Přejít k hlavnímu obsahu
Sóla do studia nikdy nepřipravuji, jak to padne, tak to padne, říká Miloš Knopp | Foto: Jana Uhrová
Sóla do studia nikdy nepřipravuji, jak to padne, tak to padne, říká Miloš Knopp | Foto: Jana Uhrová
Jan Podzimek - St, 29.07.2020 - 08:00

Hovory po zkoušce #3: Miloš Mimi Knopp

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým třetím hostem je  kytarista Miloš Mimi Knopp, jeden z nejvýraznějších hráčů své generace. Zkušenosti začal sbírat v profi kapelách už hodně mladý. Znát ho můžete od Aleše Brichty, Petra Koláře, Olgy Lounové, Viléma Čoka nebo z kapel Merlin, Soustrast a dalších projektů. Platí za jednoho z nejlepších učitelů rockové kytary u nás a věnuje se též sólové tvorbě. O tom všem bude náš dnešní hovor po zkoušce. A nakonec přidáme ještě úžasnou historku o setkání s Ivanem Králem.

Musíme začít od začátku. Byla kytara tvůj první nástroj? Případně hrál jsi ještě na něco?

Kytara byla úplně první nástroj, začínal jsem ve dvanácti letech na španělku u ohně, kde mi brácha ukázal pár základních akordů a pak jsem ve třinácti dostal od Ježíška elektriku, táta mi udělal z gramofonu aparát a už to jelo. Hrál jsem na konzervatoři na klavír (povinný) a chodil na zpěv.

Kdy sis uvědomil, že kytara je pro tebe nejvíc – pamatuješ si ten moment?

Asi v období, kdy jsem se připravoval na přijímací zkoušky na konzervatoř pod vedením Marka Šmause, kterému jsem do dneška vděčný. Ukázal mi, co je to disciplína. Uhranula mě ta univerzálnost nástroje, nejen po zvukové stránce, ale i co všechno se dá na to zahrát. Kolik je cest, kolik je různých technik, žánrů...

Miloš Knopp na podiu | Foto: archiv MK

Člověk muziku nejintenzivněji vnímá většinou na střední – ty jsi hudbu přímo studoval na Ježkově konzervatoři. Měl jsi nějaké vzory, idoly, kterým ses chtěl přiblížit? Případně máš je dodnes?

To vlastně navazuje na předešlou otázku. V té době jsem kytaru úplně hltal, poslouchal jsem bluegrass, ke kterému mě vedl Tomáš Berka, jazz, kde jsem čerpal inspiraci u Marka Šmause, metal, rock... žil jsem muzikou. Poslouchal jsem všechno. Na škole byla hudba všude kolem, jamovalo se, chodilo se na koncerty... hodně jsem cvičil. Největší vzory v době studií: Richie Blackmore, Sambora, Vai, Morse,Clapton, Satriani, Dave Murray, Mike Stern, Adam Tvrdý, Mirek Mach, Vlasta Redl, a hlavně spoluhráči, kolegové z kapel a spolužáci. Dodnes si všech nesmírně vážím a klaním se, ale už to není taková posedlost. V poslední době se mi hodně líbí Sam Bell, Richie Kotzen, Neil Zaza, Kryštof Tomeček a kluci z Children of Bodom.

Jaké byly tvoje první kapely, případně pamatuješ si, nebo zažil jsi situaci, kdy sis uvědomil, že přerůstáš svoje spoluhráče? Že ti to hraní zkrátka začíná jít tak, že bys to mohl dotáhnout daleko? Nebo jsi věděl od začátku, že „to“ tam máš?

Moje úplně první kapela kde jsem hrál se jmenoval DX neboli Deklarace X. Chvilku tam bubnoval Miloš Meier a Ondra Pomajsl. Byl to takovej britpop, takový Oasis. Pak kapela Fuzzy Headed, kde jsem hrál s Emilem Koptou (Michal Hrůza). Hrál se Hendrix, Zeppelini, ale i vlastní věci. Pak už to šlo: Merlin, Aleš Brichta, Aneta Langerová atd. Upřímně, pocit, že přerůstám své spoluhráče, jsem nikdy nezažil.

V 17 letech jsi nastoupil k Aleši Brichtovi. To byla asi velká škola, ve všech směrech. Povíš nám o tom období něco? Jaká byla parta a jak na to vzpomínáš?

      Už v šestnácti jsem nastoupil do skupiny Merlin k Danovi Horynovi, tam už ta škola začala. Sestava  Dan Horyna, Aleš Zimolka, Zdeněk Vlč a Richard Tomíček. Jednoho dne zazvonil telefon a ozvalo se: Ahoj, tady Aleš Brichta, odcházím od Arakainu a dávám dohromady novou skupinu, nechceš to s náma zkusit? To mi bylo sedmnáct a málem mě to položilo.

      Zkušenost to byla nová, skvělá, moc za ni děkuji, ale bylo to ze začátku i dost tvrdé. Převážně v kapele Grizzly, tak se jmenovala nová kapela Aleše. Hrálo se v drop D, já o tom v životě ani neslyšel, nevěděl jsem, co a jak se kde mačká a hledá. Tenkrát v té době snad tak hrála jen Pantera a pár kapel, rozhodně to nebylo tak běžné jako dneska. Zkoušky byly drsné a kolikrát jsem odcházel se svěšenou hlavou a visel nade mnou i vyhazov. Někdy jsem pak i doma brečel. Riffy byly liché, težké, žádné nahrávky, prostě jsi to musel na zkoušce zahrát nebo jsi byl za vola – a ze začátku mi to opravdu moc nešlo. Spadl jsem mezi kluky z kapel Krucipüsk, Kreyson atd. a ukaž, co umíš. Bylo to těžké i psychicky. Aleš se mě zastal a hodně mi v té době pomohl Pepa Cigánek a Mirek Mach. Moc si toho vážím. Hodně se zkoušelo a hrálo, já byl ve druháku na KJJ, nestíhal jsem školu a dělal reparát z harmonie. Ale pak přišla ta sladká odměna. První koncert – Noc plná hvězd v Třinci, 22 hodin a 10 tisíc lidí. Všichni čekali na první vystoupení Alešovy nové kapely.

      Bylo to super. Vzpomínám na to moc rád, především na ty začátky u Grizzlyho, které se to postupem času transformovalo v Aleš Brichta Band. Zažil jsem neskutečné věci, některé i nepublikovatelné. Dalo mi to mnoho legrace, spoustu muziky, kontaktů a především zkušeností. I když se po čase s Alešem naše cesty rozdělily, nikdy na to nezapomenu a jsem mu vděčný za tu šanci. Nebýt jeho, Mimi by nebyl. 11 let, asi 6 CD a tisíc koncertů. Obrovská zkušenost.

      Miloš s Ondřejem Pátkem a Lukášem Warüzem Varajou | Foto: archiv MK

        Jak moc a intenzivně jsi v průběhu let cvičil a cvičíš dneska? Baví tě cvičení, nebo to vnímáš jako nutné zlo? Cvičíš dneska třeba jinak než před dvaceti lety? Jak se to u tebe v průběhu let vyvíjí?

        V mládí jsem cvičil hodně, minimálně 4 hodiny, ale bylo i období kdy i 8hodin, třeba ještě hodinu před tím, než jsem šel do školy. První dva roky na konzervatoři jsem cvičil 4 hodiny a pak už to šlo dolů. (smích) Potom už to bylo méně, kolem 2 hodin, ale uměl jsem i zabrat... když bylo potřeba něco nadrtit, tak jsem tomu věnoval maximum. Mám to tak dodnes. Pořád za to umím zatáhnout a makat. Baví mě to, rád si dělám cvičební plán, mám svůj systém... Cvičení mě moc baví, jen mě trápí, že tomu nemůžu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. Je toho tolik, co bych se chtěl naučit...

        Jsi trémista? Byl jsi v dětství? Pokud ano, jak jsi to překonával,nebo překonáváš?

        Už ne, jen minimálně. Spíš jsem někdy nervózní z toho, abych to nepokazil a neudělal ostudu tomu, koho doprovázím, třeba když je to live do TV nebo rádia. Dříve jsem byl trémista a troufám si říct, že i velký, ale je zajímavé, že ne na každém vystoupení, mělo to své výkyvy. Třeba jsem se stresoval půl koncertu z písničky, ve které jsem si nebyl jistý a neseděla mi, i když jsem se ji snažil přecvičit. Jakmile byla za náma, tak pohoda. Je třeba zajímavé, že když jsem měl trému, tak jak se blížil konec koncertu, dělalo se mi lépe a lépe. (smích) Ale to bylo ze začátku a lék na to byl jediný  přečkat to. Ono ve finále opravdu o nic nejde. Ale to bylo opravdu v mládí. Kdo mě zná, ví, že jsem na pódiu pohodář. Pak jsem se naučil si to užívat a je to úžasné. Přišlo to samo, asi množstvím. Mám odehráno zhruba 2 tisíce koncertů.

        Poznámka: Alkohol na trému nepomáhá. Odzkoušeno!

        Máš ke hraní/cvičení jinou motivaci, než když ti bylo „náct“? Když je člověk mladý a má sny, tak to jde skoro samo, jak to máš dneska s dlouhodobou motivací? Jak se vybičuješ k tomu, aby ses dál rozvíjel, neustrnul, ráno vstal a šel cvičit?

        Ráno jsem rád, když vstanu. Neblázni. Ta motivace je opravdu jiná, dřív to byl běh za svým snem, dnes je to snaha stačit v tempu mladším, udržet se v nějaké kondici a naučit se něco nového, třeba pochopit nějaké harmonické vztahy, nadstavby. Velkou motivací jsou moji žáci, vidím to nadšení, tu chuť a hned úplně mám nutkání popadnout kytaru a hrát. Taky když se učím nové písničky, často něco stahuji, to všechno je trénink. To všechno tě posouvá.

        Jak vypadá tvoje příprava na koncerty nebo nahrávání?

        Příprava na koncert vypadá tak, že ještě ten den nebo před koncertem si to přehraji celé s nahrávkou. Složitější místa víckrát. Ovšem ne vždy je čas, ale pokud ano, tak to tak dělám. Ne že by to bylo lepší, ale jsem klidnější. Vyměním struny, pokontroluji věci, jestli všechno mám  ladička, kabely, kapodastr!!!  zabalím kufřík s hadrama... a je to.

        Co se týká studia, tak pokud vím, co se bude točit, připravím si více verzí, ať mám ve studiu co nabídnout, naučím se to nazpaměť. Vyměním struny den předem, ať si to sedne. Horší situace je, když jdu něco točit a nevím, co to bude. To jen vyměním ty struny. (smích) Také záleží na tom, co je to za točení, kolikrát to vzniká až na místě. Stahují se riffy, hledají se verze... Sóla nikdy nepřipravuji, jak to padne, tak to padne.

        Miloš Knopp s Olgou Lounovou | Foto: archiv MK

        Když už jsme u té přípravy, řekni nám něco o svém vybavení.

        Kytary: Mám telecastera od Libora Kobrleho, bahenní jasan, javorový krk, Joe Barden kobylka, snímače DiMarzio. Struny Ernie Ball 10-52. Dál vlastním Les Paula od Libora Kobrleho, tělo mahagon, očkovaný javor plát, ebenový hmatník, snímače klasika Gibson (rozpínací), struny Ernie Ball 10-52. Akustiku mám opět od Libora Kobrleho – z opičího stromu (tvrdé dřevo). Je úplně super, ozvučení L.R.Baggs a ženu to přes Fishman Aura, struny Elixir 11, někdy 12.

        Aparáty a boxy: Bednu mám Coffee Custom Cabs – model Latte 212. Osazená Creambacky H75. Nejlepší bedna, jakou jsem kdy slyšel. Léta jsem hrál na Marshalla JCM 800, je to můj milovaný aparát. V lednu nám ale byla vykradena dodávka a aparát fuč. Stále se to bohužel nenašlo. Byl hodně specifický designem. Tak jsem si pořídil ruský aparát St. Petersburg JP-100. A je to teda neskutečný maso. Baví mě to více než to osmikilo, je to víc univerzální a umí to být ještě více brutální. Ještě že mám kolem sebe kámoše, jinak bych na to nikdy nenarazil.

        Pedalboard: mám v něm ladičku, OD 1, Delay HardWire, Chorus HardWire. Das ist alles.

        Hodně učíš a pořádáš semináře. Spousta tvých bývalých žáků už jsou dnes uznávaní kytaristé. Kde vlastně učíš a co pro tebe výuka znamená? Jak k ní přistupuješ?

        Vezmu to popořadě. Je pravda, že když se ohlédnu, tak pár kytaristů jsem tu už zanechal. Pavel Dvořák hrál dříve s Vildou Čokem – dneska hraje v kapele Černá. Bruno Rotter studuje na VOŠce – taky úspěch. Šimon Rechner hraje v kapele Jaksi Taksi. Tomáš Kryl s Danem Landou. Ondřej Bezvoda s Jiří Schelinger revival, Whatrock a Terezou Kerndlovou. Michal Brož s Miro Šmajdou a Vilémem Čokem. Jerry Grulich s kapelou Madam Royal. Dělají mi radost, chlapci. Ale i ostatní. Většinou dělají ve studiu jako třeba David Gašpár, nebo úspěšně učí.

        Učím už 13 let na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Baví mne to hodně, je to motivující a asi jsem měl vždycky kliku na lidi a měl jsem samé dobré žáky. K výuce přistupuji hodně individuálně, každý je jiný a každý potřebuje něco jiného. I jiný přístup. Na někoho musíš být přísný a s někým kámoš. Je to psychologie. Pokud chceš, aby to za něco stálo. Snažím se předávat zkušenosti i po té lidské stránce. Můžeš hrát skvěle, ale když přijdeš na sraz kapely pozdě, neladí ti nástroj, nemáš pokoru, držkuješ atd., tak to nikam moc nevede. Je mnoho skvělých muzikantů doma u počítače, kteří točí videa a kritizují... a pak jsou i třeba horší muzikanti, kteří mají plný diář. Nesmíš být kokot.

        A jestli jsem přísný? To se musíš zeptat jinde... ale asi občas jo. A ještě učím na ZUŠ Vadima Petrova, kde dělám i zástupce ředitele. Soukromě mám minimum žáků. A jednou za 4 až 6 měsíců dělám víkendový seminář, je to super, jsme parta cca 10 až 15 lidí, jamuje se, improvizuje, kecá. Myslím, že je to pro všechny obohacující. Mám to maximálně pro 10 osob, abych se mohl všem věnovat.

        Miloš Knopp v ZUŠ Vadima Petrova | Foto: archiv MK

        Co pro tebe v životě znamená muzika? Je to koníček, živobytí, smysl bytí...

        Muzika pro mne znamená opravdu hodně. Je to vlastně i můj smysl bytí, když nebudu počítat rodinu. Dokážu si představit, že bych přišel o všechno, ale nedokážu si představit, že bych přišel o muziku. Je to koníček, je to vášeň, je to práce, je to všechno.

        Vždycky mě u oblíbených kapel a muzikantů zajímaly širší souvislosti – co tě třeba formovalo kromě muziky? Je nějaká knížka, obraz nebo třeba film, co tě hodně poznamenal?

        Já vlastně vidím inspiraci skoro ve všem. (smích) Ale když to zaměřím na muziku, tak je to film Sladký ničema, kniha Nekonečná síla od Anthonyho Robbinse, kniha Secret.

        A teď se budou všichni smát, ale jsou to i filmy Rocky I-V. Je tam neskutečná motivace, síla něco dokázat, nevzdat to, makat, nešetřit se. Když třeba slyším od kámoše, co jezdil závodně motokros, jak měl 5 let v kuse 6 dní v týdnu trénink v podstatě od rána do večera, tak si říkám, že cvičba na nástroj je tak trochu pohoda.

        Ještě jsi mi slíbil historku s Ivanem Králem.

        Bydlel jsem v Řepích, cestou ze školy jsem vždycky z kulturáku slyšel hrát bubny a strašně mne zajímalo, co to je. Táta mi jednou říká, tak tam jdi, zaklepej a zeptej se, jestli se můžeš podívat. Tak jsem tam šel, bylo to Studio Sono, kde mne uvítal Milan Cimfe a řekl, že tam můžu chodit, jak se mi bude chtít a koukat, jak se vše dělá. Hned ten první den tam byl Ivan Král, který mi začal vyprávět. Byl moc milý a když jsem mu řekl, že se učím na kytaru, tak vzal akustiku a začal mi ukazovat pentatoniku, akordy a druhý den to se mnou cvičil Honza Ponocný, který mu něco točil a další den Honza Křížek, který točil desku s Walk Choc Ice. A tak jsem tam chodil a koukal, jak točí desky Kabáti, Ivan Hlas, Lucie, Anna K, Vltava, Hudba Praha atd. A jednoho dne mne Milan Cimfe naložil do auta a odvezl do Klubu Mlejn, kam mne přihlásil na kytaru k Michalovi Ambrožovi. Bylo mi 14 let... a dál už to znáš...

        Tagy Hovory po zkoušce Miloš Mimi Knopp
        Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato...
        SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY