Přejít k hlavnímu obsahu
Dokonalost? Vysoce kreativní činnost, která i tak předpokládá dřinu, říká Ivo Kahánek | Foto: Dušan Martinček
Dokonalost? Vysoce kreativní činnost, která i tak předpokládá dřinu, říká Ivo Kahánek | Foto: Dušan Martinček
Jan Hamerský - Po, 01.06.2020 - 08:00

Ivo Kahánek: V umění stagnace neexistuje #1

Jako teprve druhý český klavírista si zahrál s prestižní Berlínskou filharmonií. Pochvalné recenze na jeho loňské koncerty od Dvořáka a Martinů by mohl sklízet hráběmi a od 23. května má blíž k padesátce než třicítce. Ani za pandemie nemá kdy bilancovat. Věk se u něj projevuje tím, že víc přemýšlí o hudbě, a ještě víc o sobě. Rozhovor s Ivem Kahánkem tudíž narostl do nečekané délky i hloubky. Rozdělil jsem ho proto na dvě části. V prvním díle jsme probírali, jak vychovat a nezničit rodící se talent a jaká je jeho cena.

Původně se měl náš rozhovor odehrávat 22. května, den před vašimi jednačtyřicátými narozeninami, tedy dodatečně vše dobré.

Děkuji.

Zároveň mě vaše narozeniny přivádějí k citátu z nekrologu Anthonyho Bourdaina od Michala Kašpárka: „Když jste chlap a je vám mezi třiceti a čtyřiceti, na horizontu vidíte samou intelektuální bouračku. V padesáti už je z leckteré bystré hlavy karikatura sebe sama, zahleděná do vzpomínek na zlaté časy tenkrát ve dvaceti, neschopná pozitivně překvapit, zapšklá, a někdy vyloženě tupá a zlá.“ Jak se vyrovnáváte s touto hrozbou?

To je krásná otázka, kterou jsem ještě nikdy nedostal. Výzev v životě profesionálního klasika plus to, s čím se teď musíme vyrovnávat, je tolik, že jsem si tuhle otázku ještě nepokládal. Nemám pocit zapšklosti. Způsob, jakým přemýšlím o hudbě a životě, jde spíš dopředu, ale je jasný, že jednou to přijde. Pozoruju na sobě, že už nejsem tak soutěživý jako zamlada. Vnímám, že soutěž je skvělý motor, ale ne ten jediný a už vůbec ne hlavní. Kdybyste se zeptal mojí přítelkyně (klavíristky Jarmily Holcové pozn. aut.), řekla by, že jsem starý páprda, a tím mě motivuje.

Většina, i těch nejpronikavějších mozků, má v životě výsek, kdy drží prst na tepu doby. U strašně mála lidí trvá celý život nebo aspoň jeho většinu. Není to jen mládí. Leoš Janáček takřka do padesáti nic průlomového neudělal a pak za deset, patnáct let vychrlil neuvěřitelný množství geniální hudby. Nevím, jak se s tím dopředu vyrovnat. Myslím, že je důležitý pořád komunikovat se sebou, a pozitivní věci, které přicházejí, ohlasy a ceny, vnímat jako relevantní ocenění, ale pořád jen v materiální rovině od jiných lidí. Když se člověk ptá sám sebe upřímně, jestli jsou skutečné, nebo jen dojezd dobrého marketingu, jestli jdu nahoru, nebo dolů. V umění stagnace neexistuje.

K soutěžení se ještě dostaneme. Jako dítě jste byl docela úspěšný akvarista, a najednou obrat a jste klavírista – wunderkind. Jak se to stalo?

Wunderkind vypadá jinak. To jsou dneska osmi, devítileté děti, které na klavír hrají tak, že to zní takřka profesionálně. Já jsem byl v osmi fajn talentovaný dítě ze ZUŠky, který na okresní a krajský úrovni bodovalo. U mě byl vývoj přírodnější. Taky si připočtěme, že dnes je výbava malých pianistů podstatně lepší. O to hůř se to pak srovnává. Naše generace si v patnácti stála docela dobře i ve srovnání s dnešními patnáctiletými, ale v nižším věku toho děcka umějí podstatně víc.

Omlouvám se, že vás přerušuju. Vy jste byl republikový mistr v akvaristice. To vás najednou přestalo zajímat?

Klavír jsem měl od čtyř let a byl dominantní záliba, než přišla akvaristika, která se pak zas utlumila. Rybičky jsem měl ještě asi deset let, ale když jsem jel do Prahy kolej, už akvárium viselo doma na rodičích. Nebylo to tak, že bych do třinácti byl akvarista a pak mě napadlo hrát na klavír.

V době, kdy spolu hovoříme, máte před sebou benefiční online koncert v broumovském klášteře s Police Symphony Orchestra. Vy jste konzervatorista a hrajete s amatérským orchestrem lidí, kteří převážně prošli ZUŠkami. Jak se vám daří vyrovnávat vrcholnou úroveň s nadšeneckou?

Uvidíme. V drtivě většině případů hraju s profesionálními tělesy, ale PSO je fenomén. Polická ZUŠka je proslavená tím, že chrlí spoustu vynikajících absolventů. Je to jedno z hnízd, kde jsou nadšení skvělí pedagogové a odkud vylétá víc talentů. A potom PSO, i když o sobě říká, že je amatérský, jsou na tom mezi amatéry velmi dobře. Jsou soustředění a vědí, co přesně a jak dělat. Minimálně vedení je profesionální. Joel Hána je výbornej dirigent. V tomhle problém nebude.

Když člověk dělá hudbu s maximální vnitřní autenticitou, není jedno, jak je na tom profesionálně, ale může najít společnou řeč i s autentickým amatérem. Navíc doba vyloženě nahrává neotřelým řešením. V tomhle případě jde navíc o reprezentaci místa. Broumovsko a Policko jsou krásné kraje, ke kterým mám vztah. Pořádám tam mezinárodní klavírní soutěž.

K Broumovské klávese se dostaneme vzápětí. Už jste s PSO zkoušeli? Pokud ano, kdo koho učil?

Ještě ne. Moje role bude vyloženě sólová. Moje hraní bude spojeno se současným tancem.

Jak to vypadá letošní Broumovskou klávesou?

Jako s mnoha jinými akcemi. Původní dubnový termín jsme museli zrušit a akci jsme přehodili na začátek října. Nikdo z nás netuší, jestli se bude hrát, ale fakt jsme se snažili zachovat základní minimum soutěžních podmínek. Zakonzervovali jsme ty dubnové, a účastníci, kteří by v říjnu museli do jiné věkové kategorie, si zahrají ve své původní. Těm, kteří se zúčastnit nechtějí, vracíme soutěžní poplatek. V podstatě se chystáme na národnější verzi. Může se stát, že hranice buď budou opět přivřené, anebo bude trošku menší důvěra k cestování a zahraničních účastníků přijede méně. Máme nachystanou možnou českou verzi poroty. Pokud to jen trošku půjde, Klávesa se odehraje. Jsme připravení, a když to nepůjde, je to vyšší moc a pokračujeme příští rok.

Broumov a Police jsou blízko sebe. Nebyl ten důvod, proč jste kývl na nabídku pořádat Broumovskou klávesu, právě blízkost hnízda talentů?

Spíš možnost spolupráce s Agenturou pro rozvoj Broumovska a obdiv k tomu, co už tehdy vyvíjela za aktivity. S Janem Školníkem i jeho otcem (Rudolfem) se znám strašně dlouho. Dokonce podpořili moje první CD. Jan Školník byl ten, kdo říkal, že sem potřebuje dostat zajímavé akce i proto, abychom sem nalákali nejen turisty, ale i ty, kteří tady chtějí mít pestrý a kvalitní život. Původně po mě chtěl klavírní kurzy, ale tehdy jich bylo strašně moc. Proto jsem řekl: „Pojďme dělat dětskou klavírní soutěž.“ Těch je také hodně, ale má už desetiletou tradici a počet účastníků a zemí spíš stoupá, než klesá, tak jsme se snad uchytili.

Co vlastně porota hodnotí?

Do určité míry každý porotce bazíruje na něčem jiným. Vždycky je to součinnost technické a umělecké s múzickou složkou. Dětské soutěže jsou specifické. Když hodnotíte hotové pianisty, studenty nad dvacet let, technická dispozice je naprostá samozřejmost a kdo ji nemá, na soutěž se nedostane. Jestliže u dětí máte nejnižší kategorii do jedenácti let, je jasné, nemůžou být technicky hotový. Tím je rozhodování komplikovanější.

Do hry vstupují aspekty, jak je daleko člověk profesionálně, jaký má talent od pána Boha a jak dobré má vedení. Tohle všechno reflektujete, ale bývá to v různém poměru. Můžete mít dvě stejně staré děti, talent, ale totální přírodňák, kterému se nechce cvičit nebo nemá dobrý vedení ani dobrou motoriku, a vedle člověka, který hraje líp, ale vidíte větší penzum práce než talentu. A teď to ohodnoťte.

Na jednu stranu musíte být spravedlivý a reflektovat, že ten druhý se víc nadřel, a na druhou v takhle útlém věku podporovat talenty a povzbudit je, aby pokračovali. Teď mají raketový motor nejsilnější a když se probudí a budou na sobě pracovat, výsledky budou skvělý oproti těm, kteří mají talent menší. Proto čím jsou děti menší, tím o malinko víc podporuju talent, a u větších zase beru větší ohled na profesionalitu a volní stránku mladého klavíristy. Jsou to nuance. Každý porotce by vám řekl něco jiného.

Pro vážnou hudbu je naprosto typická soutěživost. Jaká ale je cena této honby za dokonalostí?

Co to je dokonalost? U někoho technická, kterou máme tendenci si spojovat s drilem neskutečně pilných pianistů z východní Asie, u někoho umělecká, naplnění vlastní představy o hudbě. To je vysoce kreativní činnost, která i tak předpokládá dřinu.

Cena se opět váže k nižšímu věku. Přirovnal bych ji k vrcholovému sportu. Disciplína je srovnatelná. Hokejoví trenéři říkají, že český hokej jde dolů, protože se dětské a dorostenecké ligy hrají na výsledky a málo na kreativitu. Učí je hlavně taktice, jak nedostat gól než ho dát. Stejné nebezpečná je taková „dokonalost“ u dětí.

Výsledky jsou strašně důležité. Když je dlouhodobě generujete, jste víc vidět, máte větší šanci se dostat ke špičkovému pedagogovi. Na druhou stranu výsledky nejsou samospasitelné. Je důležité, aby se člověk vyvíjel, a proto záleží, jak pracuje. Na jakém repertoáru a jaký má záběr. Když to zjednoduším, můžete mít supertalentované dítě, kterému naordinujete malý výsek repertoáru, který se na soutěžích žádá. Rok ho budete dřít a rok s ním objíždět soutěže. Můžete mít úspěch, ale dítě bude hrát strašně dlouhou dobu jeden repertoárový výsek. Nebude získávat nové zkušenosti s repertoárem, který ho výrazově obohatí, hrozí, že ho to přestane bavit, a navíc je tam tlak na výsledky. Když v osmi letech vyhrajete pár soutěží a pak vás nějaký význačný vezme zahrát si s ním koncert, někdo o něm napíše, rodičům i dítěti se může zatočit hlava. Začnou jet „kariéru“ dítěte. To není nic špatného. Do určité míry se to musí dělat. Ale také se musí pamatovat, aby hudební a mentální vývoj dítěte šel dopředu aspoň částečně přirozeně. Tohle vybalancovat je strašně těžké.

Další cena je vztah žák-pedagog-rodič. Pedagog na základní umělecké škole je strašně důležitá osoba, která dítě učí úplným základům, na kterých pak může stavět. Leccos se ve starším věku dá opravit, ale rozhodně ne všechno. A teď si vezměte, že pedagog by ideálně měl dělat špičkovou práci, a také být od začátku smířený, že nebude tím, kdo bude sklízet její plody. V sedmnácti už ho dávno bude učit někdo jiný. Jsou pedagogové, kteří je chtějí do určité míry sklidit, a to jsou ty soutěže. V tomhle je jejich dvojsečnost. Je potřeba si hlídat výsledky kvůli budoucí kariéře, ale nemít je za to hlavní. Je fajn, že jsem vyhrál, ale hrál jsem dost etud, Bacha a mám dost široký repertoár? To je těžké a to je ta hlavní daň. Pak je samozřejmě tak lidská. Jak moc děti prožívají dětství a jak se to projeví později?

Když budu „malý dospělý“, odepřu si hodně věcí a půjdu po profesionalitě, může se stát, že si dítě v pubertě řekne, že chce dělat spoustu jiných věcí a že celé dětství dělalo, ne co dělat chtělo, ale jen to, co od něj bylo očekáváno. Znám dívenku, která do jedenácti, dvanácti vyhrávala, kam přišla, byla krásná a roztomilá, a jednoho krásného dne řekla rodičům, že končí s klavírem a chce chovat koně. Chová je a vypadá nesmírně šťastně, ne jako někdo, kdo utrpěl mentální újmu, protože nechal klavíru.

Hledání talentů se věnujete také v agentuře MenArt, Jarmile Holcové pomáháte s online vzdělávacím projektem Kouzelné klávesy. Proč je pro vás hledání talentů tak důležité?

Vracím něco zpět systému, který mě vychoval. Z hlediska konkurence by bylo krásné, kdyby tady nikdo padesát let nehrál dobře na klavír, ale to nejde. Obor musí žít i kvůli pořadatelům, kteří potřebují zvát nejen renomovaného pianistu, ale také představit novou tvář. Na tom jsme účastni všichni. Proč si vychovávat konkurenci? Dnešní děti jsou mi jednak strašně vzdálený věkově, a kromě toho potřebujete mít někoho v zádech. Je to velmi vzácné, ale když narazíte na někoho, v kom vidíte úžasný talent a v něčem svoje vlastnosti, a že ho čeká strašně moc těch „poprvé,“ je to velmi přitažlivé. Nepřemýšlíte nad tím, že si vyrábíte konkurenci.

Jak se dopisují noty za superpočítač? A na kolik vyjde degustace klavíru? Více v druhé části rozhovoru.

Tagy Osobnost týdne Ivo Kahánek vážná hudba ZUŠ klavír
/*1988/ Když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, psaní byla jasná volba. V devatenácti si to rozmyslel. Přišlo mu, že to dějiny píšou příběhy. Pak zjistil, že to jsou vítězové a dal se k poraženým. Historii i tak vystudoval a tři roky ho živila, než od ní zběhl. Stalo se tak ...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY