Gibson Flying V B-2 2019 Satin Ebony: pro konkrétní heavy metal

Zapřít šíp na koleni před ledničkou Engl Savage 120 E610/2 byl pro mě mentální návrat deset let zpátky. Tehdy jsem objevil Dissection a Necrophobic, piloval blackmetalová tremola a přes ně se propracoval až k Ozzymu a Judas Priest. Flying V B-2 2019 SE je totiž esence heavymetalu. Jen na breakdowny nebo ke vzývání mocného thallu se moc nehodí. Na to je totiž až moc specifická.

Rezervy v provokativní ergonomii sice zrovna u véčka bijí do očí, zvlášť když popruh není po ruce, ale hrát na elektrickou kytaru jako na klasickou cti netratí. Zato mahagonový krk s palisandrovým hmatníkem lze spíš sejmout z ekologického než ergonomického hlediska. Menzura 629 mm, dvanáctipalcový rádius, šířka nultého pražce 43 mm i profilace krku (Slim Taper) v podstatě odpovídají pohodlnějšímu Les Paulu vyráběnému po roce 1960.

Samostatnou kapitolou je zvuk čistého mahagonu. Berte, nebo nechte být. Víc se o nezaměnitelných oblých výškách, lehce stlačených středech a zdůrazněných basech a nižších středech ani říct nedá. Firemní humbuckery Dirty Fingers s keramickým magnety, které zpravidla mají silnější výstup, rozsah a útočnější středy, povahu dřeva vyvažují jen částečně. Mají kompaktnější zvuk než AlNiCo a jejich silné magnetické pole také tlumí chvění strun a tedy i sustain. Okenní tabule spíš rozbíjí jiná B-2 ve tvaru písmene V. Ten neviditelný strategický bombardér.

Toto véčko tudíž bude dost dobré na metal jen pro ty, komu po heavy metalu okamžitě naskočí jen jeden konkrétní subžánr z Británie přelomu 70. a 80. let, Randy Rhoads a KK Downing. Vývojáři honimírské klasiky ustoupili požadavkům doby jen u nultého pražce z grafitu, ladicích mechanik Rotomatics a kobylky Nashville Tune-O-Matic. Chromování posledních dvou kusů hardwaru má totiž pro jistotu ještě černý nátěr. Spíš než to by ale možného kupce mohlo rozladit chybějící tremolo, a to jen kdo ví jestli. Jinak je to totiž kvalita, třebaže hodně svérázná.