Přejít k hlavnímu obsahu
Filip Spálený
Filip Spálený
Antonín Kocábek - St, 15.03.2017 - 09:30

Filip Spálený: Objevování je dobrodružství

Tubista i baskytarista, a k tomu syn slavného otce. "Vždy jsem tíhnul k improvizaci a tu jsem si v klasice moc neužil," říká o tom, co určovalo jeho muzikantský směr, další v sérii SIDEMAN, Filip Spálený.

Obvykle se hudebníků na úvod ptám, co je k hraní přivedlo. V tvém případě je ale spíš na místě otázka, zda jsi s takovým rodinným zázemím někdy naopak uvažoval o tom, být i něčím jiným, než muzikantem?

Ve druhé třídě jsem napsal do dotazníku, že chci být automobilovým závodníkem. Jinak muzika byla u mě jasná volba v podstatě kontinuálně celé dětství i dospívání. Být muzikantem jako táta, protože táta je pro kluka přeci většinou hlavní vzor.

Jaký nástroj jsi jako dítě vzal do ruky jako první?

Nejsem si stoprocentně jistý, jestli to bylo piano, kytara, nebo tuba, ale táta měl u sebe v pracovně také například foukací harmoniky – včetně basové, a nebo i různé flétny. Tak nějak jsme s bráchou hrabali do strun a klapek piána, foukali do různých nátrubků, saxofonů i fléten a harmonik.

Herci prý své děti často od následování své profese odrazují. U vás doma něco takového neprobíhalo?

V mém případě to probíhalo naprosto přirozeně, nikdo mě neodrazoval, ale zároveň ani do muziky nenutil. Táta vždy chtěl, abych byl tubista, ale časem jsem ho přesvědčil, že baskytara je také hudební nástroj. Hraju s ním v kapele na tubu i baskytaru, většinou na fretless neboli bezpražec. On má v pořadí basových nástrojů na prvním místě tubu, pak kontrabas, fretless a na posledním pražec.

Tubu jsi jako první na konzervatoři i vystudoval. To není zrovna instrument, po kterém by laici toužili. Jak ses k ní dostal?

Vystudoval jsem jí u profesora Václava Hozy na Konzervatoři Na Rejdišti a ke konci studia jsem dokonce hostoval s Českou Filharmonií. Tedy u stejného pedagoga jako můj táta. A doufám, že ta klasická česká představa o tubě jako o nástroji vhodném do dechovky a na pohřeb, je snad už pryč. Setkávám se především od nemuzikantů s bezva reakcemi. Tuba se používá v jazzu přeci odjakživa, například v dixielandu. Ale i ve funku, a to ne jenom v New Orleans, a dokonce v latinskoamerické populární hudbě.
Moji tubu můžete slyšet v rádiu např. v ASPM, Kontrabandu Milana Svobody, Miro Žbirkovi, Michalovi Tučném, Třech sestrách, 100 Zvířatech, Jablkoni. Ani si na vše nevzpomenu. Jinak víc hraní mám v současné době na baskytaru, vždy jsem tíhnul k improvizaci a tu jsem si v klasice moc neužil.

Nicméně proč zrovna tuba a ne třeba jiný dechový nástroj?

Tuba byla doma, táta na ní hrál v té době v ASPM s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. Normálně jsem ji vzal a troubil na ní. To samé teď dělají mé děti. Kdyby táta hrál na hoboj... Ba ne, hned tu myšlenku zatracuji, hoboj bych asi fakt nechtěl.

Není to pro dítě příliš objemný nástroj? V kolika letech jsi ji držel v ruce poprvé?

Hrál jsem odmala, asi od pěti let. Dělá se to tak, že se začíná na menší nástroje, které jsou ze stejné rodiny zpěvorohů nátrubkových nástrojů. Já začínal na tenorovou baskřídlovku, což je vlastně malá C tuba o oktávu výš. Potom není problém s dechem ani s váhou. Kolem puberty se následně přechází na F tubu, která je o něco větší a na velkou Bb tubu se hraje většinou až od prvního ročníku Konzervatoře.

Dají se na tubu balit holky?

Dají. Jeden příklad za všechny je z vystoupení Kontrabandu Milana Svobody ve Francii, kde jsme hráli v různých převlecích. Já měl ten večer tlusté policejní kožené kalhoty na motorku s kšandami většími o mnoho čísel. Na konci přišla krásná francouzská dívka a řekla „jsem tvá“. Jenže v šatně jsme pak ubalili nějaké „bylinky“ a pak už jsem se jen smál a nemohl chodit, natož mluvit.


Hrál jsi ještě s někým už předtím, než jsi začal vystupovat s tátou?

První koncertní hraní i studiová natáčení byly opravdu s tátou. Nicméně zahrát jsem to musel bezvadně, jinak by to nepoužili. Chodil jsem s tátou do studia Mozarteum už odmala, takže jsem věděl o co ve studiu jde. Občas jsem sáhnul na nějaká tlačítka magnetofonu Studer, nebo těch obřích analog reverbů, docela jsem občas škodil. Nechtěně.

K jazzu tě přivedl také on?

No, to bych asi neřekl, táta mě přivedl k muzice jako takové. Ale k jazzu mě přivedl Milan Svoboda, který mě vzal na tubu do Kontrabandu. Časem jsem se naučil hrát na baskytaru a dostával jsem záskoky v Kontrabandu, pak i v Milanově kvartetu a sextetu. Dnes s ním hraji ve všech formacích od kvartetu po Bigband a jsem rád. Díky Milanovi jsem se naučil spoustu věcí a učím se stále. Je to proces, který nikdy nekončí. Kdo si myslí, že už umí hrát, nemá šanci se dál posouvat. Pro mě je ale posouvaní se dál jeden z důvodů, proč vlastně muziku dělám. Kdo přestane cvičit a přemýšlet o muzice, se už jen horší, nebo stagnuje. Radši bych pak skončil. Objevovaní je přeci dobrodružství.


Jak často, jakým způsobem a jak dlouho cvičíš ty?

Na baskytaru přesně 28 let, na tubu asi 39... Ale vážně. Dřív jsem cvičil denně co nejvíc. Někdy třeba celý den nebo noc. Teď mám téměř denně koncerty a také třikrát týdně učím, díky tomu mám baskytaru v ruce téměř neustále. Když je třeba, cvičím složitější témata a unisona do konkrétních kapel a snažím se i o cvičení techniky, hlavně ale ve spojení s konkrétní harmonií kvůli sólům, mám taky už dost velkou rodinu, takže je to boj o čas. K tomu skládám ještě pro svojí fusion kapelu Los Quemados. Většinou jsou ty basový party docela složitý, tak se pak musí také občas trošku cvičit.

Dneska jsi velmi využívaný i ve studiu. Máš třeba nějakou statistiku alb, na kterých jsi hrál?

Upřímně, nemám je spočítané, ale je toho asi fakt dost. Jednou jsem to zkusil hledat na googlu kvůli životopisu a sám jsem se divil, kde všude jsem hrál.

Když s někým nahráváš, sázíš na jistotu a používáš jen nástroje, na které jsi zvyklý, a nebo to naopak bereš jako příležitost si vyzkoušet něco, na co jsi zatím třeba nehrál?

Vždy mám v určitých obdobích nějaké nástroje oblíbenější a preferuji je. Třeba na posledním CD Los Quemados Circling Bird hraji asi na 7 nástrojů, ale opravdu jen z důvodu zvukových, případně i kvůli rozsahu nástroje ve vztahu ke konkrétní skladbě. Jsou tam použité i basy typu JB s tělem olše a hmatník palisandr spíš s klasickým zvukem na hru prsty, “zvuk Pastorius”, ale i basy s jasanovým tělem a javorovým hmatníkem, což je super na slap. Pak různé fretlessy, ale také třeba sedmistrunka, či piccolo bass. Vše je ale přesně cílené, rozhodně to není stylem pokus-omyl. Mám o tom jasnou představu, co má kde znít. Většina z nich má single snímače, které preferuji, ale někde třeba chci víc pop zvuk, tak použiji basu Ken Smith nebo Bass Mods, právě protože mají humbuckery. Na posledním albu Kvartetu Milana Svobody „Pozdní sběr“ například hraji na pražec a bezpražec z dílny Miroslava Vlčka. Jsou to naprosto úžasné nástroje.

Jak vlastně došlo k tomu, že jsi kromě tuby začal hrát i na baskytaru? Čím tě zlákala?

Jako malý kluk jsem chodil s tátou do studia Mozarteum, kde pracoval jako hudební režisér a poslouchal tam, jak nahravají desky výborní basisti, jako Jiří Veselý, Vladimír Kulhánek, Alexej Charvát. Ten zvuk a možnost improvizace mě naprosto uchvátil. Nicméně tubu miluju a nemůžu ani říct, co je lepší. Spíš se to vzájemně doplňuje a ovlivňuje. Na tubu zahraju do blues jiný sólo než na basu. Dechový nástroj využívá bránici jako při zpěvu a spojení s hudbou je přímější než u strun. Na ně ale zas dokážu hrát technicky i výběrem not jiné věci, obojí mě baví. Na baskytaru jsem schopný hrát i harmonie v akordech, což je výzva.


Mám zkušenost, že improvizace je pro laika asi nejméně pochopitelná součást muziky, a liší se i v souvislosti s žánrem, protože jinak improvizují jazzmani a úplně jinak třeba alternativní rockeři. Jakým způsobem se učí nebo spíš dá rozvíjet?

To, co naznačuješ, je věc stylovosti. Ale pro improvizaci a hudbu platí naprosto stejné fyzikální zákony. Pokud chci improvizovat, měl bych vědět něco o harmonii, ovšem ne jen o té klasické, ale též o tzv. žánrové, neboli populární, tam jsou určité odlišnosti. Durový kvintakord je přeci stejný v jazzu i v rocku, atd., ale v blues může být považován za tóniku akord G7, za což by vás ale v klasice skopli z pódia.
Laikovi bych poradil, aby si našel dobrého muzikanta a chodil na lekce k němu. To je nejrychlejší cesta. A aby si koupil nějakou základní učebnici hudební nauky, výborná je Praktická jazzová harmonie od Milana Svobody. A nenechte se mást slovem jazzová, je pro všechny. No a poslouchat muziku a používat uši, to je ale samozřejmé.

Když se podívám na tu obdivuhodnou soupisku, kde všude hraješ, je jasné, že vše se asi stíhat nedá. Musíš hodně odmítat?

Funguje to tak, že některé kapely jsou důležitější, tam se snažím nechybět a nebo jen velmi zřídka.
A pak jsou kapely, kde mám za sebe kvalitního záskokáře a pokud nemůžu, hraje on.
Také je fakt, že ty jazzové partičky mají koncertů málo a koncerty se snažíme dělat v termínech, abychom všichni mohli, protože samozřejmě originální posaz kapel vždy hraje nejlépe.

A nabídky na hostování ve studiu? Hraje tam roli jen čas? Jak tak pozoruji, tak i spousta hráčsky elitních jazzmanů se nerozpakuje brát i “kšefty” z oblasti toho nejlacinějšího a muzikantsky často naprosto nenáročného popu, z důvodu “složenky se samy nezaplatí”.

K tomu mám dvě poznámky. Za prvé hrát pop není ostuda, není to míň kvalitní hudba. Stejně jako není lepší třeba klasika než populární hudba či jazz, nebo naopak. Když slyším nebo čtu někde tyhle názory, mám podobné pocity jako když řídím auto na D1. Druhá poznámka je, že ano, jako muzikanti bereme za hraní peníze, aby ne, je to přeci naše práce. Nicméně určitě si vybírám a jsou věci, které neberu. A je to docela často. Z různých důvodů.

Je něco, co bys z principu nehrál? A dostal jsi i nějaké pro tebe opravdu překvapivé a nečekané nabídky?

No asi můžu říct, že nemůžu hrát ani poslouchat muziku, která si zahrává s negativními emocemi, smrtí, ďáblem, nebo je rasistická atd. Je to hnus pro mě a jsem přesvědčen, že je to zdraví škodlivé pro všechny. Nářez ano, ale prosím pozitivní. Další kategorie je hraní pro politiky. Snažím se to nedělat. Kdysi jsem hrál pro jednu pravicovou stranu a ejhle co se z ní vyklubalo za larvy.


Pro někoho možná trochu překvapivé může být hraní písniček pro děti s Jaroslavem Uhlířem Je to spíš relax a vděčná změna, a nebo ti to přineslo či přináší i něco nečekaného?

Jarda je naprosto neoddiskutovatelně asi největší hitmaker u nás. Může se to někomu nelíbit, ale je to tak. Spoustu těch písniček mají lidé pod kůží, asi neexistuje nikdo kdo nezná Holubí dům, nebo Severní vítr. Krom toho Jarda je bezvadnej parťák na ježdění po koncertech. A celá ta kapela je složená ze super lidí, Fredy Bitner, Miky Nop. Ta kapela šlape bezvadně. Zahrát písničku z jednoduchých kil hezky je vlastně dost těžké, nesmíš na basu udělat chybu. Jezdíme po opravdu velkých festivalech, takže najednou hraji pro deseti tisíce lidí například na Votvíráku, to je opravdu super zkušenost.

V závěru zmiňuješ, že tě občas baví “zlobit s efekty”. Stává se to často?

Já používám osvědčené věci jako ekvalizér, kompresor, oktaver, pitch shifter, chorus, filtry, zkreslení, hall, ale tak, že běžný posluchač to sotva zaregistruje. Basa musí mít přirozený zvuk a efekty ho jen kolorují, žádná velká divočina se u mě nekoná.

Používáš někdy efekty i na tubu?

Velmi málo, docela hezká je přidaná oktáva dolů i nahoru, nebo chorus, tuba snese i trošku reverbu při sóle. Ale opravdu zřídkakdy a s citem.

Máš ještě vůbec nějaké nesplněné muzikantské sny?

Mým snem je hrát co nejdéle s lidmi, kteří mě hudebně i lidsky baví, jako je to teď, mít koncety kam chodí príma lidičkové poslouchat naší muziku, jako je to teď. Vetší mety nemám ani neznám.
Ten sen je dělat to co nejdéle.

A tradiční dotaz na závěr. Mít něco, kde bys byl šéf a frontman, třeba nějaký Filip Spálený Quintet, kde by ostatní hráli jen a pouze tvé skladby, do budoucna neplánuješ?

Nic takového nechystám. Jsem kapelníkem Los Quemados už devět let, kde se hrají moje skladby, plus skladby Jakuba Doležala. Máme tři CD a jedno DVD u labelu Hevhetia. Občas s námi hostuje Adriano Trindade z Brazílie, letos na podzim s ním jedem už sedmé turné. To je naprosto naplňující. A jestli se v budoucnu něco změní, to teď nemůžu vědět.

---

KDE HRAJE:
Milan Svoboda kvartet
Milan Svoboda sextet
Pražský bigband
ASPM Jana Spáleného
Jan Spálený trio
Šavle meče
Petr Zeman kvintet
Jaroslav Uhlíř a kapela
Los Quemados
Adriano Trindade

KDE HRÁL:
Bob Mintzer, James Moody, Kontraband, Jana Koubková, Jablkoň, Sestry Steinovy, Karel Gott, Michal Tučný, Kamil Střihavka, Marek Šmaus kvartet, Bigband rádio Praha, Markus Deml, Andrea Ruilova a Folhinha band, Michal Gera band, Vibe Fantasy, Jazz Heads, Chicken Soup, Fabrik, Rudolfinum Jazz Orchestra, Tři sestry, Sto Zvířat, Miroslav Žbirka.

NA CO HRAJE:
Při hraní jazzu jsem věrný malé zvukově průrazné Bb tubě firmy Lídl motané podle francouzského patentu s šesti pístama.
Na mohutný zvuk mám koncertní velkou šestiventilovou tubu motanou podle německého patentu od firmy Červený a synové.

Co se týče baskytar, tak nejfrekventovanější tři nástroje jsou z dílny Miroslava Vlčka, mám pražcovou pětku a šestku a dále fretless pětku.
Ale jsem trosku sběratel, takže je střídám tu s basou Kent Smith, Xotic, Fbass, Fender, Bass Mods, nebo také s Jurkovičem či basou pana Žídka Ceptor.

Vršek aparátu mám Ampeg SVT III Pro, nebo preamp Demeter VTBT 201S s koncem Art SLA 2.
Pod nima na menší akce 112 Epifani s reprem BC 700W, nebo na větší akce Bergantino CN 212 800 W. V poslední době jsem všechny digitální zesilovače zrušil. Hrají hůř a zlobí. Pokud chci ale zvukově zlobit já, používám procesor Boss GT 6, je spolehlivý, levný, zvuk má kvalitní.

VYUČUJE NĚKDE:
V současné době působím jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Doma už učit časově bohužel nestíhám.

Jan Spálený a Filip Spálený (foto: Hynek Boháč) S Milanem Svobodou S Jaroslavem Uhlířem
Tagy Sideman baskytara tuba ASPM Filip Spálený
Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY