BearCloud na druhé desce Nube Nubes našel vlastní nebe nad hlavou

Za projektem BearCloud stojí mladý multiinstrumentalista, skladatel a producent Šimon Havelka, pro něhož hudební prostředí rozhodně není neznámým terénem. Je synem Václava Havelky, jehož letošní sólovou desku A Snake Crawling Up a Broken Ladder jsme na Frontmanu před několika týdny recenzovali, a společně s otcem navíc od dětství vystupoval v projektu Sun+Dead. Vlastní autorskou cestu pod hlavičkou BearCloud ale začal razit po svém. Debut Faves z roku 2025 představil jeho zálibu v zasněném písničkářství, éterických kytarových plochách a elektronických detailech, zatímco následné EP Meeting with a Bear začalo mlhavé kontury jeho hudby zpřesňovat a pouštět do nich více indiepopové bezprostřednosti. Na Nube Nubes Havelka dosavadní zkušenosti využívá jako materiál pro mnohem ambicióznější celek, v němž se píseň, elektronická produkce a práce s atmosférou stávají součástí jednoho souvislého zvukového vyprávění.

Filmové uvažování přitom není Havelkovi vzdálené. Vedle vlastní tvorby skládá hudbu pro divadlo a podílel se také na soundtracku k filmu svého dědečka Miroslava Krobota Zpráva pro Minervu 2. Právě jako „zvukový film“ ostatně koncipoval i Nube Nubes. Prvotní impuls přišel při cestování, kdy poslouchal hudbu a pozoroval z okna oblohu s neustále se proměňujícími mraky. Oblaka se tak stala hlavním motivem alba – a vlastně přirozeně navazují i na samotný název projektu BearCloud, který už od počátku nese jeden mrak přímo ve svém jménu. Na desce se ovšem téma nepropsalo přímo do textů, ale především do zvukové architektury: skladby propojují instrumentální pasáže označené jako Cloud, které fungují jako přechody mezi jednotlivými obrazy a zároveň drží nahrávku pohromadě jako jeden celek. Důležitým inspiračním bodem bylo pro Havelku také album Blonde Franka Oceana, především jeho křehkost, citlivost a způsob, jakým dokáže význam vytvářet nejen slovy, ale samotnou strukturou a barvou zvuku.

Co na desce jako muzikanti oceníte?

Zatímco debut Faves ještě místy prozrazoval – možná i nevědomky – blízkost indie rockového světa otce Václava Havelky a jeho dlouhodobého napojení na americkou nezávislou scénu, už loňské EP Meeting with a Bear naznačilo, že Šimon hledá vlastní barevnost a odlišné zdroje inspirace. Na Nube Nubes se tato emancipace završuje. Z někdejší širší palety vlivů jako by tentokrát vystupoval do popředí především Panda Bear a jeho psychedelicky rozostřený elektronický svět. Smyčky, analogově zabarvená elektronika a Havelkův překvapivě suverénní vokál se tu přitom nepotkávají v podobě prosté nápodoby, ale stávají se stavebním materiálem pro jeho vlastní zvukovou krajinu. Přestože elektronika určuje charakter alba, Havelka ji neuzavírá do čistě syntetického prostředí: hojně pracuje s akustickými kytarami i drobnými perkusivními zásahy, které jednotlivým vrstvám dodávají fyzickou plasticitu. V nejlepších chvílích pak Nube Nubes vyvolává pocit, jako bychom vystoupali na vrchol neznámé vyhlídky a před námi se náhle otevřela krajina, jejíž obrysy sice nepoznáváme, ale právě proto od ní nedokážeme odtrhnout oči.

Rozkročení mezi písničkářstvím a elektronikou přitom Havelka během alba neustále proměňuje. Úvodní Welcome otevírá dveře do jeho imaginárního světa poměrně rozmáchlým gestem, zatímco Killer Voice se nechává pohltit zastřenými beaty a elektronikou, v níž lze zaslechnout vzdálenou příbuznost s cloudrapovou estetikou. I Wish I Could Fly naopak staví na živěji pulsujícím, místy až triphopovém podloží, nad nímž se přelévají kytarové vrstvy, jako by pocházely z nějakých dosud neobjevených skladeb Tame Impala nebo Washed Out. Havelka tak nepřeskakuje mezi žánry samoúčelně; jednotlivé polohy spíš používá jako různé odstíny téhož obrazu. Důležitou roli v tom mají krátké instrumentální mezihry Cloud, které fungují jako změny perspektivy a současně dávají jinak poměrně pestré nahrávce vnitřní řád. Díky nim Nube Nubes nepůsobí jako soubor samostatných písní, ale skutečně spíš jako cesta krajinou, jejíž počasí, světlo i vzdálenost horizontu se před posluchačem průběžně mění.

Právě v závěru se ukazuje, že označení „zvukový film“ není jen dobře znějící marketingová zkratka. The Embrace of Light nechává jednotlivé motivy alba vyústit do široce rozevřeného finále, jehož napětí ještě zvýrazňují sirény, zatímco závěrečný Cloud V celý příběh pomalu rozpouští do šumu připomínajícího dobíhající filmový projektor. Nube Nubes tak působí jako nahrávka, na níž Šimon Havelka definitivně opouští stín svých prvotních inspiračních zdrojů a nachází vlastní výraz. Jeho hudební svět zůstává křehký a zasněný, ale zároveň je barevnější, sebevědomější a produkčně mnohem odvážnější. Pokud debut ukázal talent, novinka už ukazuje autora, který začíná velmi přesně vědět, jakým směrem chce své mraky nechat plout.

BearCloud – Nube Nubes

Kabinet rec., 2026, 00:35:48

80 %