nástroj. A já ne. To mi moc motivace nedodalo, zatímco Marcel měl ten dril už odmalička.

Asi jsi nějakou muziku alespoň poslouchal, ne?

Něco ano, ale moc toho tady tenkrát nebylo – mluvím o době tak kolem roku 1988. Nejdřív mě oslovila rocková muzika.

Které kapely?

Neměl jsem většinou přístup k jiné muzice, než k české, takže první kapela, která se mi líbila, byl Citron.

Plni energie, první české metalové album?

No jasně, to jsem docela sjížděl. A pak další z té doby, jako Tublatanka a podobně. Na to se to začalo nabalovat, jenže najednou jsem dostal do ruky AC/DC a zjistil jsem, že jsou i jiné kapely než české. A moje oblíbená historka je, že jsem si šel jednou k Marcelovi stočit vinyl AC/DC na kazetu, abych ho mohl poslouchat ve walkmanu, ale než mi to Marcel stočil, pustil mi asi deset jazzových desek, které jsem vůbec neznal, Pata Methenyho a podobně, a tím mě „načal“ tímhle směrem.

Vyjmenoval jsi kapely výrazně elektrifikované, nicméně předpokládám, že ta kytara, kterou jste měli doma, byla akustická. Co jsi na ni tedy ze začátku zkoušel hrát?

Takové ty klasické táborákové písničky, Kryla...

Zpíval jsi taky?

Zkoušel jsem to, ale moc mi to nešlo, na veřejnost jsem s tím vůbec nelezl.

Kdy a proč nastal zlomový okamžik elektrifikace?

Když jsem šel na střední, úplně jsem se do toho zbláznil. Za tři sta korun jsem si koupil Jolanu Tornado, takovou tu velkou červenou, která byla samozřejmě v dezolátním stavu, neladila, odpadávaly z ní čudlíky. Ale byla to elektrika! Hrál jsem na ni přes rádio a hrozně jsem k ní chtěl mít nějaký booster, ty se ještě moc koupit nedaly, dělaly se podomácku, bastlily se třeba z vypínačů od světla. Takový jsem taky měl.

Postavil sis ho sám?

Ne, tam u nás jsem ho od někoho koupil.

Vydrželo ti to Tornado dlouho?

Ne, já pak prošel všechny hlavní české modely. Následovala iriska, neboli „český telecaster“, pak diamantka, čili „český gibson“. Až teprve potom, někdy v sedmnácti, jsem si pořídil první slušnou kytaru, což byl Godin.

Šlo ruku v ruce s učením na kytaru a zkoušením jejich typů zakládání prvních kapel?

Na intru jsem se seznámil s lidmi, kteří už měli kapelu, ale v ní jsem paradoxně hrál na bicí, protože kytarista tam už byl, zatímco bubeník jim chyběl. To ovšem trvalo jen chvilku. První opravdovou kapelu jsme udělali v Plzni s Marcelem.

To už byl jazz?

Jo. Ale to už jsem na kytaru hrál asi čtyři roky. A fakt jsem hodně cvičil.

To mě zajímá. Jak jsi cvičil? Podle nějaké školy? Nebo jsi hrál s nahrávkami?

Hlavně s nahrávkami. Pořád jsem sháněl informace, třeba o stupnicích, ale těch bylo málo, ještě nebyl internet.

Nicméně už to bylo po revoluci, takže...

...se leccos dalo sehnat, to jo. Třeba ségra mi přivezla odněkud ze Švýcarska takovou knížku transkripcí alba Appetite for Destruction od Guns N'Roses. V tom jsem strašně dlouho ležel a skoro celé jsem se ho opravdu naučil. A protože jsem se to snažil zahrát přesně, jak je to na té desce, donutilo mě to docela o té hudbě přemýšlet. Vytvořilo mi to takový opěrný bod, od kterého jsem mohl pokračovat dál.

To byly asi nějaké tabulatury, ne? Ty taky není úplně snadné se sám od sebe naučit číst. Měls někoho, s kým ses mohl poradit?

Neměl, já jsem totální samouk. Učil jsem se sám i noty, hrozně mě to bavilo. A když tě něco baví, nic pro tebe není problém, když se chceš něco naučit, cestu si k tomu najdeš.

Problém samouků bývá, že se naučí různé zlozvyky.

To je přesně i můj případ. Naučil jsem se několik věcí, kterých jsem se v pozdějších letech těžko zbavoval.

Co třeba?

Obecně – něco se naučíš a až po letech zjistíš, že se to dá zahrát mnohem jednodušeji. Protože ti to nikdo neřekl. Kytara má prostě tu nevýhodu, že se na ní dá jedna věc zahrát na sedm různých způsobů, a ne všecky jsou ty nejpohodlnější a nejvhodnější.

Luboš Andršt říkal, že na tohle je dobré „odezírat“ – koukat kytaristům na ruce, aby člověk viděl, kde co hrají.

Přesně tak, to jsem taky dělal. Ale teď jsi mi připomněl, že jak ses mě ptal, podle čeho jsem se učil, tak se ke mně dostala taky knížka Luboše Andršta Jazz, blues, rock. Ale vůbec jsem jí nerozuměl...

V tom jsi asi nebyl sám...

Ono je to opravdu tak složité, že i když do toho kouknu dneska, řeknu si, že nevím, jestli bych to dal, je to úplný matrix... Ale tím nechci říct, že mi to nic nedalo, pár věcí jsem si tam našel. Třeba blues je tam opravdu dobře vysvětleno.

Hudbou jsi tedy byl plně zaujatý, ale nepředpokládám, že bys před sebou v téhle době měl nalinkovanou kariéru profesionálního muzikanta...

Můj problém byl, že jsem ještě v devítce, než jsem začal hrát, nevěděl, co chci dělat. A tak jsem šel na dopravní průmyslovku do Plzně – jenom proto, že tam šel jeden můj kamarád. Ale v prváku jsem se zbláznil do kytary a zjistil jsem, že to, co studuju, nechci nikdy dělat. A tak jsem někdy ve druháku nebo ve třeťáku řekl rodičům, že chci ze školy pryč a jít na konzervatoř. Ale oni, že ne, že si musím napřed udělat maturitu. A tak jsem to doklepal. Ovšem jen díky tomu, že náš třídní věděl, že mám namířeno někam úplně jinam, tak mi tu čtyřku přiklepli.

Šel jsi tedy na tu vysněnou konzervatoř?

Přešel jsem do Prahy na Ježkárnu, která ale byla dost jiná, než je teď. A tak zčásti kvůli tomu, že jsem měl zdravotní problémy s rukou, kterou jsem měl „přecvičenou“, a zčásti proto, že už jsem měl chození do školy plné zuby, jsem to tady asi po roce zabalil. A i s hraním jsem si musel dát pauzu.

Bylo v téhle době už jasné, že tvojí hlavní cestou bude jazz?

To určitě ano. Už ta první kapela, kterou jsme měli s Marcelem a Frantou Kučerou, se kterou jsme se snažili hrát i vlastní věci, byla jazzová. Pak ještě byla jedna nebo dvě další kapely, načež jsem se v Praze dostal do Kontrabandu Milana Svobody. Takže směr byl jasný.

To je zajímavé, vstoupit jako de facto asi pořád ještě začátečník do big bandu, což je patrně dost jiný způsob hraní...

Mně pomohlo to, že jsem hned po škole začal hrát v plzeňském divadle, kde byly na repertoáru i muzikály. A to tě dost vycvičí, naučíš se akordy a číst z not, takže když pak přijdeš do big bandu, víš si rady.

Tvoje generace na pražské jazzové scéně je taková hodně specifická „buňka“, všichni se znají, všichni spolu hrají, dokonce se všichni kamarádí a mám ten dojem, že tam není žádná řevnivost. Jak se ti povedlo do téhle party včlenit?

Já si dovolím říct, že já a moji kamarádi jsme tu „naši generaci“ vytvořili. S Marcelem jsme udělali Muff, na to se nabalil Kuba Zitko, pak se objevila Beata Hlavenková, Kuba Vejnar, pak skoro ti samí lidi udělali NUO, přišli dechaři jako J.J. (trombonista Jan Jirucha – pozn. aut.). Všechno se to samovolně nabalovalo a myslím, že nikdo nemusel nikam pronikávat. Spíš jsme to sami vytvářeli.

Jak moc musíš přizpůsobovat svůj styl hraní v různých kapelách?

To záleží na tom, jakou tam máš funkci. Třeba jestli se od tebe čeká, že budeš i skládat, nebo jenom hrát na kytaru.

A takhle se to vymezí dopředu?

Většinou ne. Obvykle prostě řekneš, že máš nějakou věc a jestli si to nechce kapela zkusit zahrát. Anebo dotváříš skladby ostatních lidí, což je taky důležité. Nikdo ti nepřinese v notách do detailu napsaný part, co máš hrát. Přinese jen nějaké téma, nápad – a na tobě je to dotvořit, přidat něco svého, dát tomu svůj zvuk.

Hrál jsi vlastně někdy takovou tu vysloveně jazzovou kytaru, na kterou se používá lubovka?

Samozřejmě jsem ji taky měl, ještě v Plzni, v té naší první kapele. Pak jsem definitivně přešel na „placku“, ale potom jsem si ještě jednou koupil takovou pololubovou, Gibsona. Nejslavnější je Gibson ES-335 a já měl 333. Ale pak jsem ji prodal a skončil jsem jen u jedné kytary, stratocastera.

V čem je pro tebe stratocaster tak zásadní?

Nevím, prostě mi tak nějak sedí...

Ona je to dost univerzální kytara...

Přesně tak, dá se na ni zahrát úplně všechno. Něco jako telecaster, ale mně prostě víc sedí stratocaster. Je to kytara, která ti nedá vůbec nic zadarmo. Je v ní všechno, ale musíš si to vydřít. Ale to mě stejně neodradilo. Nejvíc mě na stratocasteru baví zvuk.

A ty jsi nikdy neexperimentoval, když tedy nepočítáme ty Jolany v začátcích, s různými typy kytar? Byť třeba jen prostřednictvím výpůjček?

Ale jo, samozřejmě že jo. Měl jsem telecastera, toho si ve škole půjčuju dodneška, měl jsem tu pololubovku, jednou jsem si koupil i japonského gibsona, ale toho jsem po měsíci vrátil, protože jsem zjistil, že to není pro mě.

Neseděly ti humbuckery?

Možná taky. I když na jednom stratocasteru, kterého jsem měl docela dlouho, jsem měl taky humbuckery. Takže v nich to nebylo. Ale prostě mi nějak neseděl ten typ kytary, nešel mi do ruky.

Ve tvém případě jsou velkou kapitolou krabičky, těmi jsi proslulý...

Bejvalo, bejvalo...

No, já si teď pouštěl tvoji sólovou desku Electric Madness z roku 2018, která je pořád velmi svěží, a tam není snad jediný tón čistý. Jakým vývojem jsi tedy prošel?

To by nejlíp dokumentovala velikost mého pedalboardu, který byl v roce 2010 asi takovýhle (ukazuje něco kolem metru – pozn. aut.) a teď, v roce 2024, je takovýhle (nějakých třicet centrimetrů – pozn. aut.). Mě vlastně nikdy nebavil čistý zvuk elektrické kytary. A tak jsem si pořád kupoval nějaké krabičky, abych ho „zamaskoval“. Ale jak je člověk starší, čím dál víc dochází k tomu, že na tom suchém zvuku přece jen něco je, a že je vlastně možná dokonce nejlepší. Takže k tomu, čemu jsem se v mládí vyhýbal, se dneska obloukem vracím.

Druhá věc je, že mi dneska připadá zbytečné mít hodně krabiček, protože je mají všichni. Doba se změnila, objevilo se hodně výrobců, jsou mnohem dostupnější. Dřív sis koupil krabičku a pořád za tebou chodili lidi, kteří se ptali, co to je. Dneska už se tě nikdo nezeptá, protože všichni všechno znají a všichni všechno mají. A krabičky mají i basisti, mají je i klávesisti, a krabičky mají i dechaři, na saxofony a trumpety. Takže funkce kytaristy s krabičkami už je trošku zbytečná. A víc se prosazuje čistý zvuk. Takže: nějaké krabičky samozřejmě pořád mám, ty základní zvuky jsem si nechal, ale už mě to zdaleka tolik netankuje.

Dá se to tedy shrnout tak, že už tě tolik nezajímá zvuk, ale primární se stal výraz, feeling?

To je docela přesné. Můžu to dokumentovat třeba na Muffu. Tam je nás s různými efekty dneska už tolik, že tam teď mnohem častěji používám čistý zvuk kytary. A kromě toho jsem si opravdu uvědomil, že zdaleka nejdůležitější je, jak člověk hraje, tedy co ti leze z té samotné kytary. To mě teď dostává nejvíc.

Možná mě vyvedeš z omylu, ale zdá se mi, že je na české jazzové scéně oproti třeba saxofonistům nebo pianistům hrozně málo kytaristů. Čím to je?

Možná máš pravdu. Ale ona kytara přece jen není úplně typický jazzový nástroj, jako třeba saxofon. Co můžeš hrát na saxofon? Hlavně jazz. Když máš kytaru, dá se na ni hrát tisíc věcí včetně jazzu, ale primárně jazzový nástroj to není. Já myslím, že tady jazzových kytaristů máme celkem dost, ale možná o nich není tolik slyšet, možná taky hodně hrají i jinou muziku, takže jsou známější třeba z jiných stylů. Ale já to zas tak moc nesleduju, takže nemám takový přehled, abych ti o tom mohl něco vyprávět.

Sleduješ aktivně, co se děje v muzice ve světě? Samozřejmě s ohledem na kytary.

Tak ti kytaristé, které já jsem hodně sjížděl, když jsem začínal, jsou dneska už staří dědkové.

Například?

Frisell, Scofield a tahle parta. Byl jsem teď na nich na obou, je to pořád super, ale přece jen je cítit, že už jsou trochu starší. Ale samozřejmě poslouchám i mladší kytaristy, teď se mi třeba v Jazz Docku moc líbil Jonathan Kreisberg.

Před dvěma lety jsem tě viděl na trutnovském festivalu hrát s Hudbou Praha, ještě byl Michal Ambrož naživu. Tehdy jsi mi říkal, že tam jen zaskakuješ. Nicméně letos při vzpomínkovém koncertě v Lucerně jsi s ní hrál zase a působilo to tak, že jsi stálý člen kapely. Jak to tedy je?

Původně tam hrál Michal Pelant, ale protože hraje hlavně s Davidem Kollerem, nemohl na každý koncert. Takže mě pozvali jako záskok, nicméně časem se to vyvinulo tak, že jsem hrál asi osmdesát procent koncertů. Tak asi po dvou letech Michal rozhodl, že budu právoplatným členem kapely.

Když jsme se bavili o tom, co jsem poslouchal ve svých začátcích, zapomněl jsem zmínit Hudbu Praha a Jasnou páku. Dokonce jsem poslouchal i Visáče... Takže jsem ty písničky znal, akorát jsem na ně v průběhu let zapomněl. A když jsem nastoupil do Hudby Praha, tak se mi to všechno znovu vybavilo, všechny ty Špinavý záda a tak. A uvědomil jsem si, jak jsou to vlastně dobré písničky. Jednoduché, dobře napsané písničky. Takže jsem se tam cítil dobře.

Ta část hudební scény, na níž se většinou pohybuješ, tedy ta jazzová, se vyznačuje tím, že tam všichni hrají se všemi. Má to nějaká pozitiva a nějaká negativa?

Pozitivum určitě je, že se všichni znají a kamarádí spolu, je to hodně propojené. A negativa? Možná, že z hlediska posluchače vypadá divně, když jde na dvě různé kapely, ve kterých jsou ti samí lidé. Ale já myslím, že to většině lidí nevadí, přece jen záleží na tom, co ta kapela hraje a jaký má výraz.

Nicméně je možné při tomhle nastavení v rámci těch kapel nějak systematicky pracovat? Třeba pravidelně zkoušet?

Dobrý příklad je opět Muff. Tam už dvacet let hrajeme ve stejné sestavě. Je zázrak, že jsme to spolu vydrželi, ale problém je, že všichni hrajou, aby se uživili, v dalších kapelách, a pak je problém to časově sladit, abychom si vůbec zahráli. Protože se stává, že čtyři můžou a jeden nemůže. No a se zkouškami zase bývá potíž, protože řada z nás učí nebo má jinou další práci.

Ty taky učíš...

Na ZUŠce.

Jakou metodou učíš? Nebo přesněji řečeno, co se snažíš svým žákům předat?

To se musí rozdělit na dvě kategorie. Buď učím malé děti, tam se to snažím nijak nehrotit, jde o to, aby se naučily spíš akordy a písničky, nesnažím se je drtit etudami. A když učím dospělejší, většinou mi řeknou: „Já bych chtěl umět hrát takhle a takhle.“ A já mu na to řeknu, že k tomu musí umět tohle a tohle. Jenže když jim tohle řeknu, dost často už podruhé nepřijdou... (smích)

Proč?

Protože si myslí, že je to naučím já. Že jsem kouzelník, který se jich dotkne a oni budou hrát jako nějaký jejich idol. Neuvědomují si, že je to práce, že nad tím člověk musí dlouho sedět a cvičit, cvičit, cvičit. To spousta lidí nechápe. Nebo to chápou, ale nechtějí to dělat. Samozřejmě jsou i výjimky.

Učíš i tak, že někdo přinese nahrávku své oblíbené kapely a chce se naučit kytarové party?

No jasně. Když přijde rocker, nenutím ho hrát jazz, to je samozřejmé. Nabídnu mu ho, vysvětlím mu, že kdyby se ho taky naučil, dalo by mu to jiný pohled na jeho vlastní hraní, ale když nechce, tak mu to nenutím. Každého naučím, co chce umět. Už za mnou taky jednou přišel žák, že chce naučit sólo od Oldy Říhy...

To muselo dát práce...

Jasně, stáhnout Oldu není legrace. Je tam spousta jemných nuancí...

Jinou práci momentálně neděláš? Živí tě hraní a učení?

Primární je učení, hraním si spíš jen přivydělávám. V tom žánru, kterému se věnuju, se hraním živit fakt nejde.

Je v té muzikantské „buňce“, v níž se pohybuješ, pořád ještě potenciál zakládat nové kapely, nebo už jsou takříkajíc rozdané karty?

Myslím, že už je to hodně usazené, nikdo se moc do ničeho nepouští. Nové kapely teď zakládají ti mladší.

Jak velkou roli pro vaši generaci sehrál pražský klub Jazz Dock, který teď oslavil patnáctiny?

Velkou, to byl jednoznačně zázrak na Vltavě. Je to jen můj pohled, ale vidím to tak, že do té doby tu byly klasické jazzkluby jako Agharta nebo Stará paní, a ty byly určeny primárně turistům. Tam by člověk mohl hrát deset, dvacet let, a vůbec nic by se nestalo. Protože turisté přijedou a odjedou. Naproti tomu Jazz Dock byl první, kam začali chodit normální lidi, a taky muzikanti. Před Jazz Dockem byl chvíli takovým místem Jazz Club Železná, tedy dnešní Agharta, tam už to bylo trochu uvolněnější. Ale pak to zaniklo.

Další plus Jazz Docku je, že když vzal dramaturgii do rukou Kuba Zitko, začaly sem jezdit výborné kapely zvenku, nejen ty slavné, ale i ty méně známé.
Já tam vidím ještě jedno pozitivum: že tam muzikanti chodí i mimo svoje hraní nebo po vlastních koncertech jinde.

To máš pravdu. Já už tomu teď moc nedám, ale taky jsem tam chodil. Ono je to dáno i tamní otvírací dobou, protože jinde se třeba ve dvanáct zavírá a v Jazz Docku je to přece jen benevolentnější... Řekni mi na závěr, abych se v tom trochu zorientoval, ve kterých kapelách momentálně nastálo hraješ – nemyslím tím jednorázové záskoky.

Tak samozřejmě Muff, dál hraju s Yvonne Sanchez, hraju i s Kubou Doležalem, i když ten má teď se svojí kapelou nějakou pauzu. A pak samozřejmě mám svoji kapelu Electric Madness... Ale taky hrajeme míň než dřív.

Máš vytížené spoluhráče?

To taky, ale já sám si teď dávám tak trochu pauzu, nemám potřebu za každou cenu hrát.

Připustil bys, kdyby tvoji stálí spoluhráči pro svoje jiné závazky s tebou už nestíhali hrát, jinou sestavu, třeba s o generaci mladšími muzikanty?

Určitě. Jde o to, jak ti lidi hrajou, ne kolik jim je. Problém je, že já ty mladé lidi neznám, nemám je kde poznat. Musel bych se asi s někým potkat náhodou.
A jak ses ptal, s kým hraju, tak ještě musím zmínit Jazz Dock Orchestra, tam nejsem pravidelným členem, ale když potřebují kytaru, zavolají mi. A se zpěvákem Jonathanem Ramirezem Garciou, to je manžel Yvonne Sanchez, s tím hrajeme i v příležitostném Jazz Dock House Bandu – jako třeba teď na oslavách patnáctin klubu. A nesmím zapomenout na Hudbu Praha, která teď hraje jednou za rok.