Hlody z hudebky #6: Kvintadort, kytarové kohoutky i umění výmluv
Už se to zase blíží – učebny ZUŠ i soukromých lektorů se zase zaplní zvuky vyluzovanými v urputné snaze adeptů hudebního umění ovládnout hru na nástroj či vlastní hlasivky. A že u toho padne zase řada památných výroků, zralých na zapsání do UNESCO, o tom není pochyb. Těsně před vypuknutím dalšího školního roku přinášíme výběr z loňských „hroznů“, sdílených už tradičně ve facebookové skupině Hlášky žáků hudebních škol.
Sebevědomí především
Učitel opravuje desetiletého žáka: „Tady máš špatný rytmus.“
Žák se ohradí: „Já rytmus ovládám, jen mi dělá problémy délka not.“
Žák 1. ročníku vítězoslavně: „Ten tónický KVINTADORT jsme se už učili!“
Učitel: „Líbil se ti koncert minulý týden?“
Žák: „Jo...“
Učitel: „A jaké číslo tě zaujalo, kdo se ti líbil?“
Žák: „Hmmm.... Tak asi já.“
Žák po odehraném koncertě podává učitelce bonboniéru se slovy: „Paní učitelko, gratuluji, že mě učíte.“
Výmluvenky
„Nemohla jsem o víkendu cvičit, kočka mi parkovala na futrálu.“
Na konci zimy: „Prosím, omluvíte mě z flétny? Chtěla bych jít ven na poslední sníh.“
„Dneska nepřijdu. Moje přítelkyně má totiž narozeniny a zakázala mi jít na kytaru.“
Na konzervatoři:
Učitel: „Tak co, cvičil jsi o prázdninách?“
Student: „Pane učiteli, bál jsem se, abych se spíš nenaučil nějaké zlozvyky, které bychom pak pracně odstraňovali, takže jsem raději necvičil vůbec...“
Žákyně nešťastně: „Pane učiteli, já jsem chtěla nacvičit obě ty mollové stupnice, ale zapomněla jsem, jak se ta druhá hraje.“
Učitel: „A snažila jsi se to někde třeba vyhledat?“
Žákyně: „Já nemám moc kde.“
Učitel: „Co třeba na internetu?“
Žákyně: „Já nepoužívám digitální zařízení, je to zbytečné.“
Učitel: „Hm aha. Tak ses mohla přece zeptat starší sestry, ta má konzervatoř.“
Žákyně: „No jo, ale ta už s námi nebydlí a přece jí kvůli tomu nebudu otravovat.“
Učitel: „A co ostatní sourozenci?“
Žákyně: „Brácha už si to bude těžko pamatovat.“
Učitel: „Máš přeci ještě mladší sestru, která stále chodí do nauky. Ta by to mohla možná vědět, ne?“
Žákyně zděšeně: „Přece se nemůžu ptát mladší sestry, ještě by to mohla fakt vědět!“
Učitel nešťastně: „Hmm, to máš pravdu. Dobře, tak si to teda připomeneme, ale co uděláš pro to, abys to zase nezapomněla?“
Žákyně: „Nooo, to nevím.“
Učitel sarkasticky: „Co kdyby sis to zkusila zapsat? Propisku nebo tužku máš? Nebo to taky nepoužíváš, protože je to zbytečně?“
Žákyně: „To občas použiju.“
Učitel: „Dobře, a máš si to kam zapsat?“
Žákyně: „Jojo!“ Vytahuje sešit. Notový. Takový ten s natištěnými durovými a mollovými stupnicemi.
Není nad upřímnost
Učitel: „A proč jsi necvičil to druhé cvičení?“
Žák (přípravka, 6 let): „Já nestíhal, protože jsem večeřel a válel se.“
Učitel: „Hrál jsi přes prázdniny?“
Žák: „Jo, hrál.“
Učitel: „A copak jsi hrál?“
Žák: „Playstation.“
Zpráva v Messengeru: „Paní učitelko, hlavně se na mě nezlobte, jo? Já nic neumím, jen jednu skladbu trochu. Ale noty beru. Ale prosím, buďte na mě hodná zase, píšu radši předem. Chcete něco koupit na uklidnění? Dám vám šneka zdarma!“
Učitel: „Podívala ses na tu stupnici?“
Žákyně: „Jojo, podívala, ale neučila jsem se ji.“
Hodina klavíru:
Žákyně (10 let): „Jako necvičila jsem a neumím nic, to je fakt, ale zas je se mnou pořád sranda... To s váma je většinou, jenom když něco umím.“
Žákyně (13 let) během vybírání nové klavírní skladby: „Hlavně ať nehrajeme zas takovýho toho dědulu s tou vlnitou parukou.“
Na konci hodiny:
Učitelka: „A pocvič do příště trochu.“
Žákyně: „No jo, paní učitelko, za to můžou ty přijímačky. Musíte počkat do dubna, pak se vám budu víc věnovat.“
Učitel: „Zase to neumíš. Myslíš. že to budeš umět, než půjdu do důchodu?
Žákyně: „Nooo... A za jak dlouho to bude?“
Učitel: „Asi za třicet let.“
Žákyně: „To bych asi mohla ten první řádek stihnout.“
Hodina hudební nauky:
Učitelka: „Takže jsme se shodli, že houslový klíč je G klíč. A co nám říká G klíč?“
Žák: „Mně teda ještě nikdy nic neřek‘.“
Žákyně: „Před několika lety jsem si přála, aby Ježíšek donesl klavír. A teď už si několik let přeji, aby si ho odnesl zpátky.“
Začátek hodiny:
Učitelka: „Tak co, jak to šlo?“
Žákyně (13 let) vesele: „Dobře.“
Učitelka ukazuje na noty.
Žákyně: „Jo TOHLE? To jsem nehrála.“
Žákyně (6 let) se omlouvá: „Paní učitelko, nemám noty, protože mamka nás ráno vzbudila pozdě, nenachystala nám věci a měla noční košili naruby.“
Péče o učitele
Dnes v hudební nauce:
Žák: „Pane učiteli, chodíte běhat?“
Učitel: „Občas, když mám čas…“
Žák: „Je to vidět…“
Hodina klavíru s jedenáctiletou žačkou:
Žákyně: „A jak jste strávil prázdniny?“
Učitel: „Ale fajn, byl jsem s rodinou a přáteli, hrál jsem pár koncertů a tak…“
Žákyně vytřeští oči: „Vy máte přátele?!“
Učitel: „Myslíš, že jsem tak hrozný, že žádné nemám?“
Žákyně: „Tak jako... Máte klavír, že jo...“
Učitelka: „Prosím tě, hraj trochu zněleji, pravou ruku téměř neslyším.“
Žákyně: „Buďte ráda, paní učitelko.“
Žákyně (2. třída): „Paní učitelko, tohle je vaše práce, nebo váš koníček?“
Učitelka: „Tohle je moje práce a můj koníček.“
Žákyně: „Takže MÁTE ještě nějakou práci, žejo?“
Žákyně (1. ročník) během výuky neustále hledá v hromadě not jednotlivé skladbičky.
Učitelka: „Proč si neuděláš v notách pořádek?“
Žákyně: „Aspoň si chvilku odpočinete, paní učitelko.“
Žákyně (přípravka) se učí hrát lidové písničky jednou rukou. Náhle zpozorní: „Paní učitelko, vy nemáte namalovanou pusu!“
Zápas s hudebním živlem
Žák trumpetista zápasí na hodině se skladbou, kde je těsně před koncem nejvyšší tón f2. Po třetím nezdařeném pokusu: „Já to nechápu, proč ten tón napíše na tak pitomé místo, když už nemůžu. Nezlobte se na mě, pane učiteli, ale ten skladatel nemohl být trumpeťák!“
Nejklasičtější hláška vůbec:
Učitel: „Zahraj celé cvičení ještě jednou.“
Žák: „Od začátku?“
Žákyně (11 let) si píše do sešitu název skladby Musette od J. S. Bacha: „Mu... se... t – počkat, jak jako ,muset‘? To jako že to musím hrát? Jako by nestačilo, že jsem hrála ‚alergo‘!“
Žák dostal zadanou novou etudu v f moll.
Učitel: „A nezapomeň do příště to Rit. na konci.“
Žák tiše odpoví: „To bude spíš R.I.P. příště.“
Žačka (10 let) zjistila, že bude muset od příštího roku chodit do souboru (malého orchestru). Byla z toho hrozitánsky nešťastná:
Žákyně: „To bude příšerné.“
Učitel: „Jakto?“
Žákyně: „Tam budou lidi!“
Žák (9 let), který nově chodí do školního bigbandu: „Bejt basák musí být těžký. Jednou chybíš a už je to všechno v úpadku...“
Hodina houslí, žák (10 let) hraje skladbičku v E dur, moc to neladí a ani rytmicky a smykově to zrovna moc nevychází.
Učitel: „Co tomu chybí?“
Žák se rozzáří: „Mělo by to mít říz!“
Učitel: „Mám pro tebe krásnou novou skladbu, poslala mi ji jedna moje známá, skladatelka.“
Žákyně: „To není možný, skladatelé jsou už všichni dávno mrtví!“
Učitel: „A tenhle znak je co?“ (pomlka čtvrťová)
Žák: „To je, že jednu dobu stojíš!“
Hodina kytary:
Učitel: „Tobě to nějak neladí...“
Žákyně (3. ročník): „Jejda, já jsem otáčela jiným kohoutkem!“
Hodina saxofonu:
Žák: „A táta mě doprovázel na kytaru a bylo to v tý Des dur, ale to vůbec nevadilo, protože si tam dal ten kandelábr, nebo jak se to jmenuje.“
První hodina s novou kytarou. Po seznámení s nástrojem a základními pojmy začne učitelka kytaru ladit.
Žák naštvaně: „Paní učitelko, proč jako prodávají ty struny NENALAZENÉ?“
Sladký muzikantský život
Učitel: „A co budeš dělat o prázdninách?“
Žákyně (6 let): „Budu LERAXOVAT a pít pitíčka!“
Žák: „Já se těším, až na to piano budu umět. To pak už nebudu muset cvičit!“
Dva míjející se učitelé na chodbě:
Učitel 1: „Tak co, jak to jde?“
Učitel 2: „Výborně. Uvidíme, jestli to vydrží, až přijdou žáci.“
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
