Garbage hledají světlo ve známé temnotě

Shirley Manson znovu dokazuje, že patří k vokálním ikonám, které se nebojí otevřít rány. Její projev je bolestivý, syrový, až zneklidňující. Ať už v úvodní temné mantřičce There's No Future in Optimism nebo v neklidně plíživé Have We Met (The Void), její vokál řeže hluboko. Jako by zpívala za všechny ženy, které v průběhu let ztratily hlas – a teď ho berou zpět. V Chinese Fire Horse zní jako někdo, kdo prošel očistcem, v Sisyphus jako někdo, kdo tam zůstal. Přesto není její hlas nikdy afektovaný. Jen upřímný do morku kosti. A právě to dává desce její emocionální jádro – křehké, ale pevné.

Hudebně Garbage nikam neutíkají. Zůstávají věrní tomu, co kdysi fungovalo – vrstevnatá aranžmá, elektronický šum, chytré beaty a cit pro detail. V Have We Met (The Void) zaznívají echa Portishead, Get Out My Face AKA Bad Kitty je zábavně drzá, skoro jak z doby Version 2.0. Celkově působí album jako výslednice čtyř osobností, které si už dávno našly společný jazyk. Není to revoluce, ale pečlivě seskládané puzzle.

Jenže je tu i ale. A to ale se nedá ignorovat. Desce chybí moment překvapení. Chybí jí hit. Ten track, který by člověka vtáhl a už nepustil, něco, co by rozbilo hladinu. Vše plyne sice krásně, ale místy až příliš samozřejmě. Jako když čtete dopis od někoho, koho dobře znáte – potěší, ale nepřekvapí.

Závěrečná The Day That I Met God je krásná, syrová tečka, ale ani ta nezvedne tempo natolik, aby z desky udělala milník. Spíš je to důstojná kapitola v kronice kapely, která se už dávno nemusí nikomu nic dokazovat.

Let That We Imagine Be The Light je návratem ke kořenům. Nese v sobě duch devadesátek, odkaz na dobu, kdy Garbage zněli jako soundtrack k digitální nejistotě. Dnes znějí podobně – jen je ta nejistota jaksi známá, přijatá. Výsledkem je solidní, řemeslně výborná deska, která si ale sama nevěří natolik, aby se pokusila změnit směr.

Garbage zůstávají relevantní. Ne kvůli tomu, co říkají nového – ale kvůli tomu, jak dobře stále říkají to staré.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Především promyšlenost a detailní práci s aranžemi. Každý zvuk má své místo, každá vrstva – ať už jde o zkreslené smyčky, analogové syntezátory nebo jemně modulované kytary – zapadá do pečlivě vystavěné struktury. Produkce je vytříbená, ale ne sterilní; zůstává živá, drásavá a plná textur, které potěší ucho každého, kdo ví, jak těžké je vybalancovat hluk a melodii. Kapela neexperimentuje samoúčelně – každé rozhodnutí působí jako výsledek společné intuice, jako když se čtyři různé rukopisy spojí v jeden jazyk. I bez silného singlu je to album, které má co nabídnout těm, kdo poslouchají nejen ušima, ale i hlavou a srdcem.

Garbage – Let All That We Imagine Be The Light

Garbage Unlimted 00:45:23

70 %