Čítanka z hudební tvorby #1: Nezastavitelný dříč Bruce Springsteen

V novém seriálu pro vás budu vybírat a komentovat excerpta z knih od samotných hudebníků a hudebnic. Pro ty, kteří nechtějí číst celou knihu s úvody jako od Davida Copperfielda: „Narodil jsem se mamince při úplňku, zatímco táta vyl na měsíc...“ Seriál si neklade ambice recenzovat knihu, respektive celkově představit hudebníkovu autobiografii. Poskytuje více či méně komentované úryvky z knihy, které mohou inspirovat k další tvorbě. Idiosynkrazie toho konkrétního hudebníka: jak sami hudebníci popisují, když tvoří, jak vnímají hudbu, – nebo jednodušeji – jakou podivností při tvorbě trpí, popřípadě jaké používají ke tvoření nástroje. Prvním „pánem na holení“ bude Bruce Springsteen a myšlenky, které zaznamenal ve své autobiografii s názvem Born to Run.

Hlas: „Nejdůležitější ze všeho je znít uvěřitelně.“

Slovo „autentický“ by mělo být svým nadužíváním už zakázané. Nicméně význam toho slova je stále základní hodnotou uměleckého projevu. Stěžejní věcí ohledně zpěvu je podle Bruce Springsteena právě tato opravdovost – uvěřitelnost: „Zjistil jsem, že nejdůležitější ze všeho je znít uvěřitelně. Dát do písničky co nejvíc ze sebe samého. […] Spousta skvělých rockových a punkových zpěváků nemá zrovna skvělý hlas – Joe Strummer, Mick Jagger a mnozí jiní. Zato jsou dokonale uvěřitelní, takže dokážou podat píseň tak, že jim věříte každé slovo, dávají do toho duši a styl.“

O kousek dál mluví Bruce Springsteen o svém hlase, na který je překvapivě velmi přísný: „Především je dobré říct, že vlastně není nic moc. Jasně, z baru mám vycvičenou sílu, rozsah a vytrvalost, ale chybí mi krásný tón i jemná technika. […] Má-li mě publikum brát, musím ve všem odvádět perfektní práci, jet na doraz při psaní, aranžování, hraní, při živém vystupování a ano, samozřejmě i při zpívání. […] Každý muzikant má nějakou slabinu. A kdo chce mít úspěch, musí vědět, v čem je opravdu dobrý, a co mu naopak nejde. Jak prohlásil Clint Eastwood, člověk musí znát svoje meze. A pak je musí přestat vnímat a šlapat dál… Mě můj nedokonalý hlas vždycky nutil o to pečlivěji skládat, řídit kapelu, hrát a samozřejmě i zpívat. Naučil jsem se to jako řemeslo, nejspíš opravdu dobře. Mít dokonalejší nástroj, tedy hlas, možná bych na sobě tolik nepracoval.“ 

Tvrdá práce: „Až do naprostého vyčerpání.“

Bruce Springsteen o sobě rád tvrdí, že – až na jednu výjimku – nikdy „normálně“ nepracoval.  Sice nikdy nechodil do zaměstnání od devíti do pěti, avšak práce je pro něj základním pilířem jeho tvorby: „Měl jsem jen a jen sebe. Nadání mi nechybělo, ale zároveň jsem nebyl žádný génius od přírody. Došlo mi, že musím do poslední špetky využít všechno, co v sobě mám – inteligenci, hráčské umění, showmanství, srdce, odhodlání –, každý den ze sebe ždímat víc než všichni ostatní, protože jinak se v tomhle světě nikam nedostanu.“

A když Bruce popisuje práci na desce Darkness on the Edge of Town, drží se klasikovy věty, že jsme jako olivy: „Přesto jsme na tom dřeli dál a dál, až do naprostého vyčerpání, jenže já jsem na vyčerpání odjakživa zvyklý a nijak zvlášť mi nevadí. Většinou mě dovádí k výsledkům, jaké si představuji, i když už to vypadá beznadějně.“

Volba role: „Písničkář“ a „benevolentní diktátor“

V jedné z klíčových pasáží knihy Springsteen popisuje moment, kdy se rozhodl být písničkářem, ne jen kytaristou: „Svět je plný skvělých kytaristů a spousta z nich hraje stejně dobře nebo líp než já. Ale kolik je opravdu dobrých písničkářů? Písničkářů s vlastním výrazem, písničkářů, kteří mají co říct, kteří umějí posluchače v táhnout do svého světa a udržet si jejich zájem o témata, o nichž píšou a zpívají. Těch moc není, jen hrstka.“

A pokud jde o kapelu, radí rozdělit si role a přiznat si, kdo tomu velí: „Po rozpadu Steel Mill jsem vyhlásil konec demokracie a kapel s různými názvy. Kapelník, zpěvák, kytarista a autor veškerého repertoáru jsem byl já. Pokud za to mám nést hlavní zodpovědnost, pak snad taky můžu naplno přiznat, že tomu velím... Chtěl jsem svobodu, abych mohl dělat muziku podle svých představ a abych se u toho nemusel s nikým zbytečně handrkovat. Dodnes mám pocit, že to bylo jedno z nejchytřejších rozhodnutí mého mladého života. Vždycky jsem byl přesvědčený, že dlouhý život E Street Bandu umožnila mimo jiné skutečnost, že role v kapele byly jasně rozdělené. Každý věděl, kde je jeho místo, kde jsou hranice, v čem jsou jeho přednosti i nedostatky. […] Všechno mělo jasná pravidla, a tak vznikl pevný vztah založený na spolupráci, ale byla to moje kapela. Byl jsem benevolentní diktátor.“

Jak se dělá píseň: „Od kytarového riffu.“

Takto Bruce Springsteen líčí tvorbu písně, která byla přelomová pro jeho kariéru: „Born to Run jsem začal psát na posteli v chatě, kterou jsem si krátce předtím pronajal kousek od moře v New Jersey. […] Začal jsem od kytarového riffu. To je základ – vymyslete silný riff a máte směr, kterým se můžete dát. Pak jsem si zkoušel různé akordy a do toho si mumlal nesmyslné texty, až ze mě najednou vypadlo ‚Tramps like us, baby, we were born to run‘ (tuláci jako my, zlato, jsou věčně na útěku). […] To dopoledne jsem s ní začal, hotová byla ovšem až po půl roce, a ten půlrok hodně bolel. Chtěl jsem v ní mít všechny ty klasické rock'n'rolové obrazy, silnici, auto, holku... Znáte snad něco lepšího? […]

Ze začátku ze mě lezlo jedno klišé za druhým. Až po nějaké době jsem se chytil s veršem, který mi připadal upřímný: ‚Ve dnech se pachtíme po ulicích v prchavým americkým snu… Je to smrtící past!‘ […] Během dalších měsíců se mi ten příběh, který jsem tak toužil vyprávět, začal pomalu skládat do veršů. Pomalu jsem přicházel na slova, která mi šla přirozeně do pusy, což pro mě bylo vždycky – první a jediné kritérium dobrého textu.“

Bruce Springsteen podobně jako Clint Eastwood ví přesně, kolik má nábojů v komorách svého revolveru Magnum. Dokáže reflektovat svou tvorbu a má jasnou představu, jak by měla vypadat. Například když mluví o vytváření desky Nebraska: „Chtěl jsem, aby to byly takové temné písně na dobrou noc... Chtěl jsem, aby hudba působila jako sen s otevřenýma očima a dojímal jako poezie. Chtěl jsem plnokrevné písně s jasným zacílením.“

Další důležitou součástí Springsteenovy tvorby je, že si neustále vypůjčuje od ostatních umělců a v dobrém smyslu „krade“ („Název Born in the USA jsem si vypůjčil z toho scénáře Paula Schradera.“), inspiruje se a učí se od ostatních: „Jakmile se mi někdo líbil a jeho zpěv mě zasáhl u srdce, začal jsem zkoumat, jak to dělá. Soul, blues, motownské desky, rock, folk, to mi bylo jedno, prostě jsem poslouchal a učil se.“ Nebo při skládání již zmiňované Born to Run: „Styl zpěvu jsem odkoukal do Roye Orbisona... Díky Philu Spectorovi jsem si vysnil mohutný zvuk, který zatřese celým světem. Od Elvise jsem si vypůjčil tělesnost a smyslnost, Dylan mi posloužil coby zdroj obrazů.“ 

Proč to dělám? „Prostě musím.“

Zásadní otázka umělce – hudebníka – v neustále podivném světě by mohla znít: Proč to vůbec dělám? Bruce Springsteen poskytuje některé možné odpovědi: „Jsem samozřejmě ohromně rád, že za svou práci dostávám tolik peněz, ale ve skutečnosti bych to dělal i zadarmo. Protože prostě musím. Vždycky to byl jediný způsob, jak se aspoň na chvilku dobrat úlevy a smyslu všeho kolem. Takže se mě pochopitelně netýkaly ani žádné zkratky a zjednodušené cesty.“

„Člověk vždycky píše především pro sebe. To je nezbytně nutné, když chcete porozumět vlastním zkušenostem a okolnímu světu. Mimo jiné si tak dokážu zachovat duševní zdraví.“ Vyrovnat se „s tím ničivým chaosem, který nám přináší každodenní život.“

A také: „Pomocí kreativity a vůle překonat ty svárlivé hlasy z dětství a udělat z nich něco životaschopného. Jsem opravář. […] Muzika pro mě byla spásou, hojivým balzámem a nástrojem, jak rozluštit záhady svého života. Právě proto jsem kdysi vzal do ruky kytaru. Jasně, dala mi taky holky a úspěch, to je bez debat, ale nejdůležitější pro mě byly tyhle odpovědí – to kvůli nim jsem se po nocích budil ze sna a pak si do tmy brnkal melodie, zatímco zbytek světa v klidu spal.“

Rodina na prvním místě: „Muzika neuteče.“

Bruce Springsteen je nejspíš opravdu správný chlapík. A – snad i pod vlivem své maminky s italskými kořeny – ví, že „famiglia“ je na prvním místě: „Dlouho jsem to viděl tak, že nikdo z rodiny nemůže spáchat horší zločin než mě vyrušit z práce na písničce. Muzika pro mě byla prchavá záležitost, necháte ji proklouznout mezi prsty a je pryč. Jenže moje žena mě přesvědčila, že rodina má ve skutečnosti přednost, a díky ní jsem se taky naučil všeho nechat a poslouchat, co se po mně chce. Pochopil jsem jedno: Muzika ve skutečnosti neuteče, ona na mě počká. Zato děti ne.“

Jeď, jako bys to auto ukrad, vrať se domů, uspi dítě a napiš o tom píseň. Pak o tom všem podej zprávu – třeba ve své autobiografii. Jak už jsem psal, Bruce Springsteen je Clint Eastwood hudebního světa. Nezastavitelný dříč, jenž zná své meze, přestane je vnímat a šlape dál... I jeho druhý hlas, ten uvnitř knihy (nejen ten první, jímž zpívá a na který je ve své knize až příliš přísný), je zcela uvěřitelný. I on má duši a styl. Bruce Springsteen ví dobře, proč svou hudbu dělá. Zároveň nachází obávanou rovnováhu mezi svobodným hudebním fungováním a rodinnými hodnotami. Jeď, jako bys to auto ukrad, a pak se vrať domů. Ostatně v písni Born to Run se milenci nakonec také vracejí zpět.

Nástrojová coda: kytary

„Klíč od pokladnice, meč zatnutý do kamene, posvátný talisman, čarodějná hůl, nejlepší nástroj určený pro svádění ve světě mladých, jaký kdo kdy vynalezl. A tím pádem i ideální řešení mého odcizení a smutku. Důvod proč žít, proč zkoušet oslovit jiné nebohé duše ve stejně neveselé situaci, v jaké jsem byl sám.“

První kytara, na kterou Bruce Springsteen hrál – bylo mu tehdy sedm let –, byla pouze vypůjčená z hudebnin Diehl’s Music na South Street, koupi si tehdy jeho rodina nemohla dovolit. První koupená byla akustická kytara za osmnáct dolarů, na kterou vydělal po jediném „normálním“ zaměstnání, jaké v životě měl (jednalo se o zahradnické práce – „kluk pro všechno na zahradě“). V knize dále zmiňuje například kytaru Kent, poté Epiphone, lubový Gibson (který byl ve skutečnosti basa), dále také Gibson J200 a kytaru ze všech nejdůležitější: křížence Telecastera (tělo) a Esquira (krk) z padesátých let: „Koupil jsem ji u Phila Petilla v Belmaru za sto osmdesát pět dolarů a hrál jsem na ni dalších čtyřicet let. Nejlepší obchod, jaký jsem v životě udělal.“

Ozdravný je také Bruceův názor na kytary, než začal vydělávat obrovské peníze a kupovat si je ve velkém: „Předtím jsem nikdy nebyl sběratel. Kytara pro mě byla pracovní nástroj jako pro tesaře kladivo. Člověk potřebuje jednu pořádnou a možná jednu dvě náhradní, to je všechno.“

Springsteen, Bruce: Born to Run. Přeložil Rani Tolimat. Jota, Brno: 2018, 576 stran.