Přejít k hlavnímu obsahu
Alfa a omega úspěchu je, aby si manažer a interpret rozuměli | Foto: archív Jana Seidela
Alfa a omega úspěchu je, aby si manažer a interpret rozuměli | Foto: archív Jana Seidela
Tomáš Foltán - Út, 31.03.2020 - 08:00

Jan Seidel: Práce manažera je spojovat a delegovat, důležitá je i důvěra

V minulém, prvním díle série rozhovorů s názvem „Život hudebního manažera“ jsme se podívali na alternativní scénu. Michal Janík nám představil fungování kapely Zrní i práci na několika projektech zaráz. V dalším rozhovoru, tentokrát s Janem Seidelem, manažerem Tomáše Kluse, se podíváme na pozadí značky „Klus“ a všech strastí i výhod, které s tím jsou spojené. Během rozhovoru jsme se dotkli mnoha témat, která přinesla vztek i dojetí. Jak sám Jan Seidel říká, „mezi manažerem a interpretem musí fungovat autenticita, musí si rozumět.“

Členem týmu a manažerem Tomáše Kluse jste od roku 2016, předtím jste 14 let pracoval jako obchodní ředitel v reklamní agentuře. V hudbě jste se nikdy nepohyboval. Pomohlo vám to nějak k práci manažera?

Když jsem přemýšlel nad tím, co práce manažera obnáší, tak jsem zjistil, že to je mít přehled a pomáhat. Dále delegovat a spojovat, to vše s ohledem na instanci nejvyšší – „bosse“. Beru to tak, že jsem takový trošku Džin z Aladinovy lampy, který učesává cestu tomu, kdo má tu vizi, ten cíl. A to je spojnice toho, jak jsem se k tomu dostal. Když jsem byl v reklamní agentuře, která se zabývala velkoplošnou outdoorovou reklamou, tak to bylo stejný. Pomáhat lidem, kteří měli vize, a já je realizoval, v nějaké jejich ideální představě a s mým názorem.

A jaká je vaše cesta k Tomášovi?

Po čtrnácti letech v reklamce jsem byl už docela vyhořelý, ta rutina. Práce v reklamní agentuře je hodně o scházení se s lidmi a navazování kontaktů. To je dobrý předpoklad i pro práci manažera, stýkat se s lidmi a řešit možné i nemožné projekty nebo obchody. Na konci mé kariéry v agentuře jsem ale začal vysílat mezi přátele informace, že už mě to nebaví a hledám něco jiného. A jedním z mých blízkých přátel, se kterým se znám už od dětství a máme se opravdu rádi jako přátelé, je Tamara (manželka Tomáše Kluse, pozn. autora). Ta mi navrhla, jestli nechci dělat manažera Tomášovi. Ono se to asi moc neví, ale Tamara obecně je typ člověka, který umí spojovat lidi a různě jim pomáhat. A já jsem vůbec netušil, jestli to mám vzít nebo ne. Protože Tomáše jsem znal jen z rádia, obecně, nijak zvlášť detailně.

Přesto jste to vzal.

To ano, navíc s tímto humorným bonusem; Tomáš o mně věděl, znal mě z vyprávění. A vlastně na mě tak trochu žárlil. Nakonec jsme se potkali, a jak Tamara předpověděla, tak jsme si vlastně „sedli na první dobrou“. To si myslím že je alfa a omega úspěchu, aby si manažer a interpret rozuměli. Souhlasím s jeho směřováním, chováním, cítím z toho radost. A já to beru jako poctu, pracovat s ním. Ale on to vidí stejně vůči mně, má ke mně úctu a ví, že mu doplňuji ty složky, které potřebuje a kterých není sám schopen.

Když jste tedy kývl na tu nabídku manažera, tak jste nastoupil do pomyslného rozjetého vlaku. Řešili jste spolu nějakou změnu jeho image?

Vůbec! Celý ten tým okolo Tomáše funguje symbioticky, jako rodina. Tomáš, jako pomyslný vrchol pyramidy, je autentický, dělá, co cítí. My všichni to respektujeme, on je ten, kdo nám umožňuje dělat naši práci. On funguje, my taky. Tam nebyla potřeba žádné změny, neměl jsem žádnou vizi. Navíc Reidy (Radomír Pivoda, druhý Tomášův manažer, pozn. autora) mi při odchodu předal celý plán RecyKlus Tour a já jsem plnil jen tu praktickou část. Aby měli kde hrát, co jíst, kde spát, jak prodávat lístky, bezpečnost… To, co jsem viděl, že je potřeba, na to jsem skočil a začal konat.

Jaké jsou vaše vztahy v kapele?

Humor, úcta, komunikace. Kluci mi dávají naprostou volnost. Ale samozřejmě, když se něco nepovede, nechají mě v tom pěkně vykoupat, nicméně s humorem. Když jste celé léto na festivalech a turné – prostě stále spolu, ideální je věci brát s humorem a nadsázkou. Při našem prvním setkání, kdy jsem před ně předstoupil jako nový manažer, tak jsem prý řekl něco, přesně si to nepamatuji, ale určitě to bylo úplně mimo mísu, přisprostlé a blbé (začne se smát, pozn. autora), čím jsem je ubezpečil o tom, že to bude fungovat. Dál už prý nic neřešili. Asi to zní divně, ale my se v tom našem spolku tímto kouzelně doplňujeme. Naše vztahy jsou naprosto přátelské. A všechno to vychází z Tomáše, že on se k nikomu nechová nadřazeně. Celý tým je jako jeden člověk.

Není to na škodu, že jste všichni přátelé? Kdo má teda potom tu odpovědnost?

On ale mezi námi existuje respekt, vůči nějakým pozicím. Samozřejmě, že lidi za mnou chodí a ptají se, jestli můžou to a ono. A já říkám jasný, úplně v pohodě. I když to můžou udělat sami od sebe, tak za mnou chodí a slušně se zeptají. Myslím, že je to zásluha Tomáše. Tak jak se on chová k druhým, tak se chovají oni k němu. Pořád je to firma, pro kterou pracujeme a která nás živí. Učíme se od sebe navzájem, i z našich chyb.

Co je prací hudebního manažera?

Já myslím, že je to o držení té skupiny lidí pohromadě a balancování různých věcí tak, aby to všem co nejvíce vyhovovalo. Co vím od jiných kapel nebo i od kluků z Cílové skupiny, kteří mají své projekty a zkušenosti, tak to všude takto přátelsky nefunguje. Snažím se být filtrem, aby to všechny bavilo a měli radost. A je jedno, jestli jste manažer v hudbě nebo kdekoliv jinde, tohle je aspekt managementu obecně.

Říkáte, že členové Cílové skupiny nehrají jen s Tomášem Klusem, ale i s dalšími projekty…

Oni by se neuživili. Nebo aspoň ne plnohodnotně. Tomáš Klus vznikl jako osobnost, ne jako kapela. Kromě Jirky Kučerovského, který má podíl ve firmě, tak jsou kluci „námezdní hudebníci“. Ale vážení a jedineční! Teď je třeba období, od půlky prosince do března, kdy se s Tomášem věnujeme jiným projektům; divadlo, příprava turné, iniciativa zalohujme.cz, a též nejedna charitativní akce. Musíme se věnovat i jiným věcem, protože být celý rok na turné by nefungovalo. A tak to mají i kluci z našeho týmu.

A jsou nějak limitovaní, z vaší a Tomášovy strany, aby se nepouštěli do některých projektů?

Určitě ne, mají naprosto volnou ruku. Nikdo jim do toho nemluví. Maximálně pak dostanou vtipně a přesně na solar mířenou jízlivou poznámku. Jsou to ale profíci, takže se neurazí.

Co by měl tedy hudební manažer splňovat?

Měl by delegovat a spojovat, mít přehled a pomáhat. To vše pod rouškou důvěry.

Odpovídá to vaší realitě? Nebo jste postupně zjistil, že se musíte ještě něco „doučit“?

Oproti dřívější práci se musím stále učit delegovat práci, v reklamce jsem dělal projekty sám. Těch požadavků na moji hlavu, ze strany Tomáše, členů kapely a lidí okolo, je tolik, že se to nedá zvládnout samostatně. Je to skvělý pocit, když víte, že se můžete opřít o kolegy, zadat jim práci, kterou oni splní a vám ušetří čas na jiné činnosti. Pro ně samotné je to taky povzbuzující, že cítí tu důvěru ve svou práci ze strany druhých. A druhá věc, co mi dělá starost, je time management. Byl jsem zvyklý, že jsem jel na tzv. pracovní dobu. U této práce prakticky neexistuje, respektive je potřeba si ji vytvořit. Tomášova osobnost přitahuje obrovské kvantum lidí, co nás oslovují s různými nabídkami. Vyřídit všechno je nemožné, navíc v kombinaci s interními, kapelními věcmi. Takže se schází víc poptávky, než jsme schopni splnit. Díky za to, ale občas mi dělá problémy to všechno odmítat, vzhledem k Tomášově povaze a dobrosrdečnosti.

Co s tím potom děláte, s těmi nabídkami, i třeba charitativními?

Já bych těm lidem rád vyhověl, mně samotnému se ty nabídky líbí. Takže se to snažím různě spojovat. Máme koncert v rámci turné a na ten si prostě pozveme zástupce nějaké z charitativních organizací a rozdělíme se s ním o naše dobrosrdečné a skvělé publikum. Aspoň takhle, na chvilku, se snažíme pomoci. Ale stejně je obrovský seznam přání, které splnit nedokážeme.

Je něco, co vám hudební management Tomáše Kluse dal, případně vzal?

Určitě mi to nic nevzalo. Dalo mi to ale velkou svobodu, se kterou se učím pracovat. Nikdy jsem nebyl pánem svého času, žil jsem v režimu od devíti do pěti. A teď mám dvacet čtyři hodin, které si plním jenom já sám. A i ve chvíli volna mám stále na paměti, že mi chodí další e-maily, co všechno musím vyřešit apod. Takže se to snažím vytěsnit a najít nějakou rovnováhu, abych si byl schopný odpočinout, věnovat se i rodině, a přitom na nic nezapomenout.

V celkovém součtu koncertů za jeden rok, dejme tomu, je větší podíl akcí domluvených promotéry a organizátory nebo vaše vlastní tvorba?

To je na našem rozhodnutí, na základě nějaké koncepce. Problémem je, že ani já, ani Tomáš, nejsme dlouhodobě koncepční (začne se smát, pozn. autora). Těch nabídek je markantně víc, než kolik si toho uděláme sami. Stále řešíme otázku, jestli to rovnou nedělat všechno jen na sebe. Ale třeba v případě festivalů víme, jak je to náročné takový festival postavit. Díky všem, kteří to dělají a zajišťují, klobouk dolů. Vlastně se na tom i rádi „svezeme“, že je to už připravené, potěšíte lidi i organizátory, protože nás by to stálo mnoho času a práce. Neříkám, že toho nejsme schopni a občas něco takového i děláme, ale ne v obřím měřítku. Naše produkce je především o albech a turné. K tomu se snažíme ty věci obohacovat, aby to nebyl jen koncert sám o sobě, ale měl i nějakou přidanou hodnotu, propojovat příjemný s užitečným.

Jan Seidel

Co to znamená prakticky?

Takhle teď chystáme třeba turné „Paměť písní“, ve spolupráci s Post Bellum, Pamětí národa. Dopoledne děláme pro školy program o českém písničkářství v minulém a současném století, kterým bude Tomáš provázet jako moderátor spolu s Veronikou z Post Bellum. Školy to ví, znají programy a práci Paměti národa. To organizuje Post Bellum. A večer pak uspořádáme ve městě akustický koncert, to je naše část. Skvělý koncept pro menší prostory, menší města, ekonomicky soběstačné, s laskavým přispěním jednoho z našich prvních sponzorů #jsemlaskavec.

Ta poptávka po hraní, je to celoroční poptávka, nebo se to nahrne v nějakou dobu?

Je to celoroční, ale třeba na festivaly je to hlavně o začátku roku, do začátku léta, kdy bookujeme příští rok. Velké festivaly to takhle řeší rok, i dva dopředu, v případě větších a známějších interpretů.

Podle čeho si vybíráte, kterou nabídku přijmete?

Zásadní je termín. Ten vyřeší až 90 % nabídek, protože se nedokážeme rozdvojit. Dalším faktorem je místo, kdy nehrajeme v krátké době ve stejné oblasti. Protože se tak obíráme o fanoušky. Co se týče benefičních věcí, tak na to už tolik nehledíme. Pokud v tom vidíme smysl a máme volno, tak do toho jdeme. Ať je to pomoc onkologicky nemocným nebo třeba domu seniorů. Ale je třeba pochopit, že nemůžete hrát pořád. Nabídky na každý den v roce by byly, ale musíte i někdy odpočívat.

V případě benefičních koncertů se razí dvojí způsob, buď že interpreti jedou zcela zadarmo anebo si berou nějakou částku na pokrytí nákladů. Jak to děláte vy?

Je tam určitá individualita v přístupu. Jsou lidi, se kterými se o tom můžete bavit a pak lidé, u kterých to ani nechcete řešit a prostě jedeme zadarmo. Já tomu věřím a myslím si, že je potřeba pomáhat a motivovat druhé k pomoci. Může nám to ale i ublížit, protože si někdo řekne, proč by platil za koncert, když může zajít na Kluse za „pade“ na charitu. „Problém“ je v rámci kapely, čímž se vracím k těm naším hudebníkům. Že Tomáš řekne, že nechce nic, tak je to s ohledem na jeho možnosti a vědomí, že ho to nezruinuje. Ale ti ostatní, kteří nemají stálé příjmy, musí z něčeho žít. Takže se snažím pro ně získat aspoň nějaké peníze. Z mé strany je to respekt vůči nim, protože jinak bychom museli tu benefici omezit.

A jak to vnímají ti organizátoři beneficí?

Já z toho měl strach, že se urazí, ale oni to chápou. Není to z jejich strany problém. Spíš mě mrzí přístup druhých, kteří do toho nevidí a tvrdí, jak si ten Klus žije, že má na benefici v šatně teplý jídlo, jak si to jako může dovolit? A to je smutný, že se lidi vůbec nad tím nezamyslí. Kritizují něco, čemu nerozumí a ani se nezajímají o to, jak to ve skutečnosti chodí a je mnohdy náročné.

V Parlamentních listech vyšel článek o tom, že jeden z pořadatelů akce pozval Kluse a byl překvapen částkou, jenž měla šplhat k půl milionu korun, a o kterou si měl říci za vystoupení. Následně pak předal tuto informaci Parlamentním listům. Co si o tom myslíte?

Je to vtipný, že se to takto řeší. Píše někdo o tom, že BMW B5 v tuningové úpravě Alpina je příliš drahé?! Je to bulvární hec. Podle toho, jak ho lidi vnímají, na základě jeho opravdové srdečnosti, což je pravda, si někteří myslí, že snad pojídá vzduch a nemá právo za svou práci dostat honorář. Tomáš je ale profesionál. Hudební i obchodní. On se vypracoval do pozice, kdy za ním na koncert, festival přijdou tisíce lidí a zaplatí vstupné. Z toho pak žijí další lidi, projekty, akce. Od toho se odvíjí cena, za jakou si ho můžete koupit. Tomáš není veřejný majetek s povinností být 24/7 k dispozici, dělat to zadarmo a ideálně nemít žádný názor. Jsme obchodní firma, tak jako tisíce dalších. Nabízíme kvalitní produkt za tomu odpovídající honorář, protože víme, že lidi to chtějí a budou spokojení. Dále zaměstnáváme tým lidí, profesionálů. I ti si zaslouží adekvátní plat. Na nich stojí show, kterou lidi chtějí. Diví se někdo, že úspěšný tenista s charitativními sklony, který na sobě dře deset let, má za vyhraný turnaj honorář v milionech dolarů?

Takže se to nezakládá na pravdě?

Nechtěl jsem utéct z vašeho dotazu, snad jen upravit skutečnosti, které k tomu vedou. Půl milionu si opravdu za vystoupení nebereme. Na různé typy akcí máme své ceny. Pět set tisíc se tam neobjevuje. Ovšem je to částka relativně blízká.

Chápu, že máte fixní částku za vystoupení. Jste ochotný s ní nějak individuálně hýbat?

Určitě, je to obchodní styk. Jsou nějaké VIP akce, festivaly, vlastní produkce. A tam všude jsou jiné částky. Často mi třeba píšou města, že by nás chtěla v kulturáku a kolik stojíme. Tak jim řeknu částku a oni si to nemůžou dovolit. Proto se domluvíme, že to uděláme jinak; až budu plánovat turné, tak si na ně vzpomenu, objednám si ten kulturák a udělám si to na sebe. A město je rádo, my jsme spokojení, vzájemně si vypomůžeme. Co se ale týče VIP akcí, tak je Tomáš nemá rád, i proto jsou cenově „prakticky“ nedostupné. „Tak jsme si tě zaplatili, tak nás pobav.“ To u něj nefunguje. On je zvyklý na tu interakci s lidmi, když s nimi komunikuje během koncertu. S lidmi, kteří se rozhodli, že ho chtějí vidět a prokázali to tím, že si koupili vstupenku. Ale to se na firemních akcích příliš neděje. Tam si vás objedná management, třeba deset lidí, a pak tam sedí nebo stojí stovky zaměstnanců, které nezajímáte.

Co s tím tedy děláte?

Je to daleko větší práce, ten dav lidí rozhýbat, rozproudit. Přivést je k tomu, aby si ten večer se svými kolegy užili. Ano, Tomáš už to zažil mnohokrát a už ví nějakým způsobem, jak na to, ale je to náročnější, než s těmi „dobrovolnými“. A je to na něm cítit. Takže naše cena je vysoká i proto, že se do toho nehrneme.

Jak se stavíte k tomu, že Tomáš Klus odmítá vystoupit na koncertech spojených s Andrejem Babišem a firmou Agrofert? Neubližuje mu to, z pohledu fanoušků a obchodu, neomezuje to jeho možnosti vystupování?

Je důležité si ale uvědomit, že on je písničkář. Tuhle nálepku mu dali lidi sami, je to „bard“ nové doby. A tuhle roli bere vážně. Funguje autenticky, nedělá jenom show. Vnímá své okolí a inspiruje se jím pro svou tvorbu, ve které reflektuje společnost. Takhle to on vidí a takhle to zprostředkovává dál, není to něco, co by si vymýšlel. Ano, do jisté míry mu to ubližuje. Lidé se chtějí bavit a neřešit politiku, ač se nás politika týká na každém našem kroku. Na druhou stranu fanoušci, kteří ho znají a sledují jeho vývoj, tak jdou i nadále s ním. A zaplaťpánbůh není jich málo na to, abychom si mohli stavět vlastní koncerty. Ani festivaly a města se k nám neobrátily zády. Naopak, mnozí v tom jedou s námi a za to jsme rádi.

Jak dlouho trvá vaše vlastní příprava turné?

Většinou to děláme spontánně, a jak rád říkám, autenticky. S Tomášem to funguje tak, že on řekne, co chce, já to slyším a začnu konat. Nehledám v tom nějaké složitosti. Samozřejmě, jsou složitější projekty, třeba turné s filharmonií, ale díky tomu našemu týmu je to docela v pohodě. Každý si děláme to svoje. Ale hodně je to o setkávání se se správnými lidmi ve správný čas. Občas mi to přijde jako štěstí. Já třeba od svého začátku s Tomem řeším, jak nás dostat do těch malých měst, abychom tam zahráli, a přitom získali dost peněz na pokrytí nákladů. A najednou se potkáte s Post Bellum, s Laskavci a domluvíte se na spolupráci a pak to jede. Už jen řešíte ty provozní věci, kdy, kde, jaká technika apod. Stejně tak to bylo s dokumentem V Síti. Prostě se jednoho večera potkal Klus a Klusák, každý se bavil s tím druhým s respektem a najednou z toho vznikla spolupráce, jen tak.

A prakticky? Jak moc je to náročné?

Je to kontinuální práce několika měsíců. Vzít si kalendář a zjistit volné termíny, zvolit vhodnou trasu, oslovit místa, zjistit, kdo může a kdo ne a další věci. Ale většinou to ti organizátoři za města, kulturáky apod. znají, takže rovnou v jednom mailu si vzájemně posíláme nějaký „balíček“ informací. Pokud je nějaký problém, tak ho pojďme vyřešit. A pokud to nejde, tak fajn, nemáme tam být, zkusíme to jindy.

Co předkapely, ozývají se vám? A berete je vůbec?

Ano, občas se někdo ozve. Ale v kombinaci s Tomášem to moc nefunguje. Myslím si, že předkapely patří před jiné interprety nebo jiný typ koncertů, ale u Tomáše jako písničkáře to trochu ztrácí tu efektivitu. Samozřejmě se občas nějaká ta předkapela najde. Třeba při RecyKlus Tour jsme jeli s Matyášem Vordou a Františkem Boříkem z Mandrage, vytvořili si hudební uskupení MEME. Ale to jsou Tomášovi přátelé, se kterými si zbytek týmu rozuměl a vzájemně jsme si to užili. Dalším předskokanem byl Juraj Hnilica, slovenský písničkář. Chtěli jsme ho poznat a vzájemně se seznámit. U nás nefunguje model, že si zaplatíš a můžeš předskakovat. Obecně to moc nevyhledáváme.

To, co říkáte, vypadá jako určitá uzavřená skupina přátel. Ale co když se vám ozve nějaká mladá, regionální kapela?

Za dobu, co jsem s Tomášem, jsem tohle nezažil. Vlastně ani těch nabídek na předkapelování moc není. Koncert je pro Tomáše intimní záležitost. A do toho si moc lidí nepouští. Když jsem začínal a navrhl, že uděláme nějaké duety, tak mi většinou řekl, že ty lidi nezná osobně a neumí za nimi přijít a užít si s nimi to tvoření, bez nějaké předešlé debaty a stráveného času. Musí s nimi být na jedné vlně, vzájemně se naladit. A to je stejný s těmi kapelami. On mi řekl „To je hezký, že mě chtějí na křest, ale jako proč? Kdo to je? Co hrají? O čem se s nimi mám bavit? Já je vůbec neznám.“ A zase se vracíme k těm firemním akcím, narozeninám apod.

Co vás na té spolupráci baví?

Spousta věcí. Baví mě lidi a Tomášovy vize. Baví mě naše projekty. Máte nápad a začnete ho realizovat, až nakonec dojdete do cíle, kdy se to celé uskuteční, postaví. Když někomu pomůžete, tam je zase kvantum dojemných momentů. I ty smutný věci jsou krásný. Když Tomáš hraje dítěti na onkologickém oddělení v Motole, známe ten mnohdy velmi smutný příběh dítěte ve věku našich sedmiletých dětí. Rodiče pláčou štěstím, že splní přání své umírající dcerušce. Sami mnohdy nevědí, kdy to přijde, ale často tuší, že to bude brzo a že s tím nedokáží NIC udělat. A Tomáš tam stojí, hraje písničky, baví a dělá „jakoby“ nic. Mě by to položilo, už teď mě to dojímá. Ale on se jako profesionál postaví, a to dítě zabaví, udělá mu radost. A tak si začnete vážit i drobných věcí (utře si slzy a chvíli se dívá do dálky, pozn. autora).

Jan Seidel

Máte nějaké sny? Kromě zprostředkování Tomáše Kluse do menších měst?

Já to beru tak, jak věci přichází. Já si nevysním haly jako O2 Aréna. Když to přijde, proč ne. Užívám si, co je teď.

Co si myslíte o Tomášově angažovanosti na sociálních sítích?

Souhlasím s tím. On to tak má, on je takový, je to součást jeho osobnosti. Každý člověk má nějaký dar. Být skvělý v matematice nebo hrát perfektně na housle. A ta schopnost je podle mě podpořena nějakou intuicí, že směřují k tomu, co je jim předurčeno. A Tomáš má „anténky“ nasměrované na lidi, na společnost. Dokáže rozpoznat situaci okolo sebe, společenské dění. A proto se tak angažuje a je písničkář. Zpívá o věcech, které se dějí nebo se dít budou. On hovoří mnohdy o tom, co se ještě nestalo, ale už cítí, že se to stane, na základě nějakých prvotních vjemů. Takhle se třeba vymezil vůči Andreji Babišovi, protože nesouhlasí s jeho postoji a s tím, co a jak dělá. To znamená, že má plné právo říct, že nechce brát peníze od člověka, se kterým nesouhlasí. Proto bojkotuje ty koncerty spojené s Agrofertem. V tomto ohledu jsme na stejné lodi.

A co to znamená pro vás?

Já to ze začátku bral jako kšeft, protože pocházím z prostředí obchodu a velkých peněz. „Počkej počkej, jak nebudeš hrát? Víš, kolik dostaneme peněz?“ Ale postupně mi to došlo. Já tady o někom říkám, že není dobrý, a přitom od něj beru peníze? To je hrdinství, plivat na něj a za rohem se s ním kamarádit? Myslím, že je správné šířit a podporovat postoje, které společnost kultivují a rovnají jí záda, ohnutá byla dost a dlouho. Je to volání po morálním uvědomění a odpovědnosti za své činy. Někdo volá v oblasti sportu, někdo v oblasti kultury. Někdo volá po odpovědnosti těch nejmocnějších, tedy po státu, který by měl být nejvyšším společenským vzorem přece! Pouze opakujeme to, co je nám dovoleno. Pokud náš „vzor“ lže a krade, můžeme i my. To vše v mezích zákonů, protože další lží umíme vyvrátit tu první. Jsme schopní a nikdo nás nedostane. Ale kam se vytratila nějaká ctnost, hrdinství, vyšší morální principy, schopnost uznat svou chybu a snaha ji napravit. Podle mě mají Tomášovy myšlenky názor, pravdu, se kterou se ztotožňuji. Pro jiné to tak být nemusí, ale já s Tomášem souhlasím.

Tagy Život hudebního manažera Tomáš Klus Jan Seidel
Mladík z jihu Moravy, který objevuje hudbu a dozvídá se o ní rád nové informace. To jsem já. Aktuálně dokončuji studium Mediálních studií a žurnalistiky v Brně na Masarykově univerzitě a jako svou bakalářskou práci jsem si určil tvorbu série publicistických rozhovorů na téma hude...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY