Urian Hackney (Iggy Pop, The Armed): Kytara pro leváky nebyla, tak jsem sedl za bicí

S Urianem jsme se po e-mailu předběžně dohodli, že se potkáme během dne, před Iggyho koncertem. Pak se ale dlouho nic nedělo a zdálo se, že ze setkání sejde. Nakonec se mi asi půl hodiny před koncertem na displeji telefonu objevila zpráva – psal sám Urian a navrhl, že se můžeme sejít hned po vystoupení. A skutečně, dorazil přibližně půl hodiny po skončení koncertu v dobré náladě. Společně jsme se vydali festivalovým areálem do klidného zázemí press centra, kde jsme si nerušeně povídali o jeho působení po boku Iggyho, rodinné hudební historii, jeho vlastním studiu i skateboardingu.

Jak sis užil dnešní vystoupení?

Vystoupení bylo skvělé. Lidi tady byli z Iggyho opravdu nadšení, což atmosféru ještě umocnilo.

Jak se ti vlastně naskytla příležitost být součástí Iggyho koncertní kapely?

Iggy byl fanouškem The Armed a oslovil mě přímo. Říkal, že se mu líbí, jak hraju na bicí. Hodně věcí se prostě sešlo. Potkal jsem ty kluky, když jsme spolu hráli na festivalu v Polsku. S Iggym jsem se nesetkal, ale s kapelou jo, a taky s Leronem Thomasem, který u Iggyho hrál na dechové nástroje a produkoval album Free. Během té doby jsme se také spřátelili, představil mě Iggymu a já se stal členem kapely. 

Jak probíhaly přípravy na turné? Má Iggy nějaké speciální požadavky na to, jak chce aby kapela zněla? Má případně někdo na svědomí hudební režii a řídí kapelu?

Tím hudebním režisérem kapely jsem byl zvolen já. Na začátku jsem všem posílal nahrávky skladeb, na kterých jsem hrál, aby si je mohli nazkoušet. Naším cílem bylo, aby to znělo co nejvíc jako originální nahrávky, aby se Iggy mohl dostat do svého primárního stavu a dělat to, co umí nejlíp.

Toho jsem si všiml. Písně se velmi věrně držely formátu z alb Stooges. A naopak třeba skladba Some Weird Sin zněla přesně jako na desce produkované Bowiem. 

Jo, mám pár fíglů na bicí. Iggy byl bubeník a naučil Scotta (Ashetona) hrát na bicí, když se formovala kapela The Stooges, takže na bubeníky velmi spoléhá. Například používám tlumicí kroužek na snare pro věci od The Stooges – úder pak zní krátce, staccato. Naopak u Lust for Life ho sundávám, aby měl snare zvonivý, bombastický a velkolepý zvuk, přesně jako na desce.

Pocházíš z hudební rodiny. Tvůj táta Bobby Hackney hrál s tvými strýci, a dodnes hraje, s proto-punkovou kapelou Death.

Ano, a já nyní hraju v Death na kytaru.  

Měl jsi silnou inspiraci už od dětství?

Víš, co je legrační? K punk rocku jsem se dostal přes skateboarding. Tak jsem se seznámil s hudbou Iggyho, s MC5, Bad Brains, všechno se ke mě dostalo ze skateboardingu. A to bylo ještě předtím, než jsem odhalil, že můj otec a strýcové byli v kapele, která předcházela punku. Když jsme to zjistili, ujasnilo nám to, kým jsme jako lidé. Bylo to jako: „Aha, to dává smysl.“ On a jeho kapela vlastně začali tím, že sledovali Iggyho koncerty! Byl na jedněch z prvních Iggyho koncertech, tehdy jako Psychedelic Stooges, s Grand Funk Railroad, Alice Cooper a těmahle kapelama.

Kdy jsi začal hrát na nějaký hudební nástroj? Byly bicí tvá první volba?

Vlastně můj první nástroj byla kytara, a to ve věku 3 nebo 4 let. Nakonec jsem ale začal hrát na bicí, protože jsem levák a většina kytaristů jsou praváci. Nemohl jsem najít kytaru pro leváky, tak jsem si řekl: „Kašlu na to,“ a začal hrát na bicí. Jsem stále levák, takže můj styl hry je obdobný jako u Ringa, který to vede levou rukou a já také.

V hudební tradici rodiny Hackneyů pokračuješ se svými bratry v kapele Rough Francis. Můžeš nám popsat, jak k tomu všemu došlo? Jak se stalo, že tři bráchové najdou oblibu ve stejné muzice a rozhodnou se ji tvořit společně? 

Můj starší bratr Bobby mě přivedl ke skateboardingu. Měl jsem štěstí, že na mě měli přímý vliv moji bratři, kteří se už tomu všemu věnovali a od kterých jsem se mohl učit. Když jsem byl malý, chodili na střední školu, byli starší a zažívali všechny ty věci. Byl mezi námi vždycky věkový rozdíl a víš, jak to chodí s mladším bratrem. Když mi bylo sedmnáct, osmnáct, byli jsme konečně všichni dost staří na to, abychom spolu mohli trávit čas.

Nakonec jsme založili Rough Francis, protože to byla přezdívka mého zesnulého strýce Davida, který byl kytaristou kapely Death. Když jsme všichni zjistili, že náš táta byl v punkové kapele, založili jsme Rough Francis, abychom hráli covery z alba Death, které nikdo předtím neslyšel. Hráli jsme jako cover band jen na několika koncertech, než můj táta a strýc kapelu znovu rozjeli. Začali jsme jako misijní projekt, abychom světu ukázali, že tahle hudba vůbec existuje. Byla to opravdu zajímavá doba.

Hráli jste taky písně Bad Brains…

Ano, je to tak! Vlastně před Rough Francis jsme hráli coververze Bad Brains. Hráli jsme s naším kamarádem Alanem Blackmanem. Nazvali jsme se Three Hackneys & The Blackman, což je docela vtipné, protože Alan je běloch. (smích)

Poslouchal jsem taky tvé dubové nahrávky Night Of The Living Dread.

Můj otec byl nejprve reggae hudebník a já jsem se nakonec dostal k dubové hudbě. Dub a punk jsou pro mě v podstatě totéž. Koukni se na Bad Brains, The Clash, The Jam. Všechna ta hudba byla velmi silně ovlivněna dubem. Zejména v punkovém světě tvořila cosi jako doprovodnou hudbu. Když hráli Gang Of Four, tak před začátkem pouštěli hudbu King Tubbyho.

Mám pocit, jakoby se dub stal mou součástí, opravdu mě to chytlo, když jsem začal budovat své studio. Stále pracuji na té desce, která by měla být hotová snad ještě letos. Iggy mě ale potřeboval, takže jsem byl zaneprázdněn a neměl jsem moc času na nic jiného. (smích) 

Nahrával jsi všechno sám?

Ano, všechny nástroje jsem nahrál sám ve svém studiu.

Skladby mají opravdu old school dub sound a mají duch Lee Perryho a jiných dubových velikánů. 

Použil jsem vintage konzoli Auditronics z 70. let. Vše nahrávám na pásku. Můj pracovní postup a způsob nahrávání je velmi rychlý. Snažím se tomu nevěnovat příliš mnoho času. Snažím se, aby to bylo co nejčerstvější a nejupřímnější. Zkouším  nahrát všechny skladby na jeden zátah, pak je jen smíchat a hotovo. Takhle vznikala většina starých dubových nahrávek, protože lidi tenkrát neměli dostatek pásů, času ani peněz. A já do té kategorie také spadám. (smích)

Kdo tě naučil studiové práci?

Hodně věcí o studiu jsem se naučil od svého kamaráda Olivera, jenž provozuje studio vedle mě, a od Dalea Eppersona, který byl Les Paulův technik. Les Paul vynalezl vícestopé nahrávání a když zemřel, Dale mi o tom předal spoustu informací. Dal mi také dobré základy elektroinženýrství, abych si mohl postavit vlastní vybavení a vytvořit věci, které chci ve studiu slyšet.

Věděl jste od začátku, jak má tvé studio vypadat a jaké vybavení v něm bude?

Podlaha pochází ze skládky, tam jsem našel i nějaké vybavení. Vše mi prostě spadlo do klína. Naštěstí to byly věci, které se mi opravdu líbily. U skateboardingu je to tak, že trik uděláš milionkrát, ale pokaždé je jiný. Chtěl jsem, aby moje studio působilo stejně. Proto dělám spoustu analogových věcí, spolupracuji s mnoha punkovými kapelami a používám co nejvíc věciček, kterých se můžu dotknout.

Zatímco svět se vyvíjí, je tady umělá inteligence, digitální technologie a všechny tyhle nesmysly, já se vracím zpět, snažím se být jednodušší, téměř archaický, pokud jde o způsob nahrávání hudby a také způsob, jakým ji hraju.

Jsi také velký milovník skateboardingu. Je to tak? Je to sport, u kterého existuje určité riziko zranění. Můžeš si poranit ruce a tak podobně, což by u bubeníka nebylo zrovna nejlepší. Dáváš si před turné s Iggym od skateboardingu pauzu, abys ses vyhnul případným zraněním, které by tvou účast ohrozily?

Vzal jsem si s sebou na cestu své prkno. Iggy a celý tým mi věří. Vědí, že neudělám nic šíleného. Umím docela dobře padat. Skateboarding je z velké části jako bojové umění. Trénink, disciplína a trpělivost, ale také obratnost a schopnost naučit se padat, naučit se překonávat překážky.

Někdy jsem při skateboardingu trochu nervózní, ale nepřekračuji své limity. Mám hranici, kterou jsem si sám stanovil. Když cítím, že se něčeho bojím, tak přestanu. Skateboarding je prostě součástí toho, kým jsem, a musím mít svůj skateboard vždycky s sebou. (smích)

Jakou v součastnosti používáš bicí sestavu? Všiml jsem si dobře, že hraješ na Ludwigy?

Jasně, Ludwig. Většinu času hraju na Vistalites. Ludwigy používám už několik let. Vždycky jsem je miloval. Je to klasika, jsou nejlepší, vždycky znějí dobře, vypadají skvěle, jsou hlasité. Miluji je! Prostě dělají to, co mají, konkrétně pro Iggyho a rock & roll a punk. Máš na sobě tričko Bad Brains, Earl Hudson hrál taky na Vistalites. Hodně z toho zvuku bylo velmi silně ovlivněno Vistalites. Jsou prostě perfektní pro můj styl. 

Co se týče činelů, tak používám Paiste. Jsem endorserem této značky. Jsem také velkým fanouškem Johna Bonhama, který hrál na Vistalites a Paiste, takže já musím taky. (smích)