Přejít k hlavnímu obsahu
Doba, kdy si vyděláte na celý zájezd honorářem od pořadatele, je již pomalu pryč, říká Pavel Šindelář | Foto: archiv PŠ
Doba, kdy si vyděláte na celý zájezd honorářem od pořadatele, je již pomalu pryč, říká Pavel Šindelář | Foto: archiv PŠ
Tomáš Foltán - Po, 20.07.2020 - 08:00

Pavel Šindelář: Lidé tíhnou k živé hudbě, streamy ale zůstanou

V minulém rozhovoru s dramaturgem brněnské filharmonie jsme se zaměřili na obsahovou stránku fungování velkého orchestru. V dalším pokračování série Život hudebního manažera se s Pavlem Šindelářem, vedoucím oddělení koncertních činností Filharmonie Brno a manažerem orchestru pro zahraničí, podíváme na stránku produkční. Jakým způsobem se dá uřídit tak velký soubor jako je orchestr? A jak se daří filharmonii vyjíždět na zahraniční turné? Budou i nadále populární live streamy? Podle Šindeláře ano, byť v menší míře. Pro stream je nicméně potřeba kvalitní audiovizuální technika, tu ale soubory vážné hudby k dispozici moc nemají.

Je to už víc než dva měsíce, co Filharmonie Brno hraje znovu živě svým posluchačům a už nemusí využívat možnost streamu. Co je pro vás z produkčního hlediska větší oříšek – připravit live stream nebo živý koncert?

Stručně bych na začátek popsal, co se všechno dělo v době karantény, která vtrhla do běžného provozu. My většinou zkoušíme pondělí až středa, ve čtvrtek je generálka a večer jeden koncert, v pátek druhý. Když nastala ta situace, tak jsme sledovali média a snažili se udržet krok, nicméně celé se to rychle měnilo. Byli jsme zrovna uprostřed jednoho z koncertních plánů. V půlce března, v době začátku nouzového stavu, jsme chystali velký koncert s naším šéfdirigentem, s vizualizací od rakouského umělce, a celé se to mělo uskutečnit v Janáčkově divadle.

A pak přišla karanténa…

Přesně. Od vlády přišla informace, že akce mohou být jen pro sto lidí, což v našem případě bylo nemyslitelné. Ještě jsme uvažovali, že bychom to právě streamovali. Ve čtvrtek odpoledne, během generálky, vláda zavedla nejpřísnější opatření, které nám neumožnilo ani stream. Takže jsme potom už jenom využili toho, že bylo vše nachystané, a natočili jsme zkoušku, kterou jsme později zveřejnili jako stream.

Takže jste měli štěstí.

Ano, nebyl to vůbec plán, ale nechtěli jsme přijít o všechny přípravy a chystání. Myslím, že to byl náš velký úspěch, protože jsme byli první, kdo se streamem v tu chvíli přišel a většina hudebníků teprve začala řešit, co a jak udělat.

Pak jste ale delší dobu „mlčeli“, proč?

Když se vědělo, že to není otázka týdne, ale možná i měsíce, tak jsme začali přeorganizovávat naši činnost. Řešili jsme, jestli koncerty zrušíme, nebo jen přesuneme. Orchestr byl doma a čekal, nakonec dva měsíce. Ve chvíli, kdy jsme si stanovili cíle a reorganizovali naši činnost, tak byl v plném proudu boom streamů a internet toho byl plný, protože to byla jediná možnost, jak se dostat k „živé“ hudbě. Jenomže zároveň orchestry po celém světě otevřely své archivy, začalo se streamovat, Česká filharmonie odstartovala sérií benefičních koncertů ve spolupráci s Českou televizí. V tu chvíli jsme váhali, co zajímavého můžeme našim posluchačům a fanouškům klasické hudby nabídnout my, aby se to neztratilo v záplavě široké a velmi kvalitní nabídky z celého světa.

Další streamy z vaší režie se tak uskutečnili ke konci dubna…

To bylo ve chvíli, kdy se už opatření začala uvolňovat. Hledali jsme možnosti, komunikovali s městem. Uspořádali jsme koncert žesťových nástrojů na věži Staré radnice. Později měla hrát na střeše tržnice skupina violoncellistů, vzhledem k počasí ale vystoupili pod střechou a událost jsme promítali na obrazovkách na náměstí. Taky jsme přemýšleli, jak uskutečnit živé koncerty u nás v Besedním domě, což se zhruba po dvou měsících nouzového stavu povedlo. Začínali jsme malými, komorními koncerty různých nástrojových obsazení, které se ve filharmonii vyskytují - violoncelisté, bicisté, harfa s kontrabasem, smyčcové kvarteto.

Přesto jste v té době nemohli plně využít svou kapacitu pro návštěvníky, takže jste hráli pro menší počty posluchačů. Vyplatilo se to?

Bavili jsme se s kolegy v branži a shodli jsme se, že lidé už jsou přehlceni online záznamy a streamy, a že chtějí hudbu slyšet naživo. Vládní opatření nám to ale plně neumožňovala. Proto jsme využili volnějšího času a vrhli se na nahrávání.

Jaké nahrané projekty uslyšíme?

V srpnu vyjde reedice hry Mafia, ke které jsme právě nahrávali na konci května hudbu.

To je pro mě překvapení. Jak se vám povedlo dostat se k takovému projektu?

My jsme s lidmi od Mafie už dříve uspořádali koncertní provedení herní hudby, kdy jsme původní hudbu zahráli živě v Brně a v Praze. Na základě toho nás oslovili s možností spolupráce. Ale bylo to velmi zajímavé nahrávání, protože v té době ještě stále platila značná omezení, jako minimální rozestupy, povinnosti roušek, oddělení dechů od smyčců. Takže jsme to nahrávali po jednotlivých smyčcových skupinách a jednotlivých dechových nástrojích, které jsme pak digitálně spojili do jednoho celku.

Nahráváte/nahrávali jste něco dalšího?

Ano, pod vedením našeho šéfdirigenta, Dennise Russella Daviese, jsme se pustili do nahrávání Dvořákových Maličkostí a jeho zřídka uváděné První symfonie, obou v aranžích a úpravách pana dirigenta. Kromě toho pracujeme i na nahrávání zásadního objevu naší proběhlé sezóny, Lenory od Antonína Rejchy. Dílo jsme uvedli koncertně v únoru a v příštích sezónách se s ním chystáme vyrazit na turné do zahraničí.

Jak byste zhodnotil činnost Filharmonie v době karantény?

Neustále jsme během toho zvláštního období sledovali vývoj. Snažili jsme se využít všech uvolnění a vrátit se co nejdříve ale bezpečně do běžného režimu, avšak občas byla vláda s hygieniky rychlejší, než jsme čekali. Takže se paradoxně i stalo, že plánovaný koncert pro sto lidí se nakonec odehrál v době, kdy jich mohlo být v publiku tři sta. My už s tím ale nemohli kvůli dlouhodobějšímu plánování nic udělat. Od samého začátku řešíme, jestli se nám podaří rozjet novou sezonu v termínu, nebo ne a do toho nám bohužel odpadly i některé zahraniční zájezdy a turné.

Kam jste měli letos namířeno?

Turné jsme chystali v září do Jižní Koreji, kromě toho se také letos nepodíváme ani do Bavorska, kde jsme měli uvádět dvě představení slavné Wagnerovi opery Tristan a Isolda. Naštěstí se nám obě události podařilo přesunout na rok 2021. Pevně doufáme, že se nám podaří v říjnu uskutečnit zájezdy do Rakouska a Německa a na jaře pak velké a prestižní turné do Velké Británie. Aktuálně je totiž situace u nás pro pořádání koncertů orchestrů daleko příznivější než v okolních zemích.

Máte v plánu zakomponovat live streamy do nové sezony, a nabídnout i skrze ně své největší koncerty pro zájemce, kteří se nebudou moci dostavit osobně?

My s tím počítáme, ale je to navázané na technické možnosti, které nás limitují. Z vlastních sil jsme schopni pokrýt zvukovou stránku v přijatelné kvalitě, ale momentálně nemůžeme poskytnout i adekvátní obrazovou složku. Pro kvalitní zpracování potřebujete štáb, který bude natáčet koncert na několik kamer a rovnou ho stříhat podle potřeby. Takové možnosti má u nás v oblasti vážné hudby jen Česká filharmonie, která si poměrně nedávno pořídila početný štáb s veškerým technickým vybavením i s vynikajícím režisérem z Německa. Live streamy jsou příjemné gesto od nás publiku, ale nepokryje nám to náklady tak, jako živé hraní.

V Brně se už delší dobu řeší stavba Janáčkova kulturního centra (JKC), které by právě filharmonii umožnilo koncertovat v plném rozsahu. Počítáte s technikou pro streamy v novém sále?

Ano, nově je pro projekt brněnského koncertního sálu získáno stavební povolení. V plánu je televizní štáb i kvalitní audiovizuální technika, která nám umožní pouštět hudbu ven. Streamy jsou pravděpodobně jednou z věcí, která si během koronakrize našla velký počet i zcela nových posluchačů a předefinovala vztah veřejnosti nejen k poslechu hudby, ale vůbec ke sledování kultury online. A jistě to přetrvá v určité míře i do budoucna. Kvůli velkým nákladům na streamování ale teď nejsme bohužel ve Filharmonii Brno toto v odpovídající kvalitě a množství schopni zajistit.

Takto by mělo vypadat Janáčkovo kulturní centrum. / Foto: Facebook - Sál pro Brno

Jakmile bude Janáčkovo kulturní centrum stát, plánujete i nadále využívat prostory Janáčkova divadla a Besedního domu, kde momentálně sídlíte?

Janáčkovo divadlo, kde jsme v pronájmu, a navíc z důvodů jistého provizoria, určitě opustíme a přesuneme se do JKC. I nadále ale budeme využívat prostory Besedního domu, protože jsou nádherné, mají historickou hodnotu a skvělou akustiku. Nicméně sál budeme využívat dále pro menší obsazení a komorní projekty, pro které je postaven.

Na stránkách Filharmonie Brno se můžeme o vás dočíst, že jste „vedoucí oddělení koncertních činností“. Co přesně to znamená?

Celá produkce je řízena koncertním oddělením, které kromě mně tvoří ještě dvě další kolegyně. Organizujeme a administrujeme veškeré koncerty v Besedním domě, v Janáčkově divadle, v další prostorách města a na brněnských festivalech. Kromě toho se staráme i o nahrávání a o tuzemské i zahraniční zájezdy. S kolegyněmi máme ale rozdělené kompetence, takže vedle toho, že oddělení řídím, mám na starosti zejména agendu související se zahraničím. Tedy nejen naše cesty ven, ale starám se také o zahraniční umělce, kteří hrají u nás. V případě festivalů pak máme ještě jednu další kolegyni, která se speciálně stará o naše tři velké festivaly - Moravský podzim, Velikonoční festival duchovní hudby a Expozici nové hudby.

V minulém rozhovoru s vaším kolegou Vítězslavem Mikešem jsme se bavili o tom, že se sezona chystá rok, dva dopředu. Jak je to v případě zahraničních turné?

Plánují se s velkým předstihem. Nejdále se bavíme o třech letech do budoucna, ale to skládáme většinou jen hrubé obrysy. Týká se to hlavně velkých turné do vzdálenějších zemí, jako je Amerika nebo Asie. Až později se řeší detaily. Nejpozději v lednu už bychom měli mít jasný a zajištěný plán zájezdů na další sezonu, odpovídá to tedy i našemu vlastnímu dramaturgickému plánování pro Brno.

Existuje nějaký systém pro to, do jakých zemí kdy pojedete? Například jeden rok Evropa, pak Amerika, třetí rok Asie…

Podle takového plánu nepracujeme, situace se stále proměňuje, ale je možné sledovat jistý vývoj. V sedmdesátých a osmdesátých letech filharmonie jezdila často do zahraničí, možná i víc než za posledních třicet let. V devadesátých letech se původní vazby přetrhaly a začalo se vše budovat od základů. Byly ale volné hranice, měli jsme skvělou interpretační kvalitu a mohli jsme konkurovat cenou západním orchestrům. Ve společnosti ale existovala domněnka, že dobré výjezdy jsou takové, které si na sebe vydělají, čemuž se provoz přizpůsobil. To ale už úplně neplatí.

Pavel Šindelář se šéfdirigentem Dennisem Russell Daviesem. / Foto: archiv Pavla Šindeláře

Jaká je realita dnešních dnů?

Více se teď zaměřujeme na zajímavá místa a program, s čímž nám pomáhají naše dlouho budované kontakty a zejména nově kontakty pana šéfdirigenta. Důležitá je i schopnost najít finanční krytí těchto nákladných projektů ve formě různých grantů či sponzorů. Doba, kdy si jednoduše vyděláte na celý zájezd honorářem od pořadatele, je již pomalu pryč. Jezdíváme většinou na jedno až dvě velká zahraniční turné ročně, což jsou výjezdy na týden a déle. Kromě toho ale máme i krátkodobé zájezdy, pochopitelně nejčastěji do sousedních zemí, hlavně do Rakouska, Německa, Polska a na Slovensko.

Funguje to tak, že si s dramaturgem vytyčíte cíle, kam chcete vyjet, nebo si vás spíše zvou organizátoři ze zahraničí?

Ještě donedávna to bylo tak, že jsme pracovali s různými agenturami, které si nás do zahraničí pozvali a postarali se o veškerou organizaci. Dramaturgie se pak řídila tím, co od nás promotéři požadovali. To se ale mění, může za to hodně náš šéfdirigent, který má velké renomé a je celosvětově uznáván. Takže teď máme určité cíle a snažíme se prosadit náš vlastní program. Třeba na již zmíněné koncertní provedení Rejchovi Lenory a jeho vydání na CD bychom přespříští rok rádi navázali výjezdem do zahraničí, kde bychom Rejchu, jeho silný životní příběh a zatím celkem neobjevený hudební odkaz rádi představili posluchačům po celé Evropě.

Je ze strany zahraničních posluchačů o vaše koncerty zájem? Jsou vyprodané?

Bývá to tak. Hodně to záleží na schopnostech místních promotérů koncerty propagovat. Z mých dosavadních zkušeností ale úspěch máme. Filharmonie Brno je zavedená značka a posluchači po celém světě zejména skvěle reagují na český program, který velmi často “vyvážíme”.

Co je při organizaci zahraničního turné čistě na vás a co na pořadateli?

To se liší případ od případu. Ještě před nějakou dobou si vás agentura pozvala a postarala se o vše, od ubytování přes dopravu až po samotný koncert. Případně jsme si něco zařizovali my, ale finančně to kryl organizátor. Dnes se ale objevuje spíše model, kdy dostaneme konkrétní částku za koncert a je na nás, jak si vše zařídíme a zorganizujeme. V západních zemích se pak ještě uplatňuje přístup, kdy vidíte, co kolik stojí a co si agentura bere jako odměnu za uspořádání akce. Hraje se s otevřenými kartami ale větší odpovědnosti za celý projekt a ekonomická tíha projektu leží více na straně orchestru a jeho domovské instituce.

Laurie Anderson, Dennis Russell Davies, Pavel Šindelář a Vítězslav Mikeš. / Foto: archiv Pavla Šindeláře

Můžete přiblížit, kolik stojí koncert filharmonie?

Přesně vám to říci nemohu, protože je to součástí naší podnikatelské činnosti. Pohybujeme se ale v řádech milionů za turné, pokud se budeme bavit o velkých zahraničních cestách, nebo v stovkách tisíc, pokud je to nějaký menší zájezd v okolí, třeba do Německa.

Jak vypadá vaše spolupráce s dramaturgem a šéfdirigentem?

Já mám pana Dennise Russella Daviese na starost, co se týče jeho pobytu v Česku, protože je naším hostem ze zahraničí. Zároveň s ním řeším veškerou organizační složku – harmonogramy, koncerty, zkoušky, orchestr, podia a tak dále. Dramaturg naplánuje celou sezónu, komunikuje do určité chvíle se sólisty a dirigenty, kdy se domluví na hrubých obrysech. A pak to předá nám, koncertnímu oddělení. Pořádáme různá sezení se zástupci orchestru a ostatními odděleními, kde si vyměňujeme informace, plánujeme, koordinujeme, organizujeme a řešíme další kroky v nadcházejících sezónách. Po osobní stránce zde fungují velice přátelské a profesionální vztahy, kdy spolu navzájem vycházíme a bavíme se o všem co Filharmonii Brno posouvá dále.

Jsou u šéfdirigenta, tedy pana Davise, poznat nějaké odlišnosti? Tím, že je Američanem žijícím v Evropě, přesněji v rakouském Linci?

Ano, ačkoliv je v Evropě už dlouhou dobu, nezapře v sobě americkou vřelost a bezprostřednost. Když je v Besedním domě, tak se vždy pozdraví s každým člověkem, od ředitelky přes hudebníky až po vrátné. Ženy políbí na tvář, s muži si potřese rukou. To se nestává úplně běžně. O jiných dirigentech, kteří u nás hostují, mnohdy ani polovina domácích neví, že jsou tady. Tahle přátelskost ale vyplývá z šéfdirigentovy povahy, zkušeností a schopnosti diplomatického chování, kdy vždy přesně dokáže odhadnout, co si může dovolit a co naopak musí ve správný okamžik vyžadovat.

Máte v rámci vašeho „tria“ možnost navrhnout nějakou obsahovou změnu?

Z organizačního pohledu samozřejmě mám připomínky, co je uskutečnitelné a co ne. Z dramaturgického hlediska ale do toho nijak nezasahuji. Já navíc jako jeden z mála z brněnské filharmonie nemám hudební vzdělání, což je poměrně unikátní.

Pavel Šindelář s dramaturgem Vítězslavem Mikešem. / Foto: archiv Pavla Šindeláře

Čemu jste se tedy věnoval dříve?

Vystudoval jsem etnologii a religionistiku na Filosofické fakultě na Masarykově univerzitě. Delší dobu jsem pobýval i na sinologii, na zde nově založených čínských studiích. Ve Filharmonii tedy nikomu do jeho hudební práce nemluvím, spíše jsem známý tím, že mne musí naopak občas druzí vzdělávat. Je to ale úžasná zkušenost a baví mě to. Mám díky tomu odstup, a mohu tak některé věci řešit trochu odlišným způsobem.

Jak jste se tedy dostal od sinologie k hudbě?

Dříve jsem pracoval pro Mezinárodní centrum slovanské hudby, které se věnuje organizaci festivalu Concentus Moraviae. Byla to práce během mého doktorského studia. V té době jsem získal zkušenosti v hudební branži, působil jsem tam jako produkční. Po dokončení doktorátu jsem se ale vrátil na univerzitu a začal učit a bádat na ústavu čínských studií. Nějakou dobu jsem univerzitu vnímal jako svou jasnou budoucnost, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Po dvouleté rodičovské dovolené jsem se vrátil zpátky do hudebního prostředí, když jsem zvítězil ve výběrovém řízení právě na vedoucího koncertního oddělení a manažera orchestru pro zahraničí. Tak jsem se dostal na svou nynější pozici.

Proč si myslíte, že vás vzali, když nemáte hudební vzdělání, ale „pouze“ praktické zkušenosti?

Myslím, že pro mou práci ani hudební vzdělání nepotřebuji. Kolem sebe mám kolegy profesionály, kteří mi umělecké know-how dodávají. Má pozice je manažerská, mým úkolem je řídit kolektiv, komunikovat s velkým počtem osob a agentur, a to zejména v cizím jazyce. Kromě toho jsem nastupoval v době, kdy existovalo určité pnutí mezi managementem a orchestrem. To bylo dáno pravděpodobně tím, že filharmonie tehdy neměla po nějakou dobu šéfdirigenta, který by fungoval jako prostředník mezi těmito dvěma stranami a měl jasnou vizi. Takže předpokládám, že vedení hledalo někoho, kdo by se pustil do takové situace a měl odvahu ji řešit. Situace se podle mne postupně mění k lepšímu.

Co by měl podle vás produkční splňovat?

Musí být komunikativní, mít organizačního ducha. Měl by být schopen dojít ke kompromisu, upozadnit své ego a pracovat primárně pro danou instituci. Odměnou mu je pak možnost vidět za sebou bezprostředně odvedenou práci, zároveň ji na koncertech a turné osobně prožívat a dostat se do kontaktu s velmi různorodou a inspirativní skupinou lidí.

Je pro vás studium sinologie výhodou při organizování zájezdů do Asie?

Já jsem nastoupil do Filharmonie před třemi lety, kdy se shodou okolností řešil právě historicky první zájezd do Čínské lidové republiky. Bylo to velké téma, nad kterým viselo mnoho otazníků. Nemyslím, že bych využil své specifické čínské know how, protože jsme vše řešili s anglickou agenturou sídlící v Asii. Bonus to byl ale při realizaci – před odjezdem jsem uspořádal pro kolegy přednášku o zvláštnostech Číny, na co se mají připravit a jak předejít nejrůznějším kulturním šokům. A pak to orchestr mohl ocenit přímo na místě, kde jsem byl schopný se domluvit s místními a připravit i doprovodný program pro hudebníky. Za dobu mého působení jsme ale v Číně byli zatím jen jednou. Zkoušel jsem domluvit nějaké koncerty a zájezdy třeba na Taiwanu, ale pochopil jsem, že je to hlavně o kontaktech v hudebním světě než o znalostech nabytých během mého studia a dvouletého pobytu v Asii. Základem jsou vazby a kontakty  dirigentů, manažerů či ředitelů jednotlivých institucí a jejich doporučení a vztahy.

Vnímáte nějaké vývojové tendence v oblasti produkce?

V českém prostředím momentálně vidím především touhu po vybudování nových koncertních sálů, jejichž stav je v České republice tristní. Když si chcete zahrát v dobrém sále, tak musíte vyjet do zahraničí. Kdo to sleduje, tak vidí, že snahu o nové sály má většina orchestrů a filharmonií – ostravská, pražská, českobudějovická a pochopitelně i my v Brně. Myslím, že to je klíčové pro rozvoj naší branže, aby stály prostory, kde budeme moci skvěle hrát a které budou lákat nejen početné domácí publikum ale i zahraniční interprety a hosty.

A z pohledu technologií?

Myslím, že už dříve zmíněné streamy budou po koronakrizi pokračovat a nějak se vyvíjet. Což souvisí i s těmi sály, že se při jejich stavbě bude myslet na zakomponování příslušné techniky, která nabídne možnost přenášení koncertů živě v online prostoru. Přesto mám pocit, že lidé budou více tíhnout k živému umění, k osobní účasti na kulturních prožitcích, k vlastnímu poslechu přímo v místě koncertu, než že by se dobrovolně uchylovali ve velkém ke streamu. Tedy za předpokladu, že dostanou šanci si vybrat.

Tagy Život hudebního manažera Filharmonie Brno Pavel Šindelář vážná hudba Osobnost týdne
Mladík z jihu Moravy, který objevuje hudbu a dozvídá se o ní rád nové informace. Čerstvý absolvent Mediálních studií a žurnalistiky a politologie v Brně na Masarykově univerzitě. K psaní pro Frontmana jsem se dostal skrze svou bakalářskou práci. V té jsem si určil jako cíl tvorbu...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY