Poprockoví Wet Leg na druhé desce objevují, že láska bolí a baví zároveň
Britská kapela Wet Leg se stala v divoké covidové době senzací nejen tamní hudební scény. Jejich druhé album Moisturizer představuje citelný posun pětice od ironické lehkosti debutu směrem k hlubší emocionalitě a vrstevnatějšímu výrazu. Kapela z ostrova Wight potvrzuje, že není jen virálním výstřelem poslední doby, ale tvůrčím tělesem s vizí, tahem i odvahou.
Když Wet Leg v roce 2021 vypustily do světa svůj první singl Chaise Longue, znělo to jako vtip publikovaný pro čirou zábavu, který přerostl do nečekané letní hymny. O rok později už Rhian Teasdale a Hester Chambers sbíraly ceny Grammy, Brit Awards a ovládaly festivaly po celém světě. Debutové bezejmenné album plné suchého humoru, kytarových háčků a generačního odstupu působilo jako soundtrack ke světu, který se nebere vážně. Zároveň to ale byla past: jak navázat na úspěch, který vznikl z náhody, švihu a dokonalého momentu?
Na novince Moisturizer už nejde o záblesk, ale o vývoj. Kapela se oficiálně rozrostla v pětičlennou formaci, produkce se znovu ujal ostřílený producent Dan Carey (například Kae Tempest, Black Midi nebo Fontaines D.C.) a mix svěřili ještě protřelejšímu Alanu Moulderovi (The Killers, Depeche Mode nebo The Smashing Pumpkins). Ale hlavní posun je jinde: v hloubce témat, v síle emocí a ve zvuku, který už není jen stylizací, ale osobním vyjádřením.
Na rozdíl od debutu, kde láska působila jako nemoc, se Moisturizer noří hlouběji do citů – od odporu a paniky až po radost z blízkosti. Skladby jako CPR zachycují emoční zmatek s bouřlivou energií, zatímco závěrečná U and Me at Home oslavuje domácí štěstí s odzbrojující upřímností. Wet Leg si stále uchovávají nadhled. V Catch These Fists spojují taneční groove s výpovědí o obtěžování, Mangetout zase servíruje sarkastické výpady s neodolatelným klidem. Jemnější odstíny přináší Pond Song od Hester Chambers nebo shoegazově smyslná Pillow Talk. Texty často čerpají z popkultury (Pokémon, Davina McCall) a kombinují hravost s nečekanou otevřeností. Teasdale zpívá o queer identitě i strachu z lásky bez přetvářky. Právě to dává albu hloubku, aniž by ztratilo lehkost.
Co na desce jako muzikanti oceníte?
Hudebně je Moisturizer znatelně vrstevnatější než debut. Zvuk je robustnější, bohatší na textury i dynamiku. Kapela často pracuje s kontrasty – ostré kytary proti jemným syntezátorům, přímočaré beaty vedle kolážovitých struktur. Skladby jako CPR, Pillow Talk nebo Don’t Speak ukazují nový tvůrčí elán: trojité kytarové linky, těsně propletené rytmy a odvážná práce s formou. Produkce Dana Careyho tento posun podporuje – méně minimalismu, více hluku, ale pořád s prostorem pro melodii. Vždyť skladby jako Pokémon nebo Davina McCall představují kapelu v až nečekaně zklidněné poloze, která může připomenout Travis nebo Turin Brakes. Rhianin vokál prochází vrstvami efektů i jemné harmonizace, nikdy ale neztrácí přirozený výraz. Kapela zní jako živý organismus – pětihlavá rocková mašina, která právě strhla z kapoty nálepku „v záběhu“.
Zatímco debut těžil z odzbrojující jednoduchosti, letošní následovník Moisturizer ukazuje, že Wet Leg mají potenciál dlouhodobě růst. Hudebně i tematicky se nebojí odbočit, překvapit, zpomalit. A i když možná už nikdy nenapíšou tak přímý hit jako Chaise Longue, v dlouhodobé perspektivě na tom nezáleží. Tohle je kapela, která si tvoří vlastní svět – a která ví, že humor i bolest mohou existovat v jedné větě. Kvinteto nepřipravilo svou druhou deskou posluchačům tak intenzivní zážitek jako tři roky starý debut, připravilo si ale půdu pro přirozený budoucí vývoj.
Wet Leg – Moisturizer
Domino rec.; 2025; 00:38:22
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
