Hey Yendo & Rainer: Zobej život (a neboj se zpomalit)!

Desku jste nazvali Jeden úsměv nestačí, což úplně nezní jako titul hiphopové desky. Chtěli jste jít proti proudu a být pozitivní a všeobjímající?

Rainer: Asi by se to tak dalo říct, ale já bych ani album nenazval čistě hiphopovým. Název vznikl, když jsme psali titulní song, který se tak původně ani neměl jmenovat. Až když jsme psali refrén, přišlo nám, že to je slovní spojení zahrnující celý koncept desky i její zvuk a náladu. 

Hey Yendo: Jak říká Martin, není to striktně hiphopová věc, spíš jsme usilovali o to, aby album mířilo do alternativnější sféry. Titul alba je hodně osobní, fakt si myslím, že by se lidi měli víc usmívat. Celá moje tvorba se nese na vlně pozitivity v přístupu k životu, ke světu. Hláška „jeden úsměv nestačí“ je takový vzkaz posluchačům, něco jako naše mantra.

Hodně lidí zná vaše první album Letenky do Psychedel. Čím na něj novinka navazuje – a čím se liší?

Hey Yendo: První album mohlo na někoho působit jako oslava různých party, návykových látek a psychedelických seancí, což odráželo dobu, v níž jsme starší tracky tvořili. Novinka je řekněme uvědomělejší, témata první desky v textech pojímám z jiného úhlu pohledu, je tam víc sebereflexe i nových zážitků, k nimž jsem přišel třeba v průběhu cest, které jsem v poslední době podnikal po Evropě.

Rainer: Přijde mi, že když jsme jeli tour s první deskou, zestárli jsme oba tak o deset let. Teď jsme prostě o něco dospělejší lidi a myslím si, že to je na albu slyšet. I proces vzniku desky byl mnohem víc vědomý. První album vznikalo vlastně mimoděk, natočili jsme hromadu songů a pak teprv si řekli, že by z nich mohla být deska. Tentokrát jsme pracovali koncepčněji, věděli jsme od počátku, že tvoříme album a měli jasno i v tom, jaké by mělo být.

V titulní skladbě desky a zvlášť v dalším klipovém tracku Experiment otevřeně přiznáváte divokou LSD a party minulost. Byla to zkušenost, kterou jste si museli projít, abyste získali jasnější a autentičtější pohled na svět a třeba i sami na sebe?

Hey Yendo: V mém případě rozhodně. Kdyby někdo přetočil můj příběh o pár let zpátky, nic bych v něm neměnil. I události, které mě v určité době mrzely, patří k tomu, kde jsme teď. Jsem rád, že jsme se s Rainerem shodli v tom, že minulost je pryč a že víc než večírky budeme teď hrotit hudbu. To ale neznamená, že by nás naše party období v něčem neformovalo.

Rainer: Ten divoký lifestyl nám mimo jiné ukázal, co už sami nechceme. Na večírcích potkáte spoustu lidí, kteří jsou názornou ukázkou toho, jaký nechcete být. I díky tomu si teď oba připadáme čistší. 

Hey Yendo: Byly to ale cenné zkušenosti včetně neuspořádaného života, který k našim koncertům v té době patřil. Po pár měsících už nám to ale přišlo až moc rozjeté a přišel čas na změnu. Ale jak říkám, já ničeho nelituju, byla to prostě součást naší cesty.

Klip k titulní skladbě desky reflektuje dnešní zrychlenou dobu, ve které se člověk zvlášť ve velkoměstě může snadno ztratit. Je i to poznatek, který jste si odnesli ze své starší etapy?

Rainer: My jsme oba hodně produktivní a rozstřelení do všech stran. Yenda hodně cestuje, já zase dost hraju i s jinými hudebními projekty, takže jsme vlastně pořád na cestách. V takovém tempu se vám snadno stane, že si předstanete sám sebe uvědomovat, prožívat přítomný okamžik. 

Hey Yendo: V klipu je to znázorněno časosběrnými záběry přelidněných lokací, které naznačují, že svět se sice žene kolem nás, ale my se toho nutně účastnit nemusíme. Když člověk řeší koncerty a k tomu svoji práci, život nabere šílené tempo. O to víc si teď uvědomuju, jak je fajn občas odložit telefon nebo nepracovat zrovna do čtyř do rána. Doba je zrychlená, to víme všichni, ale záleží na každém, jak si to nastaví. Podle mě je důležité umět zpomalit.

Jeden z nových tracků a klipů, Už tam budem, zachycuje zážitky z cestování stopem po Evropě. Kam už jste touhle formou dopravy doputovali?

Hey Yendo: Těch míst a zemí bylo víc, ale vyzvedl bych státy, jako Slovensko, Rakousko, Německo, Francie, Nizozemsko… Vlastně mi přijde, že stopem se dá dojet  asi kamkoliv. Baví mě ty cesty spojovat s hudbou, ať už jde o vlastní autorskou inspiraci, nebo ve smyslu kontaktu s fanoušky, kteří mi občas pošlou video nebo fotku z míst, kam se pod vlivem mých songů sami vypravili. Pro umělce je to taková influence v praxi a hodně pro mě znamená.

Na cestách člověk potká spoustu zajímavých lidí a na stopu to asi platí dvojnásob. Je to ten hlavní důvod, proč vyrážíte napříč kontinentem? 

Hey Yendo: Určitě. Cestoval jsem s hipíky, co žijou ze sta eur měsíčně, i s byznysmeny, kteří řeší projekty za miliony. Zrovna nedávno jsem na jednoho takového chlápka narazil, připravoval projekt za sedm milionů euro, a najednou s ním jedete v autě a můžete se ho zeptat na cokoli. To jsou situace, které mi přijdou strašně cenné, protože v běžném životě takové lidi nepotkáte a když jo, tak si musíte jejich čas zaplatit. Na stopu se může snadno stát, že vás někdo vezme do auta, a změní vám tím život. Obecně je ta myšlenka sdílené cesty strašně sympatická a přijde mi, že stejně jako svou tvorbou můžu i tímhle svobodným přístupem k životu vybočit z určitých společenských mantinelů.

Na pomyslné mapě českého hip hopu jste silně zviditelnili Zlínsko. Kdy a za jakých okolností jste se tam potkali?

Rainer: My o sobě věděli už dlouho před tím, než jsme se dali dohromady. Vím, že když jsem byl v prváku na střední, tak Yenda vydával první track. A potom nás okolnosti svedly na společnou cestu, myslím, že v roce 2020 jsme si domluvili první session. Chtěli jsme natočit vánoční koledu – a doteď jsme ji neudělali! Zato už máme dvě alba. 

Hey Yendo: Někdy koncem roku 2019 jsem pracoval půl roku v Mnichově, pak jsem se kvůli covidu vrátil a začal jsem doma nahrávat první tracky. A se základem budoucího singlu Psychonauti jsem přišel za Rainerem. Povídám mu, že mám text a taky beat, ale Rainerovi se ten beat nelíbil a řekl mi, ať přijdu zítra, že to uděláme líp. Další den jsme na Psychonautech začali pracovat a dneska má ten song na Spotify skoro šest set tisíc poslechů.

Dá se v hip hopu mluvit o nějaké regionalitě, mají třeba rapeři na severu Moravy nebo z Karlovarska jiná témata než Pražáci? 

Rainer: Znělo by to logicky, ale nepřijde mi, že by to tak bylo. Třeba Yenda má teď ve Zlíně docela vliv, přijde mi, že tam po jeho vzoru dost lidí dělá hudbu v podobě rychlejších nebo elektroničtějších instrumentálů, spíš než ve formě klasického rapu nebo trapu. Ale tematicky se to dost liší.

Hey Yendo: V českém rapu jsou témata celkem daná a přijde mi, že se omílají pořád dokola, takže je vlastně jedno, jestli jste z Hradce, z Varů nebo třeba z Ústí nad Labem.

Rainer: I když zrovna Ústí mi přijde specifický. To město má v něčem divnou, tíživou atmosféru, což je asi daný tím, co se v Sudetech v minulosti dělo, a je fakt, že tamní prostředí se na jeho tématech hodně podepisuje.

Hey Yendo: Na Zlínsku to takhle není, ale je pravda, že vesnice Ludkovice, kde jsem vyrostl, je taky místo, kde mělo hodně lidí problémy s alkoholem nebo s omamnými látkami. Vždycky říkám, že ta vesnice každého zkazí. Proto jí s nadsázkou říkám Kazives. 

A jak se vlastně žije raperovi ve vsi, která má asi osm set obyvatel?

Hey Yendo: Skvěle. Když potřebujete posekat strom, víte komu zavolat, když potřebujete napéct svatební cukroví, víte, za kým jít… Prostě komunitní život, který mě hodně baví, cítíte se být součástí něčeho, co i v dnešní době funguje. Sám se v Ludkovicích podílím na mnoha kulturních nebo vzdělávacích projektech, docela bych řekl, že toho pro tu vesnici dělám hodně. 

Honzo, v titulní písni nové desky popisujete i své zkušenosti se zrakovou vadou, kterou trpíte. Jak velký je to pro vás handicap? 

Hey Yendo: Na scéně mi to nijak zvlášť nevadí, asi jediným handicapem je to, že si nemůžu udělat řidičák, což je v tom hudebním provozu někdy problém. Jsem prostě slepýš, už od narození, takže jsem zažil i období lehké školní šikany a psychických problémů. V praktickém životě to má dneska jen ten dopad, že mi třeba v restauraci někdo musí přečíst jídelní lístek. Jinak jsou ale lidi kolem mě, rodina i přítelkyně, natolik supportující, že svůj zrakový problém ani moc nevnímám.

Český hip hop se bere většinou dost vážně, je v něm spousta stylizace, z vaší tvorby mám naopak dojem, že se hip hopovým klišé snažíte vyhnout. Co je pro vás v oblasti sdělení, obsahu tracků, zásadní, o čem chcete vyprávět?

Rainer: Řekl bych, že naše nová deska je hodně existenciální, už tím se rapovým klišé dost vzdalujeme. Neděláme tracky o tom, že jdeme vydělat hromadu peněz, není to ta hodnota, kterou bychom chtěli dávat dál. Základní myšlenkou nových písniček je to, že život je krátký a že ho žijeme jen jednou, proto by měl člověk dělat pokud možno hlavně to, co jeho samotného těší. Pro někoho to může být práce, pro jiné rodina nebo výlety, to je jedno, ale mělo by ho to vést k pozitivním myšlenkám. 

Hey Yendo: Dlouhodobě razím myšlenku „Zobej život!“ Je v tom požitkářství, ale ne ve smyslu, že je dobrý vydělat spoustu peněz. Dneska má člověk strašně moc možností a je úplně v pohodě si počkat, trošku si život zanalyzovat a pak si vybrat svoji cestu. Určitě je to lepší, než do něčeho zbrkle naskočit a ve výsledku být nešťastný.

Na albu Letenky do Psychedel je i skladba Iryna, odrážející bohužel stále aktuální ruskou invazi na Ukrajinu. Má hip hop reflektovat i takhle ožehavá společenská témata?

Hey Yendo: Obvykle nemám potřebu vyjadřovat se k politice. Tahle písnička je opisem reálné situace, opravdu slovo od slova. Iryna je holčina, která chodila na naše koncerty a době, kdy jsem ji potkal ve Zlíně, jsem cítil, že je můj úkol nějak se o ni postarat. Písnička se tak rodila zcela organicky a těší mě, že pro hodně lidí je to jejich nejoblíbenější song. Má v sobě silný příběh, což je z toho tracku cítit. 

Mimochodem, co je s Irynou teď?

Hey Yendo: Zůstali jsme v kontaktu, i když už si dneska nepíšeme tak často jako dřív. Iryna je v Dánsku, kde studuje umění, ale její rodina zůstala na Ukrajině a ona by se tam samozřejmě jednou chtěla vrátit. Protože doma je doma. A jinak samozřejmě: Sláva Ukrajině!