Hudebníci na Radio_Head Awards mluvili o svobodě. Slovenská televize odpověděla cenzurou
Páteční slavnostní večer Radio_Head Awards v Bratislavě měl být především přehlídkou silné slovenské nezávislé hudby, která každoročně ukazuje její rozmanitost a význam. Místo toho se stal spíše výmluvným obrazem doby: hudebníci mluvili o svobodě a situaci v kultuře – a veřejnoprávní televize následně odmítla odvysílat záznam celého večera. Seděl jsem přímo v sále jako součást poroty novinářského ocenění za album roku a už v tu chvíli jsem si uvědomoval, že je to mimořádný večer – i kvůli odvaze těch, kteří se nebáli říct svůj názor.
Radio_Head Awards patří k nejdůležitějším hudebním událostem na Slovensku a letošní ročník to jen potvrdil. Nejen jako přehlídka inspirativních desek a nových objevů, ale i jako důkaz toho, jak zásadní roli v tamní nezávislé scéně dlouhodobě hraje Rádio_FM. Není samozřejmě jediné, ale patří k jejím nejdůležitějším pilířům – vytváří prostor pro domácí nezávislé umělce, dává šanci novým jménům a dlouhodobě kultivuje prostředí, ve kterém může taková hudba vůbec vznikat a být slyšet.
Nejdříve je ale fér připomenout to, co by nemělo zapadnout: samotné oceněné. Album roku získali Fallgrapp za Anthropos a Fvck_kvlt za nahrávku Mŕtva revolúcia. Meowlau uspěla jako objev roku i se skladbou Ruksak. FVLCRVM potvrdil svou pozici vítězstvími v kategoriích debut a elektronická hudba. Novinářské ocenění za album roku získal Fvck_kvlt a cenu za přínos hudbě si převzala legenda Bez ladu a skladu.
V žánrových kategoriích uspěli Dorota Nvotová (folk), Besna (hard & heavy), Júlia Kozáková (world music), Nikola Bankov (jazz), Kodiki (experimentální hudba) a v klasice AD FONTES a Sylvia Urdová, speciální ocenění Nadace Advance Investments získal projekt MonoPlastic. Ten večer byl skutečně silný – dramaturgicky, generačně i žánrově, o to víc mrzí, že právě tohle všechno nakonec zůstalo trochu stranou.
Záznam večera měl být odvysílán v neděli večer na druhém programu Slovenské televize (Dvojce). Nakonec ho vedení STVR stáhlo, přestože celý večer byl dostupný v přímém přenosu prostřednictvím Rádia_FM. Důvod? Někteří vystupující prý využili prostor k „osobním a politickým postojům“ a tím narušili rámec pořadu. Jinými slovy: hudebníci mluvili o realitě, ve které žijí.
Na pódiu přitom nezaznívaly žádné excesy. Naopak. Šlo o slušný, věcný a často velmi osobní apel. Mluvila Dorota Nvotová, Nora Ibsenová z Fallgrapp, Michal Kaščák i další. Naléhavě, ale důstojně. Výborně večer moderoval Martin Staňo. A věcně a klidně vystoupila i šéfka Rádia_FM Janka Imrichová. Právě tahle kombinace – kvalita hudby a zároveň občanský postoj – byla tím, co dalo večeru skutečnou váhu.
O to víc znepokojuje následná reakce vedení STVR. Generální ředitelka Martina Flašíková ve svém dopise umělcům mimo jiné napsala, že jim přeje úspěchy „mimo naši instituci“. Jenže STVR není „její instituce“. Je to veřejnoprávní médium. Prostor, který patří veřejnosti – včetně těchto umělců. A jeho smyslem není chránit diváka před názorem, ale zprostředkovat realitu v její plnosti, včetně té nepohodlné.
Jak trefně připomněl bývalý generální ředitel STV a bubeník Bez ladu a skladu Richard Rybníček, veřejnoprávní prostor nemá být chráněn před názorem, ale před manipulací. To je zásadní rozdíl. Rozhodnutí neodvysílat celý záznam proto nepůsobí jako ochrana nestrannosti, ale jako její popření.
Zvlášť pro hudební scénu je tohle zásadní moment. Právě takové platformy, jako je Rádio_FM, přitom patří k tomu nejdůležitějšímu, co pro nezávislou hudbu na území bývalé federace máme. O to víc znepokojuje, jak snadno může být takový prostor oslaben – a jak rychle se může změnit atmosféra kolem něj.
Na celé věci je něco nepříjemně známého. Návrat cenzury totiž nezačíná zákazem, ale nenápadným posouváním hranic – tím, co ještě „patří do rámce“ a co už ne. Postupně se ukazuje, že problémem není forma, ale samotný obsah. Že nepřijatelný je názor, který se nehodí. Možná i proto na mě letošní Radio_Head Awards tak silně doléhají právě dnes, na Květnou neděli. Příběh, který si v těchto dnech připomínáme, mimo jiné ukazuje, jak snadné je ve chvíli tlaku a strachu ustoupit, mlčet nebo zapřít to, čemu člověk věří – a jak důležité je to neudělat.
Tohle není jen slovenský příběh. Je to varování. Svoboda se nevytrácí skokem, ale po malých krocích – v rozhodnutích, která se tváří jako samozřejmá, v gestech, která se vysvětlují jako nutná, i v mlčení většiny, které je přece tak pohodlné. Právě proto má smysl brát vážně i to, co se děje za našimi hranicemi. Ne jako cizí problém, ale jako připomínku, proč je potřeba chránit i u nás nezávislost veřejnoprávních médií.
Proto má smysl nemlčet. Podpořit slovenské umělce, připomínat roli veřejnoprávních médií a nemít pocit, že se nás to netýká. Protože kultura bez svobody není kultura. Je to už jen dekorace.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
