Hledání dokonalého tvaru, ego, prachy aneb re-recording
V poslední době rozvířily hudební vody hned dva případy tzv. re-recordingu, tedy znovunahrávání již dříve natočených a vydaných věcí. A jako pokaždé, i v tomto případě to vyvolalo když už ne vyloženě kontroverzi, tak přinejmenším v úžasu zvednutá obočí a celou řadu otazníků. A případy to nejsou v hudební historii zdaleka ojedinělé.
Důvody k tomu, proč vzít svůj starý materiál a natočit ho znovu, udělat cover sám sebe, jsou všelijaké. A podle kontextu, v jakém dané nové verze vznikly, se pak odvíjí i reakce posluchačů. Takže když oznámí Roger Waters, že natočil novou verzi majstrštyku Dark Side of The Moon, ze všech stran se ozývají pobouřené reakce. Prý nebyla nahrávka ve své době dostatečně pochopena.
Ať už je to dáno tím, že jsou Watersovy politické názory, eufemisticky řečeno, kontroverzní, nebo je prostě Dark Side natolik nedotknutelný klenot, reakce jsou spíše negativní. A přitom, vezmeme-li si loňskou novou verzi Comfortably Numb jako směr, kterým by se DSOTM verze 2023 mohla ubírat, nemuselo by to dopadnout vůbec špatně. A nebo taky jo. Každopádně jistou zvědavost to vyvolává.
Dalším nedávným případem jsou U2 a jejich připravovaná deska Songs of Surrender. Opět, staré věci v novém kabátku, prý je potřeba je s novými životními zkušenostmi pojmout jinak. A tady jsou reakce spíše rozpačité a jenom obtížně se lze bránit myšlenkám na bezradnost a názvem alba sugerované jakési poraženectví. A porovnám-li již zveřejněné singly s originály, původní verze jsou prostě lepší. Nové jsou poněkud bez jiskry, bezkrevné a vlastně úplně zbytečné. I k něčemu takovému může dojít velká kapela.
A pak je tu Taylor Swift, případ už docela starý. Zpěvačka se po dlouhých právních tahanicích, kdy neměla práva na mastery svých starších alb, rozhodla udělat radikální krok a natočit daná alba znova. Tím pádem půjdou zisky do její kapsy a navíc získala kontrolu nad tím, jak s nimi bude nakládáno. Krok hojně řešený a v zásadě pozitivně přijímaný. Mimo jiné i jako gesto, kdy vzala svůj umělecký život pevně do rukou. Swift se dokonce podařil světový unikát. Její znovu natočené album Fearless se jako první re-recorded album dostalo do žebříku Billboard 200.
Co všechny tři tyhle umělce spojuje? Nemyslím si, že by to byly vyloženě zištné důvody, byť bezesporu to svou roli hraje, kasovní propadák to rozhodně nebude a propagační hodnota taky není zanedbatelná. Ve všech třech případech si myslím, že je podstatnější ego. U Waterse a v poslední době i u Bono Voxe často hraničící z egomaniactvím a přesvědčením o své vlastní jedinečnosti. Dovedu si představit, že i u Taylor Swift to bylo podobně. A možná je to taky způsob, jak skutečně nahlédnout svou vlastní tvorbu novýma očima.
Otázkou ovšem je, jestli je to vlastně žádoucí. Umělecké dílo, a to hudební obzvlášť, je jakousi konzervou chvíle, v jakém vzniklo. Odráží se v něm momentální nálada, rozpoložení, technika, dobové módní trendy a jako takové by mělo být považováno za definitivní. A nebo ne? Waters, U2 a Taylor Swift (a rozhodně i pár dalších) tuto definitivnost nabourávají a naopak naznačují otevřenost díla.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
