Přejít k hlavnímu obsahu
Na elektrickou kytaru jsem vlastně samouk, říká Yarda Helešic | Foto archiv YH
Na elektrickou kytaru jsem vlastně samouk, říká Yarda Helešic | Foto archiv YH
Jan Podzimek - St, 30.06.2021 - 09:00

Hovory po zkoušce #23: Yarda Helešic

Jako aktivní hudebník jsem vždycky rád koukal ostatním pod pokličku. Toužil jsem se zeptat známých a zajímavých muzikantů na spoustu věcí spojených s hudbou. Jak k muzice přistupují, jak to mají se cvičením, trémou, motivací nebo inspirací. Duše umělců bývá křehká a v tomto seriálu se jí pokouším dostat co nejblíž. Mým dalším hostem je skvělý muzikant – kytarista, skladatel a producent Yarda Helešic. Nejvíc známý je ze spojení se Support Lesbiens, ale také spoluprací s Alicí Springs, Prago Union a mnoha dalšími.

Yardo, vítej u nás ve Frontmanu. Normálně se všech ptám, jak potkali hudbu. Tys byl asi muzikou obklopený odmalička, že?

Především díky tátovi, který je jazzový bubeník jsem s hudbou vyrůstal už odmalička. Mohl jsem objevovat kouzlo skvělých desek fantastických muzikantů jako Miles Davis nebo Frank Zappa a myslím, že mě to i přes to, že se jazzu nevěnuji, hodně ovlivnilo.

Na kytaru jsi chodil někam do zušky?

V podstatě až do nástupu na konzervatoř jsem měl to štěstí, že mi dával soukromé hodiny jeden ze žáků prof. Milana Tesaře Jirka Urbánek. Byl to skvělej a citlivej učitel, na kterýho moc rád vzpomínám. Teorii jsme se pak věnovali společně s tátou. Moc mi to vyhovovalo, ale samozřejmě jsem tím přicházel o určitý druh té hudební socializace jako společné koncerty a různé večírky.

S muzikou jsi to asi myslel vážně, když jsi šel pak na konzervatoř.

Studovat hudbu byl můj sen stejně jako jít studovat na Pražskou konzervatoř. Přípravě do školy jsem se věnoval opravdu velice intenzivně a v podstatě veškerý můj čas jsem kolem těch 13 až 14 let věnoval jen cvičení a nebo hudební teorii.

Kytarista, skladatel a producent Yarda Helešic. Foto archiv YH

Na konzervatoři jsi studoval klasickou kytaru. Já tě ale znám spíš s elektrickou. Proč jsi vlastně nestudoval přímo ji?

V té době (1988) tady moc příležitostí kde oficiálně studovat elektrickou kytaru nebylo a já tak jel vlastně po dvou kolejích. Přes den jsem cvičil na klasickou kytaru a večer jsem se zavřel v ateliéru ve Vršovicích s půjčeným Telecasterem a ponořil se do paralelního světa prvních experimentů s elektrikou. Zkoumal jsem co mají oba ty světy společného a co je zase naopak rozdílné. Nakonec ale největší objev byl to, že jsou to jen jiné výrazové prostředky a že je chci používat oba. Na elektrickou kytaru jsem tedy vlastně samouk.

Vzpomeneš si z období konzervatoře na nějakou svoji studentskou kapelu?

Jasně, na to se nedá zapomenout... jmenovala se Vasquez II (podle Vasquezové z Aliena), založil jsem ji s nejlepším kamarádem ze základky a byla to klasická punková čtyřka – basa, bicí, kytara a vocal. Pokračoval pro mě ten dvojí život – přes den Bach a večer Jello Biafra.

Já jsem tě poprvé zaregistroval v Support Lesbiens. Pojdme se u téhle zásadní kapely na chvilku zastavit. Jak jsi do kapely, tehdy už celkem známé, přišel?

Zavolal mi Sváťa Čech, který s klukama tenkrát začal hrát, že by potřebovali kytaristu, že Kuba Jirásek, co s nima natočil první desku So What, odešel a že za týden je koncert v Repre (klub v Obecním domě). Tak jsem si vzal kytaru a stokilovýho Ampega v muniční bedně a přišel do zkušebny, co byla za tím klubem. Asi nejvíc mě ohromil rozměr tý zkušebny, byla oproti všem těm plesnivým sklepům, kde jsme zkoušeli z kapelama před tím obrovská a suchá... a zkoušet v Obecňáku byl major upgrade. Samozřejmě že kluci byli super a ty crossoverový riffy skvělý a zajímavý. Hodně mě bavil Sváťův styl hraní a neuvěřitelně to šlapalo. Ten první společnej koncert už bylo jen potvrzení toho, že to dohromady funguje a já zůstal.

SL jsem miloval, když mi bylo kolem patnácti. Jen těžko bych ve svém okolí našel většího fandu kapely. Mluvíme o HC/crossoverovém období. Natočili jste dvě desky, přičemž Medicine Man je pro mě jedna z nejdůležitějších desek devadesátých let. Je skvěle zahraná, nahraná a z kapely doslova príští nápady. Jak na tohle plodné období vzpomínáš?

Období desky Medicine man bylo silný a stabilizovaný, už jsme spolu v té sestavě odehráli spoustu koncertů a s materiálem, co jsme společně udělali, jsme jeli do studia Citron v Ostravě nahrávat naprosto sebejistě. Tenkrát jsme od Sony music dostali na hc kapelu opravdu závratné peníze na jeho natočení a tak jsme si mohli dovolit pozvat dokonce producenta Kennyho Jonese. Bylo to moje první setkání s někým, kdo vede nahrávání a pracuje s kapelou tak, aby z ní vytáhl to nejlepší. Na tu desku jsme byli tenkrát nesmírně hrdý a jsem rád, že jsi ji měl tak rád.

Kapelu jste pak dali k ledu. O to více jsem pak přivítal její zmrtvýchvstání okolo roku 2000. To jste ale řádně změnili hudební kabát. Proč vlastně?

K ledu jí vlastně dala nahrávací firma. Když jsme na Sony přišli z demáčema na třetí desku, který byly i z mého dnešního pohledu fakt naprosto boží, odmítli to vydat, že to je moc divný a že bychom to měli předělat. Hrozně silně nás to odmítnutí zasáhlo, protože jsme ty písničky dělali ve skvělý lidský i muzikantský formě a všichni jsme cítili, že tímhle směrem chceme jít. Ta pochybnost začala všechno hodně silně rozkládat a bylo vlastně nejčistší si dát pauzu. Sváťa odešel věnovat se klasice, opět v Obecním domě, jen tentokrát s FOK, Vláďa šel studovat vysokou školu a Kryštof k filmu. My s Hynkem jsme si udělali kapelu Fishfingers a hráli si pro kámoše ve zkušebně na Příkopech ve Sluníčku. Po tý pauze, která trvala asi dva roky, jsme se sešli, tentokrát už jen tři a dlouho jsme si povídali o tom, co a jak bychom vlastně chtěli delat za hudbu a jestli vůbec jako SL. Kryštof přinesl písničku Bet My Soul a ta vlastně dost určila ten směr... víc písničky, víc melodie.

Yarda v akci | Foto: archiv YH

Evidentně jste se zvukem udělali dobré rozhodnutí, kapela rostla a budovala si pořád větší a větší jméno.

Myslím, že o to se zasloužily celý zástupy lidí, který nás v době novýho začátku obklopili a pomohli nám nabrat rychlost. Samozřejmě jsme z tý radosti, že spolu zas něco děláme, měli i neskutečnou energii na živých koncertech a štěstí, že to lidi měli rádi.

Ty jsi pak v kapele skončil. Jako kytaristu jsem tě pak viděl hrát i s jinými kapelami. Např. Prago Union, s Jamesem Colem a dalšími. Zrovna tyhle jména jsou z hiphopového světa. Co tě na téhle muzice baví?

Ono to vlastně není ani tak o hip hopu nebo rapu jako spíš o nějakých hlubších vazbách. S Adamem (Kato) jsem nahrával na několik jeho Prago Union desek kytaru v jeho Strojovně, známe se dlouho a jeho tvorbu jsem měl vždycky moc rád. Když se na mě obrátil s tím, že doplňuje kapelu a jestli bych si s nima nezahrál, moc jsem nepřemýšlel.

S Jamesem mě zase seznámil Risto a já po odchodu z SL nepotkal nikoho, kdo by mě víc fascinoval a bavil. Okamžitě jsme začali dělat kraviny a vymýšlet co společně udělat. Vznikla z té radosti a nadšení deska Kapitán Láska, na které James vlastně zpívá stejně jako rapuje. Jedna z největších legrací při tvorbě desky a na koncertech se živou kapelou, jakou jsem zažil. Společně jsme se pak ponořili do metalový desky Inland Empire, ke které se máme v plánu ještě vrátit.

Ještě bych, co se hraní týká, rád zmínil Alice Springs Blues Band. Společně už hrajete docela dost dlouho, je to tak?

Alice je sestra, kterou jsem nikdy neměl, fantastická klavíristka a celoživotní přítel. Známe se už z pražské konzervatoře. Společně s Jirkou Stivínem, Lukášem Martínkem a Bharatou Rajnoškem jsme odehráli stovky koncertů v malých jazzových a bluesových klubech, který mě po období určité nechuti k živému hraní tu chuť a radost zase vrátily. Vzhledem k tomu, že jsme samozřejmě nikdy nezkoušeli, jsme se díky zavřeným klubům dohromady dlouho neviděli, ale moc se těším, až se to zase stane a uslyším její Wurlitzer.

Když jsme u hraní, musím se tě zeptat na tvoje vybavení. Na co aktuálně hraje Yarda Helešic?

Můj současný setup je hodně minimalistický, živě hraju většinou na Fender Stratocaster vintage reissue 57’nebo Ibanez GB-10, které přes Cry Baby Wah a TC Electronic Flashback delay jdou do 30W komba Fender HotRod Deluxe. Pokud hraju akusticky, je to Gibson CL-20.

Dostáváme se k dalšímu zásadnímu tématu a to je producentská práce. Vím, že jsi producentsky zaštítil už comebackové desky Support Lesbiens, kterých jsi byl členem. Nejdřív se zeptám na ně. Co vlastně člověka přivede k tomu produkovat desky vlastní kapele? Je to tak, že máš určitou jasnou představu o směru nebo cíli, kam při procesu vzniku desky dojít?

Po té zmiňované pauze jsme na základě písničky Bet My Soul dostali nabídku natočit celou desku. Vedení Sony už se uplně vyměnilo a to naše trauma z jejich tehdejšího odmítnutí bylo taky pryč. Peněz už jsme ale tolik jako v 90’s samozřejmě nedostali, takže tu byla otázka, jak to udělat. Já už jsem se práci ve studiu v té době věnoval dost intenzivně a tak nám vyšlo jako nejlepší varianta zalézt si do studia Honzy Čechtického, se kterým jsme tenkrát hodně nahrávali, a vrtat se v tom sami. Kluci mi tenkrát dali plnou důvěru a vzhledem k tomu, že jsme se o všem dlouze bavili, měl jsem o výsledku jasnou představu. Ten klid, dostatek času, nezávislost a svoboda nám vyhovovaly natolik, že jsme ten proces zopakovali i u desky Tune da Radio.

Producentsky jsi se podílel i na deskách dalších slavných interpretů. Například teplický Kabát. Já osobně jsem tě do té doby vnímal, snad tě neurazím, jako spíše popového producenta. Jak se ti pracovalo s touhle heavy legendou?

Tahle spolupráce byla hodně intenzivní a zábavná zkušenost. Mým cílem bylo tenkrát pomoct klukům znovuobjevit tu dětskou radost ze společného hraní jakou měli v dobách svých začátků. Dost jsme si povídali a zkoušeli pro ně uplně nový a netradiční postupy i nástroje. Po několika dnech už jsme byli jak malí kluci na hřišti a byla to pro nás neuvěřitelná zábava.

Co tě vlastně přiměje vzít práci? Hledáš u kapel originalitu, muzikantsky dobře zvládnuté řemeslo, zvuk co tě nějak osloví?

Mám rád, když mě to něčím nadchne a nemusí to být primárně hned demonahrávka. Může to být koncert, nebo osobní setkání, často třeba jen nějaká pevná vize toho, jak by to mohlo vypadat a znít hotové. Samozřejmě, že je skvělý, když jsou super písničky a kapela je připravená, ale mám vlastně nejradši ten proces. S tím člověkem nebo kapelou strávíš dost intenzivního času a písničky slyšíš víckrát, než si většina lidí umí představit, takže by tě nemělo nic úplně iritovat ani lidsky, ani hudebně. Baví mě teď v poslední době práce s lidma, pro který je nahrávání uplně nová zkušenost a často si vlastně skoro vůbec nevěří, že to zvládnou. Tam je obrovskej potenciál, protože často ani neví, jaký poklady se v nich skrývají.

Hodně spolupracuješ s Risto Skololovskim, o kterém už byla řeč, ve vašem studiu na Barrandově. Za sebou máte společnou práci právě třeba na hudbě Jamese Colea a spoustu dalšího. Představíš nám vaši tamní hudební laboratoř?

Naše studio na Barrandově je pro mě svým způsobem domov. Díky obrovský historii, která se tam odehrávala doslova ve vedlejším vchodu Ateliéru číslo 4, má to místo naprosto magickou atmosféru. Mám pocit, že ty nádherný lidi jako Hugo Hass, Adina Mandlová nebo Oldřich Nový tam zanechali kousek ze sebe a já je tam ve stínu těch starých stromů často vidím sedět. Studio je rozdělený na dvě sekce, dole nahráváme a nahoře má Risto mix a mastering mistnost. Mám moc rád ten intimní a soustředěnej vibe toho prostoru.

Yardo, zdaleka jsme nestačili probrat všechno. Nicméně zeptám se tě na tvoje plány. Na čem teď pracuješ? Na jakou muziku se můžeme těšit?

Dokončuji teď svoje dlouho odkládané akustické věci a těším se i na nějaké živé hraní s kapelou Lab On Fire. Ale samozřejmě to znáš... chceš-li rozesmát Boha, mluv o svých plánech!

 

Tagy Hovory po zkoušce Yarda Helešic
Honza Podzimek
Narodil jsem se v Praze. Bicí jsem vždy miloval. Vystudoval jsem ZUŠ obor bicí nástroje a posléze konzervatoř v Praze, ve třídě legendárního prof. Miloše Veselého. Věnuji se výuce bicích na ZUŠ Vadima Petrova Spořilov a ZUŠ Šimáčkova. Též učím soukromě. Pro Kytary.cz jsem nato…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY