Deep Purple na Splat! umí pořád s chutí zatnout riff do masa

Už úvodní Arrogant Boy nenechá nikoho na pochybách, že kapela tentokrát nehodlá šetřit energií. Staccatový riff má až překvapivě heavymetalové aroma, tempo žene skladbu kupředu bez jediného zaváhání a člověk má chvílemi pocit, že poslouchá vzdáleného příbuzného Highway Star. Jenže během několika taktů se vše promění v typický purpleovský rukopis. Hammondky odpovídají kytarovým linkám s téměř telepatickou přesností a Simon McBride zde předvádí patrně nejlépe zaranžované kytarové party novodobé historie Deep Purple.

Bluesově rozehraná Diablo přichází s uvolněnější náladou, kterou okamžitě korunuje nestárnoucí hlas Iana Gillana. Píseň je doslova přehlídkou kytarových a klávesových sól, aniž by ztratila melodii nebo tah. Hostující Keith Urban zapadá do skladby překvapivě přirozeně a nijak nenarušuje její hardrockový charakter.

Zdánlivé zpomalení přináší The Rider, ale jen na okamžik. Psychedelický úvod rychle přeroste v hutný hard rock, nad kterým Gillan vypráví svůj příběh o metamorfóze konce světa. Jeho texty mají tentokrát téměř mytický rozměr – nejde o apokalypsu, ale o proměnu, což dodává celé koncepci alba filozofický přesah.

O poznání tvrdší je The Lunatic, kde se do popředí dere ostrý kytarový riff. Překvapivě z něj vykukují ozvěny osmdesátkového hard rocku, zatímco modulační disharmonické vyhrávky kláves a kytary skladbě dodávají nečekaně progresivní charakter.

Největším hitem alba je bezesporu The Only Horse in Town. Gillan zde znovu potvrzuje, že patří mezi nejlepší rockové vypravěče své generace. Kytarový riff tentokrát slouží především jako opora příběhu, aby vše vygradovalo do stadionově rozmáchlého refrénu, který se posluchači usadí v hlavě po prvním poslechu.

Druhá polovina alba se proměňuje v učebnici muzikantské virtuozity. Sacred Land otevírá motiv připomínající skotské dudy na větrné vysočině, jen aby se skladba vzápětí rozběhla v téměř judaspriestovském tempu. Bluesové zvolnění přináší The Beating of Wings, zatímco Guilt Trippin' představuje vrchol celé desky. Hudebně i textově. Kabaretní dialog Boha s Charlesem Darwinem je přesně tím druhem absurdního humoru, který Gillan umí jen on, a jeho kontrolované výkřiky připomenou, že charismatem dokáže zastínit i o několik generací mladší zpěváky.

Naopak Jessica's Bra představuje nejslabší moment alba. Jednoduchý riff sice funguje, melodii drží Gillanův hlas, ale refrén působí nedotaženě a instrumentální rozvedení bez výraznější vokální linky skladbě příliš nepomáhá. Je to jedna z mála písní, která skutečně zapadá do kategorie „purpleovského standardu“.

Strašidelný hammondkový úvod Third Call opět vrací desku do správných kolejí. Po chvíli se rozjede typická purpleovská mašina, kde Paice s Gloverem dokazují, že rytmická sekce této kapely stále patří k absolutní světové špičce.

Závěrečná titulní Splat! je pak příjemným překvapením. Groove baskytary, funkové doteky kláves a glissandový refrén vytvářejí atmosféru, která lehce připomene období Come Taste the Band, aniž by sklouzla ke kopírování minulosti. Je to důstojná tečka za albem, které se nebojí ohlížet, ale zároveň zůstává pevně ukotvené v současnosti.

Co oceníte na nahrávce jako hudebníci

Především zvuk. Bob Ezrin dokázal z Deep Purple dostat syrovou energii sedmdesátých let, aniž by rezignoval na moderní produkci. Simon McBride definitivně přestal být „novým kytaristou“ a stal se plnohodnotnou tváří kapely. Jeho agresivní blues-rockový tón, bleskové běhy a přirozená dravost dávají skladbám novou krev. Don Airey zůstává skutečným architektem zvuku. Hammond B3 žene většinu skladeb vpřed, střídá klasické hardrockové doprovody s psychedelickými syntezátorovými plochami a jeho souboje s McBridem patří k největším ozdobám alba. Ian Paice s Rogerem Gloverem fungují jako dokonale promazaný motor – Paiceho lehkost, swing a dynamika společně s hutnou basou vytvářejí pevný základ celé desky. A Ian Gillan? Přestože už dávno nesoutěží s vlastním výkonem z Child in Time, jeho hlas získal nové kvality. Bluesovější poloha, dokonalé frázování, ironický úsměv i kontrolovaný křik dokazují, že charisma bývá často cennější než rozsah.

Texty Iana Gillana jsou opět samostatnou kapitolou. Jeho surrealismus, ironie i filozofické úvahy o lidské společnosti, narcismu, evoluci nebo samotném konci civilizace dokazují, že i po šedesáti letech na scéně má stále co říct. Především však umí své příběhy podat s nadhledem, humorem a charakteristickým britským sarkasmem.

Splat! není nejlepší deskou v historii Deep Purple. To po ní ani nikdo soudný chtít nemůže. Je ale důkazem, že i kapela s téměř šedesátiletou historií dokáže natočit album, které nestojí jen na vlastní legendě. Má energii, výborné skladby, špičkové muzikantské výkony a především chuť hrát. A právě to je na celé nahrávce možná nejcennější.

Deep Purple – Splat!
earMusic 00:50:00
80 %