Machine Head na UNATØNED: Hněv, řemeslo a pár starých jizev navíc
Album UNATØNED od Machine Head přichází jako další kapitola v historii kapely, která se nebojí konfrontace – ať už s okolním světem, nebo sama se sebou. Robb Flynn sice v promo rozhovorech prohlašoval, že jde o „nejosobnější a nejrozzuřenější desku“, ale podobná prohlášení jsme od něj slyšeli už dříve. Tentokrát je však něco jinak – hned úvodní intro Landscape of Thorns naznačuje, že tohle album chce víc než jen servírovat očekávaný metalový nátěr.
Zvukově jde o velmi precizní nahrávku. Kytary řežou, ale nejsou přeplácané, bicí jsou sevřené, přesto dýchají, a baskytara konečně nepůsobí jen jako kulisa, ale jako živý a místy velmi výrazný nástroj. Produkce je přehledná a moderní, ale zároveň si uchovává organický charakter. Album se pyšní promyšlenou dynamikou – skladby nejsou jen střídáním slok a refrénů, ale mají svůj vnitřní vývoj. Třeba v Bleeding Me Dry se Machine Head daří balancovat mezi atmosférou a agresí, aniž by jeden pól přehlušil druhý. Přesně takhle má vypadat závěrečná třetina desky – rozmáchlá, ale bez zbytečného patosu.
Fanoušky tvrdších riffů potěší skladby jako Atomic Revelations nebo Bonescraper, kde je groove přesně na hraně mezi starými Machine Head a moderním groove metalem. Naopak These Scars Won't Define Us zaujme svou drsnou přímočarostí, která neuhýbá ani na vteřinu. Unbound je jasný koncertní tahoun, který i na nahrávce drží silné tempo a energii. I tak ale UNATØNED není bez slabších míst – například „balady“ Scorn a Outsider s melodickým refrénem působí až příliš rutinně, jako by kapela jen naplňovala vlastní šablonu. Neurazí, ale ani nezanechají výraznější stopu.
Textově se Flynn opět noří do svých oblíbených témat – osobní ztráty, vnitřní boje, kritika společnosti. Jenže i když jeho hlas zní uvěřitelně a naštvaně, místy to přece jen sklouzává k dobře známým klišé, která jsme od něj slyšeli už na několika předchozích deskách. Tam, kde by se hodil silnější obraz nebo konkrétnější výpověď, dostaneme spíš fráze o „shards of shattered dreams“ nebo „addiction to pain“. Ne že by to nefungovalo, ale hlubší rezonanci to často mine.
Co na nahrávce oceníte jako muzikanti?
Z muzikantského hlediska musíme ocenit několik věcí: výrazný a přirozený zvuk bicích, kvalitní layering vokálů, vyváženost mixu a fakt, že i přes množství vrstev je každá skladba čitelná. Také je slyšet, že se na albu nepodílel jen Flynn – přínos Jareda MacEacherna a Reese Scruggse je znatelný jak v kompozici, tak v detailech aranží.
UNATØNED není převratná deska, ale rozhodně je silným důkazem, že Machine Head stále mají co říct. Nesnaží se znovu objevovat kolo, ale pečlivě ho brousí a vkládají do něj nové ložisko hněvu, frustrace i odhodlání. Je to album, které oceníte nejvíc, když si ho pustíte celé, bez přeskakování – a ideálně v pořádných sluchátkách. Machine Head se možná nezbavili všech svých starých démonů, ale minimálně je dokázali přetavit v další porci poctivého, tvrdého a důstojně vyspělého metalu.
Machine Head – UNATØNED
Nuclear Blast, 00:41:49
groove metal
75 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
