Přejít k hlavnímu obsahu
My umělci jsme někdy vnímáni jako lidi, co žijí z dotací | Foto: Dušan Martinček
My umělci jsme někdy vnímáni jako lidi, co žijí z dotací | Foto: Dušan Martinček
Jan Hamerský - Po, 08.06.2020 - 08:00

Ivo Kahánek: V umění stagnace neexistuje #2

Jako teprve druhý český klavírista si zahrál s prestižní Berlínskou filharmonií. Pochvalné recenze na jeho loňské koncerty od Dvořáka a Martinů by mohl sklízet hráběmi a od 23. května má blíž k padesátce než třicítce. Ani za pandemie nemá kdy bilancovat. Věk se u něj projevuje tím, že víc přemýšlí o hudbě, a ještě víc o sobě. Rozhovor s Ivo Kahánkem tudíž narostl do nečekané délky i hloubky. Rozdělil jsem ho proto na dvě části. V prvním díle jsme probírali, jak vychovat a nezničit rodící se talent a jaká je jeho cena. V druhém jsme také hleděli do budoucnosti, ale rovnou celého odvětví. Jak se dopisují noty za superpočítač? A na kolik vyjde degustace klavíru?

Zkusil jste si zahrát skladbu od umělé inteligence, a také jste za pandemie jako jeden z prvních hrál v online streamu. Jak se děje, že jste vždycky poblíž?

Nevím, jak kolegové, ale já se snažím nesázet na jednu kartu a diverzifikuji. Klasický hudebník by neměl být jen hrající hlava, ale měl by mít i přesah. Může se to odrážet i ve hře. Když si budujete kariéru do šířky, může se stát, že vás někdo osloví třeba s projektem AIVA.

Když zaklapla karanténa, člověk buď zalezl do díry, nebo si řekl, že takhle to nejde, a položí si otázku, jak by to mohlo jít jinak. Moje první myšlenka byla, jak budu hrát. U streamů jsem měl dobrý kontakt. Online koncert mě napadl po rozhovoru s kamarády ekonomy, pak šlo jen o to zprocesovat spolupráci s Markem Stonišem z Reflexu a lidmi z internetové televize Mall.tv, kteří byli velmi naklonění klasické hudbě. Někdy potřebujete kousek štěstí. Nejsem člověk, který by miloval moderní technologie. Jsem spíš konzervativní.

Tolik k další otázce na váš vztah k digitálním technologiím. S Jarmilou Holcovou jste se rozhodli vybírat na Život 90, přitom název akce je #kulturazije. Jak jste se vyrovnával s tím, že vybíráte na charitu, a sám jste zároveň ohrožen přímými dopady pandemie?

Ze začátku tam byly obavy. Teď jsme ve stádiu, kdy se zdá, že se všechno pomaličku začíná otvírat, ale ani teď nevíme, jak moc se bude hrát na podzim, co velké orchestrální koncerty. Nejistota pořád trvá. Když hrajete jako sólista, honoráře jsou vyšší. Nemám obavu, že bych měl hlad nebo nepřežil. Ten důvod, proč jsem hned začal ubírat tímhle směrem, byl, že mi přišlo neakceptovatelný říct: „Tak já zahraju vám koncert a teď mi ho zaplaťte,“ když všichni jsou postiženi strachem. My umělci jsme někdy vnímáni jako lidi, co žijí z dotací, křičí, že mají málo a pořád mají nataženou ruku. Proto mi to přišlo jako ideální příležitost posunout tu image jinam. Říct, že všichni se musíme nějak živit, ale tohle je chvíle, kdy máme držet pospolu. Někdo šije roušky, někdo hraje online koncert pro seniory.

AIVA složila pouze noty. Chyběla tempa a akcenty, které jste dodělával vy. Není to spíš práce pro skladatele?

Poznámky mimo noty jsou někde mezi. Poznámky k interpretaci jsou druh komunikace mezi skladatelem a umělcem. V textu od Johanna Sebastiana Bacha nebo Domenica Scarlattiho nemáte jedinou poznámku kromě not. Je to dáno tím, že v baroku se role hudebníka, skladatele a improvizátora velmi prolínaly. Bach napsal noty a nemusel psát další věci, protože věděl, že barokní řeč má ustálené zákonitosti a symboly. Drtivá většina lidí, která bude hrát po něm, je znají, a navíc k nim přistoupí tvořivě. Budou zdobit a dělat individuální ornamentiku na základě těchto zákonitostí. Mozart už toho psal víc a Beethoven byl skutečně první, kdo začal psát poznámky i k relativním detailům. Bylo to nutné. U něho některé věci znějí vyloženě naschvál.

Dnes je nemálo skladatelů, kteří přesně píší délky pauz na sekundy a interpret je jejich, nechci říct, reproduktorem. Možnost subjektivně kreativně uchopit a rozvinout text je třeba u některých soudobých skladatelů velmi malá oproti baroku.

AIVA je impozantní technologie. Na druhou stranu pracuje s modely, které člověk zná, což je dáno tím, jak skladba vznikla, tudíž nasedá na módy, které jste někdy hrál, a podle toho po citu dosazujete věci, které počítač nenapsal.

Jednou z položek ve vašem životopise je, že jste klavírní sommelier. Netušil jsem, že taková profese existuje. Jak se dá ohodnotit cenu klavíru, když každý máme jiný sluch?

Taková profese neexistuje, respektive klavírním sommeliérem může být každý profesionální klavírista. Je to spíš marketingová značka, kterou asi někdo vytáhl, když jsem dával první rozhovor o tom, jak se vybírá klavír.

Umění a všechno, co s ním souvisí, je vysoce subjektivní věc, ale jsou určité základní zákonitosti, na kterých se většina pianistů shodne. Je klíčové vybírat klavír nejen podle toho, jestli se mi líbí, ale jestli splňuje parametry místa, kde bude fungovat, a účelu. Můžu narazit na neuvěřitelně barevný nástroj, který mě osloví, ale nemá takovou absolutní znělost, a vy zrovna vybíráte pro filharmonii, který musí obstát před stohlavým orchestrem ve velkém sále. Zahrajete si, zamáčknete slzu a necháte ho dalším, protože víte, že je skvělý, ale ne pro váš účel. V tomhle je největší úskalí.

Vybíráte klavíry, které stojí hodně peněz. Špičkové koncerťáky stojí k pěti milionům. Zároveň vybíráte v prostoře, která je v naprosté většině případů absolutně odlišná od té, ve které klavír pak bude stát. Je tedy na vaší zkušenosti a intuici, jestli bude na místě fungovat, jak má. Výhodou je, že alespoň velké klavíry jezdí vybírat alespoň dva klavíristi. Není to tak vždy, ale je to lepší. Jedna věc je zážitek z nástroje a druhá zvuk o dva, tři metry dál. Jeden zahraje, druhý poslouchá, a pak se vymění. Je to pro klavíristy nesmírně zábavná a krásná činnost a zároveň velmi zodpovědná. Člověk musí zohlednit účel ještě víc než své preference.

A co zohledňuje cena klavíru?

Je stanovena výrobcem a je to s ní úplně stejné jako s kterýmkoliv jiným zbožím. Je to cena, kterou je někdo ochotný zaplatit. Pět milionů je cena klavíru od nejprestižnějších značek, v té nejvyšší třídě a největší délce nástroje. To jsou klavíry pro koncertní síň, ne piana, která by si člověk koupil domů. Ta se cenově pohybují daleko níže. Samozřejmě si i tak můžete koupit klavír za pět milionů, když na to máte peníze a prostor. Také výroba jednoho kusu dlouhého koncertního klavíru trvá rok, někdy i dva. Jsou v něm tisíce a tisíce součástek. Jenom rezonanční deska je vyrobená z ušlechtilých dřev takových kvalit, že stojí mnoho tisíc euro. Desítky procent dřeva jdou pryč, protože desku nelze jinak udělat. Také je to z velké části specializovaná ruční výroba. Firmy mají často sto padesátiletou tradici a každá nepatrná změna je výsledkem několikaletého vývoje. Klavíry jsou přesný opak dnešních rychlých technologií. Když změníte jednu věc, změníte celý jeho ekosystém. Výsledek musí být vynikající a ty nejlepší firmy mají navíc ještě svá zvuková specifika. Je to velmi filigránská práce.

A na kolik vyjde ochutnávka klavíru?

Jsou to opravdu jednotky tisíc, nijak horentní suma. Musíte cestovat, je to logistický problém, ale pořád je to krásně strávený půlden ve společnosti špičkových klavírů.

Tagy Ivo Kahánek vážná hudba umělá inteligence streaming klavír
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY