Electric Callboy – TANZNEID: Rozverný eintopf, který baví. Jenže kam dál?

Novinka pokračuje přesně tam, kde skončilo TEKKNO. Taneční beaty, hlučné kytary, syntezátory, breakdowny, řev, popové refrény a občasné přisypání dalšího žánru do jednoho obřího hudebního hrnce. Electric Callboy zkrátka servírují rozverný eintopf. Je chutný, pořádně kořeněný a místy zatraceně návykový. Jenže nový recept v něm hledáme marně.

A právě v tom je největší problém TANZNEID. Kapela totiž svůj koncept už prakticky dovedla k dokonalosti, ale současně ho příliš nerozvíjí. I samotní Electric Callboy při představování alba mluvili o tom, že vzali to nejlepší z TEKKNO a posunuli to ještě dál. Výsledkem je spíš důkladné vypilování známého receptu než skutečný posun.

Otvírák TANZNEID funguje na jedničku. Taneční rytmus, hlučné riffy a řev se potkávají s numetalovou melodičností a vzniká přesně ten typ hymny, který si Electric Callboy mohou dovolit otevřít koncert. Je to jejich teritorium, jejich hřiště a jejich pravidla. A zároveň možná nejlepší ukázka toho, proč kapela funguje tak dobře.

Pak přichází RATATATA, společný výlet s BABYMETAL. Japonská taškařice, která je tak bizarní, až se z ní stala festivalová senzace, se překvapivě ukazuje jako mimořádně funkční spojení. Obě kapely trochu ustupují od svých největších klišé a nacházejí společný bod. Elektronický metalcore Electric Callboy a kawaii-metalová teatrálnost BABYMETAL do sebe zapadnou překvapivě přesně. Není to jen marketingová atrakce, ale skutečně fungující skladba.

Ještě větší překvapení přichází v Let The Good Times Roll, kde se objeví The Offspring. Devadesátkový éter ožívá v jasném punkovém refrénu, popovém nádechu a následném tanečním řevu. Electric Callboy tu dokazují, že jejich schopnost půjčovat si cizí hudební DNA nemusí znamenat pouze parodii. Oba světy se tentokrát potkávají s překvapivou přirozeností.

Elevator Operator už je čistokrevný Electric Callboy. Typický rukopis, v němž se Clawfinger perou s devadesátkovým transem, a výsledkem je něco, co by se dalo nazvat Scooter moshpitem. Je to směšné, přehnané a zároveň dokonale funkční. Přesně ten druh skladby, u které člověk nejprve kroutí hlavou a o několik sekund později zjišťuje, že podupává nohou. Živě navíc tahle věc dostává další rozměr.

The Way You Are je potom snad největší úlet celé desky. Nejpopovější píseň TANZNEID působí jako výlet do světa mainstreamových rádií, chlapeckých kapel a cukrkandlových harmonií. Jenže právě ve chvíli, kdy si člověk začne říkat, že Electric Callboy definitivně přeskočili do popu, přichází brutální metalcoreové běsnění. Strašidelné syntezátory, sladký zpěv a následný náraz kytar vytvoří tak absurdní kontrast, že nakonec baví. Kapela přesně ví, že ten vtip funguje jen tehdy, pokud ho dotáhne až na hranici dobrého vkusu.

Still Waiting pokračuje v industriální jízdě a punkrockovém popovém refrénu. Navíc je cítit osobnost bubeníka Franka Zummoa, který se k Electric Callboy připojil na turné a jehož přítomnost dodává skladbě další živelný drajv. The Savior se na chvíli vydá do rockovějšího světa, aby záhy znovu nahodila taneční metalový motor. Electric Callboy zkrátka neustále natahují různé žánry do extrému a sledují, jestli se ještě neroztrhnou.

Závěrečná Revery potom s dětským sborem a říkankovým motivem opět připomene devadesátkový crossover. Je to další důkaz toho, že Electric Callboy jsou v podstatě „vykradači“ v tom nejlepším slova smyslu. Vezmou něco, co známe, přehodí to přes svůj elektronický metalcoreový mlýnek a vrátí nám to v neonovém obalu.

Otázka ovšem zní: jak dlouho jim to ještě vydrží?

Největší slabinou TANZNEID totiž není špatná skladba. Je jí až přílišná jistota. Fanoušci si ostatně všimli, že v okamžiku vydání už velkou část alba důvěrně znali. Diskuse kolem desky často zmiňují právě pocit, že místo nového alba dostali spíš sbírku singlů, které kapela postupně vypouštěla během dlouhé koncertní éry.

A pak jsou tu remixy. We Got The Moves v podání Sullivan Kinga, remix titulní skladby od Paola Ferrary, Hypercharged přepracované Paulem Elstakem a další verze Revery od Sullivana Kinga. Do světa Electric Callboy zapadají přirozeně, protože elektronika je jejich nedílnou součástí. Současně ale poněkud podporují dojem, že TANZNEID není úplně klasickým novým albem, ale spíš velkým balíkem materiálu kolem jedné hudební značky. I fanouškovské reakce se v tomto směru rozcházejí – jedni remixy vítají jako součást konceptu, jiní by místo nich raději dostali další nové skladby.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci

Tady je ovšem potřeba Electric Callboy přiznat jednu zásadní věc: nejsou to žádní neumětelové, kteří zakrývají nedostatek muzikantského umu světly, pyrotechnikou a legračními kostýmy. Naopak.

Jejich největší muzikantskou devízou není technická ekvilibristika, ale řemeslo. Vědí přesně, jak napsat refrén, kdy ho zopakovat, kdy do něj pustit kytary a kdy skladbu rozbít breakdownem. Umějí pracovat s napětím mezi tanečním rytmem a metalovou brutalitou. A především vědí, že elektronika nemusí být ozdobou, ale může být stejně důležitou součástí kompozice jako kytara nebo bicí.

Výborně funguje také vokální dvojice. Nico Sallach dokáže skladby táhnout čistými, melodickými linkami, zatímco Kevin Ratajczak do nich v pravý okamžik pustí scream nebo growl. Jejich kontrast je jedním z hlavních důvodů, proč Electric Callboy nezní jako běžná metalová kapela, která si k písničce dodatečně přilepila taneční beat.

A právě aranžmá a produkce jsou možná největší silou TANZNEID. Přechody mezi masivními chuggy, breakdowny a EDM syntezátory nepůsobí jako slepenec. Všechno je precizně načasované a zvukově vylisované tak, aby to fungovalo nejen ve sluchátkách, ale především v hale před několika tisíci lidmi. I proto jejich písně působí často lépe živě než ze studiové nahrávky.

Elecric Callboy – TANZNEID
Century Media 00:44:00
70 %